Nalezenec

„Kam se chystáš, Ireno, má lejt jako z konve?“ Zeptal se mě minulý pátek v podvečer Petr, když jsem si potřebovala odběhnout ven a na obloze už se stahovala těžká mračna před tím dlouho očekávaným deštěm.

„Ale nikam,“ odpověděla jsem manželovi. „Jen jsem si zapomněla v autě brejle a teď si pro ně skočím, za moment jsem zpátky.“

„Sedni si, celý den jsi běhala po krámě, stejně chci vynést odpadky, tak se ti pro ně stavím. Jsou v kastlíku?“ Odmávnul mě ten můj do křesla a vyrazil ven. Sice se vrátil asi za deset minut, ale nestihl to. Kapala z něj voda, vypadal jako nepovedený hastrman, jednou rukou mi podal ty zapomenuté brejle a druhou vytáhl zpod promočené mikiny: „Ireno, promiň, nevyhazuj mě s tím, já prostě neodolal. Krčilo se to tam na chodníku, kňouralo to, možná to někdo vyhodil. Nebo to někomu patří a uteklo to. Postaráme se a zkusíme zapátrat, viď?“

V té druhé ruce měl maličké černobílé štěně neurčité rasy. Prostě se mu ho venku v tom lijáku zželelo, a tak ho přinesl. Pejsek, byl to kluk, jak jsme za chvilku zjistili, se trochu třásl, ale jak mě uviděl, udělal na mě typické psí oči. Bylo v nich překvapení, prosba a vděk. Takže co? Vyhodit manžela, aby ho odnesl zpátky tam, kde ho našel? Jsme sice oba kočkaři, ale tohle ani náhodou. A tak jsem jen spráskla ruce, vytáhla starý ručník, to zvíře osušila a v kuchyni mu udělala provizorní pelíšek z dávno nepoužívané deky, kterou jsme se už chystali vyhodit.

Dali jsme mu provizorní jméno Waif, což je vlastně anglicky nalezenec a naplnili jednu z Mikešových misek čistou vodou. Petr navzdory lijáku znovu vyrazil do ulic, aby mu ve večerce koupil nějaké psí krmení, protože jak známo, to kočičí není pro psy vhodné, tak aby se nám po něm Waif nepoblinkal. Nu a náš černý kocour Mikeš? Důstojně přikráčel ze svého křesla, chvilku tu malou hroudičku zvědavě očuchával a já měla pocit, jakoby přitom nevěřícně zakroutil hlavou. A pak udělal něco, nad čím nám oběma zůstal rozum stát. Jakmile se Waif nakrmil, Mikeš ho čumákem dostrkal na tu jeho starou deku a tam ho po kočičím způsobu pořádně umyl. Nechápu, jak může mít dospělý kocour mateřské pudy. Ale nemusím všemu rozumět, hlavní bylo, že Waif po tomhle nakrmení a uspání tvrdě usnul.

Radili jsme se s Petrem, co dál a dospěli k názoru, že napřed zapátráme, jestli Waif někomu nechybí. Pokud nenajdeme, uvidíme, buď ho budeme muset dát někam do útulku nebo nám spíš natolik přiroste k srdci, že si ho necháme.

Leckdo nadává na sociální sítě, jak berou lidem čas a odcizují je od sebe, ale nám jedna z nich pomohla. Na FB jsme v takové otevřené skupině lidí, kteří bydlí v naší oblasti, a právě tam jsme dali zmínku o nalezeném štěněti včetně fotky.

Hned v sobotu ráno se nám ozval jeden starý pán, že to štěně je jeho. Prý, že bydlí v přízemí o několik domů dál, nedávno si ho pořídil, včera se mu nějak nešťastně prosmýklo ven, on si toho nevšiml, a když zjistil že ho nemá doma, chystal se ho jít hledat, ale v tom šeru a dešti ho nenašel. Wajia nám popsal tak přesně včetně malé kulaté černé skvrnky pod pravou zadní packou, že nebylo pochyb, že mu opravdu patří. Nakonec dodal, že to není žádný Waif, ale že mu dal úplně obyčejné jméno Punťa podle jeho vybarvení. A že je to nějaká neidentifikovatelná pouliční směska z vesnice.

Můžu vám říct, že jakkoli u nás byl Waif, totiž Punťa vlastně jen několik hodin, stačili jsme si na něj zvyknout a neradi se s ním loučili. Zvlášť, když si pro něj starý pán přišel ve chvíli, kdy byl malý psík plně zaujat dováděním s naším Mikešem. Pán nám snad desetkrát uctivě poděkoval, Waifa-Punťu si odnesl a náš kočičák ho pak ještě asi půl hodiny hledal po celém bytě.