Vztah mezi lidmi: Kdo je můj bližní?

Kdysi dávno, a bude tomu 2000 let, podle biblického podání, navštívil Ježíš rabihho Simona, vysoce postaveného mezi chrámovými kněžími a diskutovali o jeho učení. A Ježíš mu vysvětloval obsah jeho učení a současně hovořil o tom, že (volně řečeno), je nejvyšším příkazem: Miluj svého bližního jako sebe samého. A rabbi Simon vykřikl: Kdo je můj bližní? Ano, kdo je můj bližní  a mám důvod se k němu chovat podle tradic kultury, jako člověk k člověku, pomáhat mu, když je v nesnázích, dávat mu najevo, že není opuštěný v utrpení? Neboť ty bližní nemůžeme vidět pouze jako rodinu, blízké přátele, kolegy v práci, ale lidi, s kterými nás něco spojuje a to něco je víc, než vztah z nějakého důvodu, že s námi sdílí společný zájem, společné hodnoty, které vyznáváme a stejný okruh lidí, s kterými se stýkáme. Je to něco širšího, člověčenství. A já si myslím, že po dvou tisíci letech, kdy zazněla tato hněvivá otázka, bychom to měli vědět a mít to vžité, ale opak je pravdou.

Nevím, jestli je to tím podzimem ...

ale v poslední době jsem se setkala s takovými projevy opovrhování mezi lidmi, že mne to donutilo se nad tím zamyslet. I když někoho nemusím, jak se nyní říká, i když cítím antipatie a vím, že s tím člověkem nebo lidmi sdílím alespoň přítomnost v jednom místě a v jedné budově, denně se s nimi stýkám, snažím se s nimi vycházet tak, abych nepřicházela domů otrávená z celého dne a tato otrávenost se nezvyšovala každým následujícím dnem. Je to v maličkostech, kdy se projevuje jakási zlomyslnost, nepřejícnost, snaha i za cenu obětování sebeúcty dosahovat pofiderních úspěchů a posilování svého pocitu nadřazenosti, přenášení vlastní nespokojenosti samotného se sebou na jiné lidi apod. A člověk neví, jak se k tomu postavit, aby zachoval své zásady a hodnoty, na kterých staví, protože už primárně s jakýmikoliv zásadami a hodnotami lidé v okolí nějak nepočítají anebo s nimi opovrhují. Přitom nejde ani o boj o peníze, o postavení, o získání nějakých prebend. A já věřím, že by se tak lidé nechovali, kdyby řetězovitě takové chování a neúcta se neprojevovala na všech stupních společnosti. I když k tomu není důvod, myslím si, že to lidé chápou jako prevenci, jako způsob stavění hradeb, protože se sami bojí, že nejsou tak silní, aby dokázali bez takových opatření čelit nějakému náhlému útoku vůči sobě. Je to jakási agresivita, která číhá na svou příležitost, aby se vylila a člověk se zbavil její přítomnosti ve své mysli, která je živena neustálou nejistotou, nejistotou lidí, kteří se bojí zákeřných projevů, jež mohou ze dne na den zničit jejich vlastní svět. A přitom jde o slušné lidi, kteří se denně protloukají svými životy, snaží se zabezpečit své rodiny a uchránit své majetky před citelnou ztrátou.

Možná, že prapříčina je v nepoctivosti ...

když si od vás někdo půjčí peníze, má oči plné slz, že je tak potřebuje, protože jinak by o něco důležitého přišel a pak je nevrací a nevrací, vám schází a nevíte, jak je získat, protože vám bylo stydno, abyste mu dali podepsat doklad, že jste mu je půjčili. Ale tomu člověku stydno není, že vám dluží a dostává vás do kouta. V malé i velké míře tyto nepoctivosti berou jakokouliv důvěru v opravdovou potřebu a v pocitu, že můžete pomoci cítíte strach, že na to sami doplatíte, což už brání tomu, abyste projevili své krásné milosrdenství a sounáležitost se svým bližním, který vás horoucně prosí o pomoc. Takové chování je naprostou degradací vztahů mezi lidmi a navozuje ignoraci k problémům svých bližních, velké rozmýšlení si, zda jim pomoci v nesnázích, a to nejen proto, že se nedočkají prostého poděkování, ale také se nedočkají toho, že by mohli s podobným aktem u druhých počítat. Jeden můj známý večer zaparkoval auto na ulici s tím, že měl ještě odjet na schůzku a šel se domů převléknout. Když se vracel na ulici, zjistil, že mu auto někdo ukradl. Nechtěl hned dělat paniku a tak se vydal ulicí, jestli ho něke nenajde odstavené a našel. Nabourané a se známkami násilného vniknutí. Po delší době se ukázalo, že to způsobil syn jeho souseda, který se chtěl jen tak projet v drahém autě. Sice se chlapci nic nestalo, ale soused nemínil škody uhradit a můj známý byl tak znechucený celou událostí, že dal auto opravit na své náklady, aby se nemusel s ním hádat. Udělal chybu, ale nechtělo se mu chodit po soudech, neměl důvěru, že by s tím něco pořídil. To je jeden případ za druhým, a tak lidé prostě upustili od pojmu "pomáhat bližním", protože v mnohých případech se obávají, aby nakonec nebyli za pitomce a preventivně se mračí na každého, kdo se v jejich blízkosti vyskytuje.

Je to zásah do svobody osobního rozhodování se

Není mi docela jasné, odkud začít, aby se stav mezi lidmi zlepšil a narovnal. I lidé, kteří jsou ve své profesi denně zavalováni nejrůznějšími stížnostmi a mají je řešit, jsou hodně otrávení. Ono to není jen tak být denně ve styku s menšími i většími nemravnostmi, přestupky a trestným jednáním a vysvětlovat lidem, že něco spáchali, co není v obvyklé normě lidského chování a jednání. A já si myslím, že jakési pocity osobního práva si dělat, co sám uznám za vhodné bez ohledu na potřeby a zájmy druhých a vynucovat si všemi prostředky své zájmy, které nejsou v souladu s obvyklými normami, ať etickými nebo právními, nebude tak snadné eliminovat v zájmu dodržení jakési hladiny slušnosti a ohledu jednoho k druhému. A tak se bude atmosféra ve společnosti stále více zhoršovat, pokud to nezamezí striktní řešení, které však nebude působit jen vůči těm, kteří se neumí a nechtějí opanovat, ale samozřejmě i vůči slušným lidem, kteří takový režim nepotřebují. To že všichni přijdou o svou svobodu osobního rozhodování, to je jasné. Ale nebude to tak bolestné, protože tito lidé vás už stejně dávno omezili svým chováním a jakousi nevychovaností v základních věcech normálního a slušného soužití mezi bližními.