Moderní pohádka o Červené Karkulce

Můj Petr se pozastavil nad tím, kolik erotiky dávám do svých článků. Pocity manželů je třeba respektovat, a tak jsem se rozhodla protentokrát poněkud změnit téma. Sáhla jsem po pohádce o Červené Karkulce, ta bude určitě neškodná.

Červená Karkulka vyrostla z dětských střevíčků, nabyla ženských tvarů a nyní studuje poslední ročník střední zdravotnické školy. Jednou by chtěla být zdravotní sestrou, aby mohla co nejvíc pomáhat nemocným lidem. Jedna věc však Karkulku trápí, minula jí osmnáctka a ona je na rozdíl od mnohých svých spolužaček stále pannou.

Což o to, kluka Karkulka sice má, ale znáte to a víte, jací jsou v tomhle dnešní mládenci nekňubové. Její Lojzík, než aby usiloval o Karkulčino srdce se vším příslušenstvím, radši pilně studuje první ročník veterinářské fakulty. I on chce pomáhat, ale na rozdíl od Karkulky zvířatům. A tak než aby s ní naživo randil, pobývá s ní virtuálně přes síť, přímého kontaktu se bojí. Stále se vymlouvá, že by se jí nelíbil, smrděl by jí kocouřinou, kterou načichl při praxi coby veterinární asistent, prostě dělá ofuky a první rande stále odkládá.

Podobně jako v originálu pohádky Karkulčina babička onemocněla, rodiče za ní dceru poslali s koláčem a pampeliškovým vínem, ona sešla z lesní cesty pro jahody, potkala vlka a prozradila mu cestu k babičce. Vlk Karkulku předběhl, babičku oklamal jejím hlasem a na jedno polknutí ji sežral.

Karkulka zamyšleně kráčela lesem a řešila dilema. „Kdyby tak tady byl nějaký švarný myslivec, ten by mě o to panenství milerád připravil. Ale to nejde, nemohu být svému Lojzíkovi nevěrná, musím počkat, až se k něčemu konečně rozhoupá.“

„Proč máš tak velké uši, babičko?“ zeptala se Karkulka v babiččině chaloupce vlka, který ležel v posteli a za její prarodičku se vydával.

„Abych tě lépe slyšela, Karkulko,“ odpověděl vlk.

„A proč máš tak velké oči, babičko?“ Nedala mu pokoj Karkulka.

„Abych tě lépe viděla, vnučko,“ odpověděl zase vlk, a jak mu bylo pod babiččinou duchnou horko, nevědomky se odkopal.

Karkulka vykulila oči a vykoktala: „Proč máš tak velký penis, babičko a jak to, že ho vůbec máš?“

Vlk bleskurychle využil Karkulčina překvapení a též ji na jedno sousto spolknul.

Tou dobou se ve stejném lese pohyboval i Lojzík, v rámci své praxe chtěl pozorovat jelení říji a vybavil se veterinárním kufříkem, kdyby se některý ze samců poranil v souboji se svým protivníkem. Když míjel babiččinu chaloupku, znepokojilo ho hlasité chrápaní vlka, který po vydatném obědě tvrdě usnul. I vstoupil dovnitř a hned mu bylo vše jasné. Otevřel kufřík, vytáhl skalpel, vlkovi rozříznul břicho a Karkulku s babičkou osvobodil.

Babička jen zamrkala očima, poděkovala Lojzíkovi, posilnila se nápojem od Karkulky a zmožena svou nemocí, nemilou příhodou s vlkem a vínem pro změnu tvrdě usnula ona.

„Co teď s tím vlkem, zadumala se Karkulka. Víš co, Lojzíku, mimochodem, jsem ráda, že tě konečně naživo vidím, pojď, zašijeme mu do břicha kamení, on se po probuzení půjde napít a utopí se v potůčku.“

Ale to nejde, Karkulko moje milá,“ bránil se Lojzík. „To by byl průšvih a vyhodili by mě ze školy. Vlk je chráněné zvíře, nesmíme ho zabít a navíc by to bylo neekologické, protože by rozkladem svého těla kontaminoval potůček mrtvolným jedem.“

„A co teda s ním?“ Naléhala nervózně Karkulka.

„Zavolám k nám na fakultu, oni si pro něj přijedou, odvezou ho na vetrinu, aby se mu zahojilo břicho, a pak ho předají do ZOO. Teď pojď, zašiju mu to a ty mi budeš asistovat.

Tak se i stalo, Karkulka vydesinfikovala vlkovu ránu babiččinou slivovicí, Lojzík ji zašil samovstřebávací nití, z fakulty přijeli zřízenci, zvíře naložili a zmizeli s ním za zákrutem lesní cesty.

„Lojzíku, ty jsi mi zachránil život, já tě miluji a dám ti všechno, co může dívka svému klukovi poskytnout,“ vrhla se Karkulka Lojzíkovi roztouženě do náručí.

„Ale... ale to nejde, Karkulko, počkej,“ bránil se Lojzík, byl panic a bál se, že něco pokazí: „Víš, nemáme kondom, a přerušení není spolehlivé.“

„Nevadí, Lojzíku, však já mám akorát neplodné dny, a když ho náhodou nestihneš vytáhnout, tak by se nemělo nic stát,“ naléhala Karkulka celá rozechvělá. Strašně moc to chtěla, ale přitom se trochu bála, i pro ni to mělo být poprvé.

„Víš, Karkulko, na fakultě nás učili, že neplodné dny nejsou u některých zvířat předvídatelné, někdy přijdou dřív, jindy se zpozdí a já se bojím, že podobné je to i u lidí. Radši počkáme, až budeme mít aspoň ten kondom. Ale i já tebe miluji a byl bych rád, kdybys mě teď představila svým rodičům.“

A to už je vlastně skoro konec, Karkulčini rodiče byli sice překvapení, kohože jim to jejich dcera přivedla domů, ale když zjistili, že s Lojzíka bude veterinář, přijali ho s otevřenou náručí. Však se nim bude starat o zdraví zvířat v hospodářství. A Červená Karkulka? Ta si holt na ztrátu panenství ještě chvilku počká.

Tož tedy dobrou noc, milé děti... totiž vážení čtenáři. A ty, Petře, promiň, holt mi to zase maličko ujelo.