Umění a společnost: Raper Řezník

 Raper Řezník byl pro svou vulgární tvorbu vyřazen z Českého slavíka! Je ovšem otázka, zda jeho tvorba je jím míněnou propagací násilí, vedoucí do extrému, nebo jen nadsázka a "sranda". Odvracet se od problému je jednoduché, omílat dokola, že svoboda jednoho končí tam, kde se narušuje svoboda druhého, nestačí k tomu, abychom spravedlivě posoudili tato hlediska: 1) vyzývá svou písní raper Řezník (či jiní jemu podobní recesisti) k násilí své přívržence a fanoušky, kteří se kolem něho semkli a vynesli ho na první místo v soutěži Český slavík (a že jich bylo na Facebooku dost na to, aby se jim to podařilo!), 2) je třeba nechávat svobodě slova zase tak do široka a nekriticky otevřená vrata a nechávat do nich vcházet každého, kdo hodlá, jen tak z legrace, "hecovat" společnost, která neumí se svobodou slova a projevu dost dobře zacházet a bojí se, velmi se bojí udělat ten rozhodující krok k tomu, aby v jeho důsledku někde nevrzly dveře, do kterých právě vešel zachmuřený cenzor nebo arbiter, který řekne - "to je blbost, to nepatří mezi lidi" a lidi začnou vykřikovat," že je každému po tom houby, co kdo chce poslouchat",  3) musí česká kultura snášet úplně všechno od každého, kdo si zamane na kus umaštěného papíru od svačiny napsat text básně nebo písně a hned s tím poletí do soutěže, nebo bude o tom rozhodovat nějaká skupina lidí, co je ještě umění a co už je za jeho hranicemi vkusu, poslání a mravnosti z hlediska prosté estetiky, která si sama vynucuje své teritorium a žárlivě ho střeží (a tím nastavuje mantinely, přes které jen tak někdo nepřeskočí)? Je třeba v každém veřejném projevu hledat "umění" a význam pro posluchače či svědky takového projevu, či  projev svobody slova za každou cenu? 

Limity mezi svobodou projevu a slova, vkusem, estetikou a uměním

      Takovou úvahu by měli mít všichni, kteří takové soutěže pořádají a kteří vymezují hranice až po tom, co někdo je napne k prasknutí. Stalo se, co se nedá odestát a na trestní oznámení to není, dokonce ani na to, aby někdo veřejně prohlásil, aniž by své prohlášení politizoval, že je to prostě "hloupá písnička, která do veřejné produkce nepatří." Tak jemné jsou hranice mezi svobodou projevu a slova, vkusem, estetikou a uměním, tak velké umění je rozeznat kýč od uměleckého díla, protože o tom rozhodují lidé, nikoliv umění samo, od kterého se mnoho očekává, že se prosadí tím, že v něm někdo najde vzkaz, nosnou myšlenku, cestu k blaženosti toho, kdo se s ním potká, radost a štěstí z nějakého uměleckého podnětu. 

Umění nikdy nepostrádalo prvky násilí

        Jde o to stanovit hranice, co je umění a co je lotrovina, s rizikem, že někdo v budoucnu řekne - ale to je umění (Carravagio, Goya)! Odraz stavu společnosti v době, kdy píseň či jiný umělecký počin vznikl! A děti se o tom budou učit ve škole. Možná, že raper Řezník stane vedle všech minulých provokatérů, kteří úmyslně psali provokativní necudné až drsné texty, při jejichž produkci dámy omdlévaly (i když si psaly necudnosti se svými nápadníky) a muži se pod vousy usmívali. Například báseň Vrchlického o rytíři Smilovi, či deníky našeho klasika K.H.Máchy a básně jiných evropských romantiků, které považujeme za klasiku a už o nich hlouběji nepřemýšlíme, jen si myslíme, že je to prostě klasika. Jsou to i různé pornografické a násilnické romány pana de Sade, na které se zapomíná a kterým se dámy chichotaly za vějíři, i když ve své době zobrazovaly podobné násilí na ženách, jako v písni rappera Řezníka. Anglická romantická poezie je jistě provokativní a místy násilnická stejně jako byl život v době, v kterém tito tvůrci žili a umírali. Pana markýze de Sade osvobodil až Napoleon Bonaparte, který už byl ve svém "uměleckém" vkusu o kousek dál. A do toho můžeme zařadit i některé filmy Pasoliniho (Medea, Salo aneb 120 dnů Sodomy, inspirované, právě kontraverzním markýzem), který byl opěvován (enfant terrible), ale nikdo ho neodsoudil ani za Teorému, namátkou vzpomenu i starořímského básníka Ovidia Nasa, který zemřel ve vyhnanství. A to měl za to, že kazil svými (pro nás krásnými básněmi) mládež, či slavný William Shakespeare, který rozhodně neskrýval všechny ty temné stránky lidství své doby, a tím se stal zajímavým i dnes. I když vyslovení jeho jména, kterým se zaštiťuje umění, zabraňuje vhledu do jeho tvorby (Mackbeth je děsivé dílo, plné násilí, Sonety přímo "narvané" erotikou). Jenže naše děti nečtou klasiku, takže mají smůlu. Třeba by se měly čemu "přiučit". Přinejmenším, jak  psát poezii a prózu, která by je vynesla na přední místa literárních soutěží.    

