Jak jsme doma měli vynucenou pauzu od sexu

„Petře, můžu o tom napsat na blog?“ Píšu si v zásadě co chci, můj manžel je hodně tolerantní, ale tentokrát jsem se ho radši zeptala. Jde totiž o hodně choulostivé téma, které se navíc bytostně týká jeho osoby.

Nebo jinak řečeno jedné choulostivé části jeho osoby. Je fakt, že se trochu ošíval, ale nakonec jsem ho ukecala a on prohlásil: „No, tak dobře, Iri, ať se lidi pobaví, určitě nejsem první, komu se stalo něco podobného. Ale jestli to někoho pohorší, tak si mi pak nechoď stěžovat.“ Inu, na občasné pohoršení z řad čtenářstva jsem zvyklá a nad pichlavými komentáři se spíš zasměju, než aby mě dováděly k slzám.

Začnu oklikou. Možná někteří z vás víte, že se před časem náš stařičký a veskrze klidný černý kocour Mikeš odebral do kočičího nebe a po čase jsme si místo něj pořídili Mikeše druhého v kotěcím vydání. Už nám trochu odrostl a na rozdíl od toho prvního je to hyperaktivní tvor, který uloví, co může. Vzhledem k tomu, že je to „byťák“ a nedostane se ke svým přirozeným myším kořistem, prohání drápy i zuby cokoli jiného. Krom všemožných kočičích hraček třeba i své misky s jídlem.

Každá spořádaná kočka se vám napřed s mňoukáním otírá o nohy, a pak, když jí to krmení konečně postavíte na zem, tak si k němu v klidu sedne a pustí se do něj. Náš Mikeš ne, ten popoběhne kousek pryč, načež vezme misku útokem. Museli jsme mu pořídit bytelné jídelní nádobí z porcelánu, protože plastové šmahem převracel nebo je packami honil po kuchyni. Ale i tak je schopný jednotlivá sousta vytahovat ven, vyhazovat do vzduchu a vzápětí lovit, jakoby to byly nějaké malé myšky.

Toť tedy úvod, teď z druhé strany. Můj manžel spí zásadně nahý, tvrdí, že noční oblečení ho škrtí v pase, a i z praktického důvodu je to výhodnější, kdy má dojít na věc, nemusí se z ničeho soukat ven. Podobně se i nahý chystá v koupelně do postele.

Klíčový okamžik onoho večera znám jen z jeho vyprávění, neb jsem byla utahaná a už skoro usínala. V polospánku jsem zaslechla nějaký šramot, následovaný manželovým hlasitým spíláním, a poté voláním ve smyslu, kdeže se jako ksakru nachází domácí lékárnička. Ve skutečnosti se stalo to, že manželovi vyklouzl z ruky kartáček na zuby a jako na potvoru zajel pod skříňku, která je pod umyvadlem. Petr se pro něj shýbl, čupnul si na bobek, a zatímco šátral rukou pod skříňkou, přítomný Mikeš usoudil, že to co visí dolů kousek nad zemí, je nějaká zvláštní kořist, která rozhodně stojí za ulovení.

Prostě scénka jako ze soudničky Ivo Jahelky:

Představte si Pepu v dřepu v Adamově rouše

a mrňavýho kocoura, jak do zadku ho kouše...

Jenomže v případě mého Petra nešlo o zadek, ale to, co zrovna nejvíc přečuhovalo dolů.

Já vlítla do koupelny, spráskla ruce, Mikeše vyhodila ven, sáhla pro lékárničku, která byla v té skříňce pod umyvadlem a začala Petra ošetřovat a konejšit. Sice to nesl statečně, ani moc nenadával, neb dobře věděl, že si to svou neopatrností vlastně způsobil sám, ale já netušila, jak mu mám ten krvácející orgán zavázat, abych ho nepřipravila o možnost čurání. Nu, nakonec se nám společnými silami podařilo zastavit krvácení a místo obvazu vyrobit celkem slušivou náplast.

Musím Petra pochválit za statečnost, chodil s tím i do práce, i když pro jistotu volil kalhoty hodně volné v rozkroku a posouval se dopředu krátkými rozvážnými kroky. Nicméně vyvstal jiný problém: „Iri, nebude ti vadit, když se na nezbytný čas odstěhuju na noc do obýváku?“ Zeptal se mě.

„Proč, proboha?“ Nechápala jsem.

„No… no, víš,“ trochu se zakoktal, asi se mi to styděl říct. „Když... když ležíš vedle mě, tak on ví, že tě mám po ruce, dost často se sám od sebe staví a mě to pak bolí, i když bych mu hrozně rád vyhověl.“

Jak mi bylo Petra líto, tak jsem se musela rozesmát. Ne jemu, ale potěšením, že po mně ještě po těch létech tolik touží. Pohladila jsem ho po tváři a ustlala mu v obýváku, aby se tam měl jako v bavlnce.

Nu, teď už je to naštěstí všechno zdárně za námi, Petr se ke mně vrátil do ložnice, ale když dojde na věc, tak si na to oba vzpomeneme a neodpustíme si zažertovat, jestli není náhodou nablízku Mikeš, aby nám to nepřekazil. Ale jinak ho jako správný kočičí personál do ložnice samozřejmě pouštíme, akorát, pokud je Petr zrovna v Adamově rouše, tak si na toho našeho černého rošťáka dává setsakra pozor.