Jak nám Mikeš ulovil andulku

Spím v posteli s dvěma chlapy. Asi jsem hrozná, ale snad mě trochu omlouvá to, že jedním z nich je můj Petr I. a druhým Mikeš. Náš veliký černý kocour, který mi zejména nad ránem rád zalézá pod peřinu, aby se ohřál.

Dnes ráno Mikeš vystartoval z podpeřiny, až mi zanechal pár šrámů na noze, vedle níž do té doby ležel v pohodě stočený. Nejprve zvědavě nevinně vystrčil hlavičku, uviděl, jak se za oknem do vnitrobloku něco míhá, možná svým jemným sluchem zaregistroval nějaké šátrání na venkovním parapetu. Vystřelil a letěl k oknu.

I já jsem vystřelila. Napřed jsem chtěla Mikešovi vyčinit za ten škrábanec, ale pak jsem si všimla, kdo ho tak rozdivočel. Ano, byla tam, maličká zelená andulka se žlutou hlavičkou. Musela být hrozně vysílená a skoro zmrzlá, tak tak se udržela na nožičkách, ani nedokázala ulétnout, když se vevnitř objevil kocouří stín.

Zřejmě někomu uletěla otevřeným oknem a nedokázala trefit zpátky, ze dvora jsou ta okna na pohled všechna stejná. „Musím ji zkusit zachránit, jinak tam zmrzne,“ napadla mě bláhová myšlenka. Chudáka Mikeše jsem popadla a vyhodila z ložnice, a pomaličku opatrně jsem začala otvírat okno. Byla jsem si skoro jistá, že ptáček s vypětím posledních sil uletí, ale nestalo se. Jen trochu uskočil, div nespadl dolů, ale nakonec se ode mě nechal chytit do ruky.

Vyburcovala jsem celou domácnost, Petra II. jsem vytáhla z pelechu s tím, aby vytiskl co nejvíc lístečků se zprávou, že jsme našli cizí andulku, a roznesl je po okolí. Petra I. jsem pro změnu vyhnala do mrazu, aby zajel do nějakého obchodu, který má otevřeno už v neděli ráno a sehnal klec, kam bychom mohli andulku dát, než se ozve její majitel. A aby při té příležitosti vzal i nějaké to zobání. Chlapi se s remcáním a snad i s určitou dávkou pochopení vydali plnit mé rozkazy, já vzala Pepíka do synova pokoje, kde bude zatím bydlet a kam jsem zakázala Mikešovi přístup.

Opeřence jsme tedy pojmenovali Pepík, ale nejsem si jistá, jestli to není Pepinka. Mrazivou noc přežil, teď už uzobává, dovádí a ráchá se v mističce v kleci od Petra I. v pokoji Petra II. Mikeš se zlobí, že do té místnosti nemůže a všichni dohromady čekáme, jestli se ozve jeho majitel. Co když se nikdo neozve? Budeme si muset zvyknout. Pepíka (Pepinku) pojmeme jako poněkud předčasný rodinný dárek od Ježíška a Mikeše zkusíme ukecat, aby s ním nějak vycházel po dobrém. Pokud nám nevyhoví, bude mít chudák smůlu a jeho bytové teritorium se zmenší o jeden pokoj. Naštěstí o ten nejmenší.