Napřed smutek a pak radost

Kdybyste mi před dvaceti léty řekli, že probrečím několik dní kvůli kočce, tak bych vás považovala za blázny. A teď se mi to stalo, bohužel. Náš stařičký víc než osmnáctiletý černý kocour Mikeš odběhl za duhový most.

Kdysi jsme ho našli na dovolené, náš syn Petr druhý byl tehdy školákem, my si na týden pronajali chaloupku v jedné vsi na Vysočině a on se tam potuloval. Bylo to takové zanedbané černé kotě, které nikomu nepatřilo, a jakmile jsme mu párkrát dali najíst ze zbytků toho, co jsme si uvařili, tak jsme se ho nemohli zbavit. Petr druhý nás začal přemlouvat, abychom si ho odvezli domů, ale já o tom nechtěla ani slyšet

„Nikdy jsme žádnou kočku neměli, nevím, jak bychom to s ním zvládali.“ „Kočka potřebuje prostor na chytání myší, ale u nás by byl zavřený v bytě, v Praze ho přece ven nepustím.“ „Rozškrábe nám nábytek.“

Těmito a mnohými dalšími argumenty jsem se bránila, ale když se k synovi přidal i manžel Petr první, tak jsem nakonec vyměkla a toho tvorečka jsme si odvezli domů. Sice jsme mu chirurgickým zákrokem odepřeli možnost plodit koťata a nemajíce vlastní chalupu, jsme ho neměli kam brát ven, ale i tak s námi prožil krásný kočičí život. Brzy opanoval celou domácnost, obdarovával nás svou přítomností, divokou hrou i něžným mazlením a předením, mnohdy měl přednost před zájmy nás dvounohých.

A teď najednou odešel. Ještě na začátku ledna jsem se o něm zmínila v jednom ze svých článků, pár dní nato byl jako bez života, a nakonec zalezl za postele v ložnici a nebyl k vytažení. Zřejmě se tam rozhodl umřít. Následovala cesta k veterináři a osudový ortel, fatální selhání vnitřních orgánů. Nabídli nám, že ho mohou ještě tak týden držet při životě pomocí infuzí, ale my si položili otázku, co by to bylo za bytí a, zvolili milosrdnou injekci.

„Mikeši, promiň. Měj se krásně za duhovým mostem, konečně se snad dočkáš nebeských myší, rozlehlých plání a snad i andělů s kočičí tváří. Sbohem, kocourku náš.“

Brečela jsem jako želva, brečel i manžel, kterého jen tak něco nerozhází. Syn přijel za námi a přidal se k našemu truchlení.

Říká se, že jsou dva typy lidí, jedni se snaží zaplašit žal a nové zvíře si pořídí co nejdřív, druzí to musejí vnitřně přijmout a dávají si načas. My s manželem to vydrželi pár týdnů, bez kočky bylo doma strašně prázdno.

Pak shánění, obvolávání útulků: „Neměli byste kotě? Nejlépe černého kocourka, kterému by nevadilo, že bude žít v bytě?“

„Nemáme, bohužel,“ řekli nám jedni. Pak i druzí a další, ale my to nevzdali.

„Přijeďte se podívat, jeden takový by tady byl. Budou mu čtyři měsíce,“ Konečně. Hurá. Svitla nám naděje a my nasedli do auta vybaveni přepravkou.

„Je to vyloženě bytový tvor, musíte se zavázat, že ho nebudete pouštět ven. Že ho necháte vykastrovat, až nastane vhodný čas. Že kdybyste z jakéhokoli důvodu zjistili, že u vás nemůže být, vrátíte ho nám. Že se o něj budete pečlivě starat. Že případně umožníte, abychom se na něj přišli podívat. A že, že, že…“

My jen kývali hlavou, jakože samozřejmě jo, podmínky poslouchali jedním uchem a obdivovali ten malý uzlíček. Paní mi ho podala, on se mi hned vrhl do náručí, rozpředl se, žďuchal do mě hlavičkou a pak začal packou honit knoflíky, které jsem měla na blůzce. Podmínky adopce jsme splnili a mohli si ho rovnou odvézt. Hurá, je náš, vlastě co to říkám, my jsme jeho.

Jméno bylo jasné, Samozřejmě Mikeš, řečený druhý.

Teď je večer, mladý pán se nakrmil, okolí bedýnky ozdobil vyházeným stelivem, popral se s hračkou, kterou mu taháme na šňůrce. Pak jsem se o něj škrábla (jak říká jeden kolega bloger), když jsem mu odepřela túru hore po záclonách. Teď odpočívá v klubíčku na manželově klíně, a jak ho znám, za chvilku se nám uvelebí v nohách postelí, až půjdeme spát. A pak nás nad ránem vzbudí, bude se dožadovat jídla a dalšího hraní.

Vítej Mikeši, jsme rádi, že u nás můžeš být šťastný.