Víra: Sekularizace je konfrontace s křesťanstvím?

Jeden z významů pojmu sekularizace je "omezování církevního vlivu" a v tomto článku s tímto významem budu pracovat. Pojem konfrontace znamená také střetnutí a tak i s tímto pojmem budu pracovat v tomto významu. Tedy: kladu si otázku, zda-li je snaha po omezování církevního vlivu chápána jako střet s křesťanstvím.

Je evidenntní, že vliv náboženství v moderní době ustupoval a lidé se emancipovali z církevního vlivu téměř v celé Evropě. Jsou takové názory, že mnohé myšlenky, které tak jak tak byly základem moderní evropské civilizace a vycházely z monosteistického náboženství, již člověka přestaly naplňovat a co více, jejich naplňování již nebylo cílem života. Zvláště v 18. století v dalších století vstupovaly do společenského života jiné myšlenky a vlivy, které souvisely se změnou životních a společenských podmínek a lidé shledali, že dodržování náboženských tradic je pro ně nemožné, a to vzhledem ke stylu moderního života i velkým změnám, které nastaly jak v politickém, ekonomickém, tak i sociálním životě. Církve je nositelkou náboženství a samozřejmě, že věřící lidé, jako členové určité církve, jsou zavázáni dodržovat určité povinnosti a mají i určitá práva, která jsou spojena s praktikováním náboženství. Samozřejmě, že nic nelze dělat jen na půl a pokud člověk přijme určitý systém pravidel, jež s sebou přináší judaismus nebo křesťanství, pak je musí ctít a chovat i jednat i podle toho. Jinak se nemůže cítit křesťanem nebo židem. Když přihlédneme k muslimským zemím, většina muslimů  přijala systém islámu a dodržuje pravidla, což jistě není pro ně jednoduché, zvláště ve světě, který je v podstatě - sekularizovaný.

Vliv na společnost

Pokud se zahloubáte do Ježíšova učení a jeho časově krátkého působení i okolností, historických, společenských, politických, ekonomických i duchovních, zjistíte, že jeho naplnění také vyžaduje určitý způsob života, který člověk nemůže naplnit bez podmínek, které k tomu přispívají. V této souvislosti bych se ráda zmínila o modelu, který si vytvořil a vlastně, podle mého názoru, dal předpoklady k fungování budoucímu křesťanstvu v čele s institucí, která, v historii zažívala osudy spojené s budováním systému moci i techniky jejího udržování. Bez jakéhokoliv hodnocení o jejím působení, vlivu na lidi, vlivu na dějiny, na duchovní vývoj Evropy, vliv na kulturu a uspořádání společenského života, včetně vztahu k jednotlivým společenským skupinám, lze jen konstatovat, že pokud chceme správně chápat vlastní dějiny, pak je nelze odtrhnout od vlivu jak náboženského, tak i církevního, protože zajisté tak můžeme chápat evropskou civilizaci i kulturu v této jednotě. I v tom případě, pokud v dějinách Evropy jisté pokusy o emancipaci z moci církve vznikaly a zanechaly stopy v historii i v kultuře a v pojímání smyslu života a budování státu.  A v něm i budování společnosti, žijící v moderním státním zřízení s předpoklady sociálního žívota na úrovni spravedlnosti, soucítění, úcty k člověku, od početí až k smrti. Ale i v tom nemáme docela jasno, jak řešit otázky nechtěného početí, zachování života pro jedince, jejichž tělesné a duševní vady vyžadují mimořádnou péči, o trpící a otázky eutanasie, které jsou vážné, protože chápeme, že ne všichni lidé jsou zdraví a schopní se o sebe postarat, protože ať chceme nebo nechceme, v tomto ohledu působí jednoznačně morální vliv tohoto učení, který se vtělil do našeho chápání lidskosti. A podotýkám, že každá jiná společnost, která není postavená na tomto základě, lidskost může chápat docela jinak.

Vliv na jedince

A když v současné době znovu hodnotíme morální naplnění tohoto učení, které vyvrcholilo v jeho oběti, odtrhneme-li ho od historie, pak můžeme dojít k názoru, že sám o sobě může člověk dojít k naplnění, protože je to učení o lehkosti bytí. Zbavení se závislostí, které jsou ovšem předpokladem k realizaci moderního života, protože člověk se neobejde bez mnoha věcí, které jsou výdobytkem civilizace, pokroku, efektivity života, jeho fungování a dokonce i podmínky přežití, může být nahrazeno přijetím altruismu, sebekontroly, empatického vztahu k lidem i přírodě, sebeovládání, zbavení se zbytečných předsudků, pochopení života v jeho samotných kořenech a jeho smyslu. Mohu se rozhodnout, že se budu chovat podle naznačených mravních maxim, aniž mohu očekávat, že se se tak zachová ke mně někdo jiný, který je neuznává, protože je nepřijal. Ale, což je dost důležité, jsou lidé, kteří nejsou schopni se tak nechovat, protože to pociťují jako svou nutnost, otázku charakteru a způsobu, či lépe, hodnotového předpokladu pro svůj život i s tím, že ví, že nemusí vždy svůj názor prosadit anebo vyhrát v konfrontaci se svým okolím. A tím se dostávají do situace ne nepodobné Ježíšově situaci, který ovšem nenaznačil, jak se bránit, protože sám byl předurčen položit svou oběť. Je to slabina jeho učení anebo právě síla v tom ohledu, že člověk, který se rozhodl "přežít" nachází ten správný způsob obrany k zachování svého postoje, aniž by musel nastavovat světu druhou tvář?  Není to pokračování právě v mysteriu zmrtvýchvstání?

Závěr

Na počátku tohoto pojednání, velmi stručného, spíše filozofického, jsem si položila otázku, zda-li je snaha po omezování církevního vlivu chápána jako střet s křesťanstvím. Myslím, že obecně, u mnoha lidí ano. Protože nezvažují své pro a proti a cítí potřebu žít nezávisle na všem, co od nich vyžaduje sebeomezování, přemýšlení o svých činech a následcích a i o hrozbách zatracení. Odvrhují od sebe vše, co by je mohlo svazovat v jejich představě o osobní svobodě a to je pochopitelné až potud, pokud společnost nestrádá nedostatkem projevů lidskosti a přirozeného sklonu k sebezáchovné etice  ve všech směrech. Ale křesťanství, pokud ho chceme chápat v jeho samotné podstatě, má ještě jeden prvek, který se staví mezi člověka a duchovní princip a jež je nazván Duchem svatým, který měl už napořád provázet lidský život, svět, život sám o sobě, stvořením princip a smysl života, až do skonání světa. Ježíš znal jednu modlitbu, kterou učil své přívržence a také učil, že člověk se má modlit v ústraní a být tichý ve svém duchovním životě. Učil, jak má člověk žít v jednotě, člověk naší civilizace, která z jedné strany život nesmírně usnadnila a z druhé strany si vzala oběť, duchovnost a s ním spojenou i pravou lidskost. A myslím, že je to otázka budoucnosti, zda daleké či blízké, kdy bude člověk konfrontován s výdobytky své civilizace a hledat kromě jiného i své přirozené a tiché smíření.

Patřím mezi ty, kteří hledají ... a možná také čekají.