Víra: Ale podruhé by na kříži neskončil ... osobní názor

Svoboda člověka není poznaná nutnost, která člověka vede k převrácení všech dosavadních principů a nalézání nových, ale potřeba a volba. Nikdo není nucen žít jako svobodný člověk, ale prostředí doby a uspořádání společnosti mu to umožňuje. Každý  si volí svou cestu. A každý ji  poznává jinak. Filozofie nám odpovídá na otázku, co je to svoboda, politické teorie zase ukazují, jak ji získat a udržet, právo svými regulacemi a deregulacemi, v podobě dispozitivních ustanovení dává prostor k rozhodnutí anebo kogentními, kdy rozhoduje stát. Jestli si člověk koupí informační zdroj a sleduje televizi nebo pracuje na internetu, to je jeho rozhodnutí a fungování trhu člověku umožňuje široké možnosti si plnit svá přání, je ovšem omezen finančními prostředky, tedy i omezován svými schopnostmi i vůlí, hranicí osobní i společenské etiky, jakým způsobem je získá, jak tyto způsoby jsou nastaveny samotným právem a aktuálně vládnoucí mocí. Ale člověk má mnoho prostoru, jak jednat svobodně, nejen prostřednictvím hmotných věcí, ale také duchem, duchovností, prostřednictvím přirozené spirituality, prostřednictvím pochopení sebe samotného v duchu hledání odpovědi na otázku, kdo jsem..

Víra nemusí směřovat jen k jednomu bodu

Každé náboženství dává člověku směry a cíle poznání, chápání určitého úseku světa, v kterém se pohybuje, určité směry, ke kterým může směřovat svou přirozenou spiritualitu, mít své vnitřní pocity, že není osamělý a že jeho druhé já spočívá ve stvořeném prostoru. A soustředí mysl na poznání, kdo je stvořitelem, jakým způsobem je schopen ovlivňovat jeho život, zda je jeho osud předurčen, ale dopady lze zmírnit pokorou, čistotou mysli a srdce, vzdorováním "zlu" a přisvědčováním "dobru", přičemž hranice dobra a zla jsou omezeny systémem, v kterém se pohybuje a který přijímá jako jedinou možnost pro čitelnost světa a pro získání jistoty, že obecně existuje, i když s tím může, pokud to umí a chce a má na to dost inteligence, polemizovat. Hledání dobra -zla, jeho hranic, je důležité, protože nemůže být nic děsivějšího, pro člověka, než pocit prázdnoty a bezbřehosti dějů a věcí, v časoprostoru, v kterém reálně žije a cítí se v něm ohrožen. A proto říká - můj křesťanský Bůh, můj židovský Bůh, Allah, Šiva apod. Ale kdyby ve skutečnosti zjistil, že je to všechno jen na něm, jak bude využívat svých možností, informací, uvědomování si věcí a dějů, že je závislý pouze na svém chování, přesvědčení, pravdě, kterou uznal jako vlastní, že osud nemá určené hranice, že smrt není konečnou stanicí pro život v jeho významu a rozsahu, zneklidněl by a jeho život by v jeho očích přestal mít smysl, jaký mu předkládá. Stejně, jak ve svém reálu stále omezován zdmi, v kterých spokojeně žije a říká jim domov, tak je omezován i hranicemi, které si sám klade, aby vyplnil jinak nekonečný prostor svého duchovního prostředí, které buduje podle svých schopností.

Morální  imperativ versus svoboda

"Nebe nade mnou a mravní zákon ve mně," je způsob, jak si člověk představuje nekonečný tok vyšších mravních principů, které nemají v podstatě žádné hranice. Ani Ježíšovo učení neříká, co má člověk konkrétně dělat, nic nepřikazuje, nic neodmítá, s ničím nepolemizuje. Jen ukazuje možnosti, jak by se měl člověk chovat a jednat, aby byl v souladu s řádem, který zajišťuje rovnováhu celému Stvoření. Nemáme možnost chápat Stvoření jinak, než tak, jak je nám slovy, tedy omezujícími prostředky, řečeno. Možná, že by bylo lépe ho vyjádřit matematicky. Ale učení, které vychází z Evangelií je omezeno chápáním etiky, možnostmi společnosti, jejími prostředky, ať spirituálními nebo hmotnými, institucionálními, které jsou překonávány hloubkou postojů společností i jedinců a vůlí se posunovat do jiných širších hranic. A protože je člověk omezen svým časem, je ve svém poznání, chápání, limitován. Jen vědomí zmrtvýchvstání dovolilo Ježíši, aby, ve své době, přesáhl hranice a limity, protože věděl, že to bude pokračovat, že je nositelem dalšího vědění, tušení, rozhledu a vědomí, které má, na základě víry, uznání, poznání a pochopení šanci zaplnit prázdný prostor, jak ho člověk chápe. Prostor k zachování života a vkladu duchovnosti. Možnosti procítání, polemizování, zdokonalování a směřování. Ale opět, je to na něm, jenomže nemusí mít obavy, že v tom zůstane sám. Já přijdu, řekl, nevím kdy a jak, ale přijdu!

A tak lidstvo, po dlouhou dobu, buduje cestu tomuto přislíbenému příchodu vnitřním pochopením a ustalováním své vůle a svobody se rozhodnout pro světlo či temnotu, pro život či zánik, pro lásku či nelásku, protože ví, co je to za symbol kříž, poznalo, jak se skládají oběti, jak je těžký hřích. Po druhé by ho neukřižovalo. Došlo by totiž ke snímání z kříže lidstva samotného.

© Maura, 01/2011