Motorky, motorkáři a já

Ačkoli jsem ženská a ještě k tomu blonďatá, k jednostopým motorovým vozidlům a jejich řidičům mám odedávna kladný vztah. Tedy až na jednu drobnou výjimku, ale o té až ke konci.

Celé to vlastně začalo, když jsem se seznámila se svým současným a jediným manželem Petrem prvním. Byli jsme mladičtí a on měl kromě mé osoby ještě jednu velikou lásku, konkrétně dvousedadlového červeného fichtla. Tedy pionýra, jak se to vozítko správně nazývalo.

„Ireno, potřeboval bych někoho za sebe, abych nejezdil sám. Třeba bychom si mohli vyrazit k rybníku, na houby nebo jenom tak na výlet někam na hrad, chceš?“

„Zbláznil ses? Vždyť z toho spadnu.“

„Když se mě budeš pořádně držet, nemůže se ti nic stát.“

Lákal mě a sváděl k tomuto motorkářskému hříchu, ale já jízdou na motorce nepolíbená, jsem měla zpočátku strach. Jenomže co by to bylo za kluka, kdyby nedokázal svést svou holku, a tím pádem i svézt. Brázdili jsme silnice, pod námi to krásně vrčelo a trochu smrdělo benzínem, užívali si větru, vody, lesa a všech dalších krás naší vlasti.

„Proboha, holka moje zlatá, drž se sice pořádně, ale netiskni se tak ke mně, já se pak nemůžu soustředit na řízení,“ dobíral si mě zvesela. Inu, měl pravdu, nemohla jsem za to, že mě pánbůh vepředu poněkud obdařil a chápala Petra, že ho to vzrušovalo. Prozradím vám tajemství, mnohdy jsme si pak cestou třeba v nějakém tom lese našli zastrčené zákoutí a… však víte.

Jenomže nic netrvá věčně, čas běžel, přinesl nám Petra druhého a my byli nuceni vyměnit fichtla za poněkud bytelnější vozidlo. Jmenovalo se to Škoda 1000 MB, mělo to čtyři kola a celkem spolehlivě nás to vozilo spoustu dalších let.

Tedy celkem spolehlivě až na třeba: „Ireno, prosím tě, sundej si punčochu a dej mi ji.“

„Proboha, Petře, chápu tě a taky bych si chtěla hrát, ale tady ne, máme tu malého.“

„Rupnul klínový řemen, nemám náhradní, můžu to vyspravit leda tak dámskou punčochou, jinak se nedostaneme dál.“

Nicméně zpět k motorkám. Na skutečné velké mašině jsem sice nikdy nejela, ale ty stroje se mi líbí. Ačkoli jim vůbec nerozumím, ráda se jimi kochám, když třeba cestou narazíme na nějakou spanilou jízdu stohlavé partičky motorkářů. Musíme sice chvilku počkat, ale já obdivuji, jak drží pěkně pospolu a jak jsou pro svou vášeň zapálení.

Jenom jeden druh motorkářů mi jaksi poněkud vadí. Většinou jezdí osaměle, rádi pozdě večer a s oblibou túrují svůj stroj na plné obrátky, aby nadělali co největší kravál. Zrovna nedávno jsme tady jednoho takového měli, věděly o něm celé Vršovice, on jezdil pořád dokola a nedal pokoj. Proč? Netuším, možná ho měl malého a potřeboval si nějak zvednout sebevědomí.

Leč dosti o tom, na naší fichtlovskou éru s Petrem prvním rádi vzpomínáme oba. Teď už jsme hodně zralí a pochybuji, že bychom se ještě někdy odhodlali k pořízení motorky. Ale projet se spolu jen tak pro radost na tom dávném pionýru, to by nás potěšilo a na chvilku vrátilo do mládí.