Gentlemani ještě nevymřeli

Jela jsem tramvají z Anděla na Mírák, bylo to v odpolední špičce, vůz nacpaný k prasknutí a vyhřátý jako čertovská pec. Měla jsem kliku, nemusela jsem stát, seděla na místě v protisměru hned za řidičovou kabinkou.

„Pane, pojďte si sednout,“ vstala jsem, vzdala se svého vpravdě vyhřátého místečka a nabídla ho na Karláku jednomu staršímu muži. Takový sušinka, ručičky jako hůlčičky, určitě mu bylo přes sedmdesát.

On však odmítnul: „Ne, děkuju, jste hodná, klidně se zase posaďte, já jedu jenom jednu stanici.“

Chvilku jsme se takhle dohadovali, pak se ve dveřích objevila stařenka o berlích a pán ji hned nasměroval tam, kde jsem prve seděla já: „Paní, tady pro vás máme volné místo.“

Paní si asi myslela, že pán je nějaký král, používá plurál majestatikus, vděčně usedla a odpověděla mu: „Děkuji vám, pane, vidím, že gentlemani ještě nevymřeli.“

On, než aby si užíval zásluhy, která mu nepatří, se na chvilku zarazil, pak ukázal na mě a odpověděl: „To ne já, to tady ta mladá paní.“ Hm, mladá, to mě opravdu potěšilo.

Jeli jsme dál, pan sušinka se trochu kýval ze strany na stranu, myslela jsem si, že toho má dost, leč podcenila jsem ho. Ve Štěpánské chtěl vystoupit, ale ve dveřích mu překážel nějaký chlapík, tak jak je to dnes moderní. Docela hromotluk.

„Dovolíte prosím?“ Řekl sušinka, ale hromotluk se ani nehnul. Načež sušinka bez mrknutí oka vzal hromotluka za ramena, naprosto nečekanou silou ho vystoupil z tramvaje, sám též vylezl, otočil se, hromotluka tam vrátil a zmizel. Bylo to tak rychlé, že konsternovaný hromotluk nestačil nijak zareagovat.

Nu a já zůstala čučet s otevřenou pusou. Gentleman senior, který na první pohled vypadal, že ho odfoukne vítr, ale ve skutečnosti měl páru jako nějaký zápasník.

V tramvaji sedělo i pár mladých pánů, kteří se nijak neprojevovali. Tak doufám, že se napříště inspirují, hlavně v tom nabízení svých míst.