Nemám ráda lidi

„Nemám ráda lidi a sebe taky nemusím,“ pomyslela si rezignovaně Kristýna, sotva se za dalším zákazníkem zavřely dveře jejího nuzného suterénního pronajatého bytu, kde provozovala nejstarší řemeslo lidstva.

Shrábla kondom, který se válel na prostěradle a pohledem ho zkontrolovala. Nestála o žádnou nemoc a o dítě už vůbec ne. Neměla ráda děti od té doby, co po měsících zoufalých nadějí přišla o svou dvouletou Jindřišku, která se narodila s vážným postižením.

Zákazník, který před chvilkou vypadnul, byl jen dalším z dlouhé řady mužů, který ji, jak říkala, projel svým masem. Neměla ráda muže od chvíle, kdy její manžel neunesl smrt jejich dcerky. Z nepochopitelných důvodů jí to dával za vinu a odešel.

Kristýna neměla ráda ani ženy. Vzbuzovaly v ní vzpomínky na dětství, které prožila sama s matkou. S tou osobou, která na ní byla zlá, zvlášť když byla opilá, což bylo prakticky pořád. Bila ji za každou maličkost, tahala ji za vlasy po celé kuchyni a neustále jí opakovlala, jak je ošklivá, jakoby si tím sama uspokojovala nějakou zvrácenou vášeň v krutosti.

Kristýna se zvedla, šla se opláchnout do koupelny a při pohledu do zrcadla se v ní vzedmula vlna odporu vůči své osobě. „Měla jsi vlastně pravdu, matko,“ pomyslela si sarkasticky, vrátila se do pokoje a dlouze se napila levného vína přímo z lahve. „Vidíš, tohle mám po tobě. Kdybys ty nechlastala, mohlo být všechno jinak a nechlastala bych ani já. Nevyhodili by mě z každé práce, možná bych se podruhé vdala a měla rodinu… Ne, ne, nemá cenu si dělat iluze.“ Prázdnou lahev odhodila na zem a zapálila si cigaretu.

Potom se v Kristýnině mozku vzepjaly poslední zbytky citu, zamířila do kouta pokoje, čupla si na bobek a něžně pohladila ztěžka oddechující hromádku šedých chlupů. „Vidíš, Felixi, ty jsi jediný, koho mám ráda, jediný, kdo mi zbyl.“ Starý čtrnáctiletý poloslepý hluchý pes, který už ani nedokázal chodit a Kristýna ho nosívala venčit v náručí, pod jejím dotykem dvakrát zvolna uhodil ocasem o svůj pelech. Kristýna mu z ruky nabídla kousek masa z kapsičky, Felix jen začenichal, nevzal si a upřel na ni své věrné oči, jakoby chtěl říct: „Promiň, už nemůžu, odcházím, nezlob se na mě.“

Kristýna u něj proseděla několik hodin do pozdního večera, kdy Felix vydechl naposledy. Brečela celou noc, z života jí odešel ten poslední, na kom jí záleželo. Plakala za něj, za své dávno ztracené dítě, za sebe. „Půjdu za tebou,“ zašeptala. Zvedla se a vyrazila ven pevně rozhodnutá.

Hluboko v tunelu se objevila dvě světla prvního ranního metra. Kristýna vyčkávala na okamžik, až se vlak přiblíží, chtěla skočit tak, aby ji zasáhl přímým úderem. Už, už se chystala odrazit, když se jí ve zmučeném mozku objevily Felixovy věrné oči. „To nesmíš,“ říkaly naléhavým hlasem, „musíš žít. Musíš se změnit, otevřít své srdce tak, jako jsi ho měla otevřené vůči mě. Udělej to, nejen pro sebe, udělej to pro duši svého dítěte, udělej to pro mě.“

Kristýna instinktivně couvla z hrany nástupiště. Tiše zašeptala: „Felixi, udělám. Udělám všechno, co bude v mých silách.“