Výročí úmrtí (28. srpna 430) sv. Augustina Aurelia.

O Augustinovi se hodně hovoří na evropských universitách a filosofové a historikové o něm píší pěkné knihy v různých jazycích. Ani my nebudeme pozadu a vzpomeneme na výročí úmrtí učitele církve, kněze a hipponského biskupa. 

Augustin Aurelius, pravý Říman a člověk.  Pontitianus, vysoký palácový úředník přišel navštívit Augustina v době, kdy byl tak rozpolcený. Sedli si, aby si trochu pohovořili, protože Pontitianus byl Augustinův krajan.  A tu jeho oči náhodou padly na Epištoly sv. Pavla, které ležely na hracím stolku. Nebyl důvod, proč nestočit hovor právě na Epištoly.Pontitianus byl křesťan a vyprávěl o sv. Antonínovi a jeho svatosti, hovořili spolu o asketismu. Však v Římě se mezi katolíky hovořilo jen o egyptských poustevnících a o stále vyšším počtu lidí, kteří se zříkali svého majetku, aby se stali askety.  Lidé, kteří se svého majetku zřekli, se obírali otázkou: „Z jakého důvodu ho držet, když chamtivost fisku jej konfiskuje a barbaři na něj zdaleka číhají? Hordy, které se valí z Germánie, se ho stejně dnes nebo zítra zmocní. A kdyby se i připustilo, že by se snad podařilo ho zachránit a zachovat ho k užívání, ale není tu jistota, zda současný život poskytuje dostatečný důvod, aby se v takových poměrech žilo! Vždyť pro císařství už neexistuje žádná naděje. Blížily se časy velkého pustošení říše" … A Pontitianus se podíval na Augustina a spatřil ve výrazu jeho očí a tváře, jak velký dojem jeho vypravování na něho udělalo. A tak vyprávěl dál jednu zcela důvěrnou příhodu:. Pontitianus vypravuje

 Byl jsem s císařským dvorem v Trevíru, Jednoho dne,  bylo to odpoledne,  císař byl zrovna v cirku, jsem se procházel po okolí s třemi přáteli. Byli též palácovými úředníky, Dva z nich se odpojili a toulali se po kraji, až našli poustevnickou chýši. A vstoupili do ní. V chýši ležela kniha „Život sv. Antonína“. Otevřeli knihu a četli si v ní.  A ta slova na ně zapůsobila tak, že se přidružili k poustevníkům a již se neukázali v paláci.

Co mám dělat, ptá se Augustin Augustin naslouchal tomuto dramatu svědomí a byl vypravováním velmi rozrušený. Nebylo divu! Vždyť v těch dvořanech poznával sám sebe. I on byl už přesycený světem, ve kterém žil. Bude podoben císaři, který zůstal v cirku při plytkých zábavách, zatímco ostatní hledají štěstí v té zoufalé době? A když Pontitianus dovyprávěl příběh, Augustin propadl zmatku. „Co mám dělat? Nevzdělaní lidé se snaží vzchopit se a já, se svými doktrínami, bez srdce se jen válím v těle a v krvi.“ A v tu chvíli začala jeho vnitřní agónie. Všechny chyby, které v minulosti učinil, všechno poskvrnění se znovu přihlásily a on cítil, jak je tím vším spoután a styděl se za svou zbabělost.  Kdybych se uměl oprostit od všech  nízkostí a udělat všemu konec!

Útěk do zahrady

 A pak prudce vstal. Měl pocit, jakoby se nad ním prohnala prudká bouře. Běžel hlouběji do zahrady, pod fíkem se vrhl na kolena a s tváří k zemi propukl v pláč.„Jak dlouho ještě? Jak dlouho? Proč ne nyní? Proč okamžitě neopustit svou minulost a pohoršující život? V tom okamžiku vyšlo ze sousedního domu dítě, které zpěvavým hlasem opakovalo stále dokola: „Vezmi a čti! Vezmi a čti!" Co to má být, zeptal se sám sebe. Je to jen nějaký popěvek nebo výzva? Nikdy ho neslyšel. Ale rychle vstal a vrátil se do domu, právě do místnosti, kde ležely Epištoly sv. Pavla. Otevřel knihu a první verš, který uviděl, zněl:„Oblečte se v Pána Ježíše Krista a nepečujte o žádosti těla. (Řím 13,14). Tělo! … Verš namířil zrovna na něho a ten příkaz byl už odpovědí z výšin!

Označil si stránku a zavřel knihu. Přemýšlel. Jeho nová víra byla však ještě příliš vratká. Z celé duše si přál být křesťanem a nyní mu zbývalo jen dojít do cíle.    Tento příběh, který prožil a popsal sv. Augustin Aurelius je příběhem mnohých lidí, kteří se snažili radikálně změnit svůj dosavadní život z vlastního rozhodnutí.