Hra o území

Když jsem chodila tak do páté třídy, hrávali kluci před školou „maso.“ Potřebovali k tomu kapesní nožíky (rybičky), pár kuliček svojí barvy a kus nezatravněné hlíny, nejlépe navlhlé po dešti.

Do hlíny se vyryl obdélník, kluci si střihli, kdo začne a už hráli. První hodil rybičku tak, aby se zabodla kamsi do obdélníku. Ve směru ostří udělal čáru od kraje do kraje, čímž vznikly dvě části a na tu menší umístil kuličku své barvy. Tím získal svůj „kus masa.“ Další hodil do zbylé volné části a zase si odřízl svůj díl, pak totéž udělal třetí, hrávali většinou ve třech. Potom následovala další kola o to, co ještě zbylo.

Když někdo hodil blbě a nůž se mu nezabodnul do země nebo se trefil mimo obdélník, případně do části, kterou už někdo vlastnil, ztratil svůj hod. Navíc musel uvolnit (sebrat si kuličku) z největší části svého masa.

Kluci u toho blbli, různě se dohadovali a pošťuchovali, občas se někdo pokusil švindlovat, třeba si přivlastnit víc, než na co měl nárok. Celé to skončilo ve chvíli, když už zbylé volné místo bylo tak maličké, že o něj nemělo cenu hrát.

Tak co, Putine, Trumpe, rozdáte si maso o svět ve dvou nebo k tomu přizvete Si Ťin-pchinga? Orwell by z vás měl radost.