Lidé se musí dohodnout nad hranicí etiky a vkusu v umění 

      Vrátím se k raperovi Řezníkovi. Není jiný, než byli ti před ním, kdo má trochu ponětí o dějinách literatury od nepaměti, to musí zkonstatovat. Otázka je, jakou hladinu vkusu si hodláme nastavit dnes, bez ohledu na to, že máme knihovnu plnou klasiků, kterou se chlubíme před známými, jací jsme vzdělanci, a která v sobě skrývá násilí, porno, vraždy, návody k sebevraždě a jiné "lahůdky", zaštítěné jmény, o kterých někdo prohlásil, že "jeho nesmrtelné umění" .... a kdo to nečetl, je nevzdělanec. Tím ho neomlouvám, protože rozhodně by mně na svůj koncert nepřilákal a protože nevím, co dělá, čím se živí, nemohu ho odsuzovat. Ale nejde o něho jako spíš o nás, veřejnost, která je arbitrem na všechno - na morálku, na tom, kam až sahá úcta k lidské důstojnosti, k životu, k ženám, dětem, starým lidem a kdy je schopna s čistým svědomím říci - a dost, to není umění, to sem netahejte!         

Vyjádření našich politických elit

      Pořadatelé zbrusu nového vítěze Českého slavíka vyřadili po jeho produkci slovy, že "nebudou podporovat propagaci extrémního násilí, kterou systematicky děláte ve svých textech i obchodních aktivitách." Možná, že by bylo lepší, kdyby už před tím takový závěr udělali při generální zkoušce a umělce na soutěž z jasných důvodů nevypustili. I navzdory tomu, kolik má fanoušků na Facebooku. Možná, že valná většina z nich ani nedohlédla (a dohlédnout nehodlala) obsah písně a spíš chtěla narušit nudného, uvozdřeného a stereotypního Slavíka, v kterém "nakonec vždycky zvítězí Karel Gott", což je k zamyšlení, i když takový prostředek k nasměrování této soutěže je ranou pěstí do břicha veřejnosti, která od této staré soutěže očekává nejen talentované pěvce, ale také nějaký posun v tuzemské populární písňové tvorbě a jistou noblesu. Nejsou prostě lidi. Nejsou ani básníci, kteří by psali originální (nikoliv ordinérní) krásné texty pro krásné, pěstované hlasy mladých lidí, kteří by si rádi zasoutěžili, vnesli svůj osobitý styl do zaprášeného prostředí, opředeného starými vzpomínkami a posunuli hranici vkusu veřejnosti, starorůžové opěvování lásky muže a ženy, tklivé písně o ztracené lásce či o matičce, nebo něco drsnějšího z našeho současného života? Jednoznačně se všichni dotázaní politici vyjadřovali o svobodě slova, jako o politické svobodě, nikoliv o svobodě slova jako umělecké svobodě. Zajímavé. Přitom to má tak zajímavou souvislost. Není to trochu uhýbavé a pokrytecké? 

Naše policie jednoznačně prohlásila…

      Odvoláváme se na starší rozsudek soudu, "podle nějž rapera chrání právo na svobodu projevu". Fanoušci Řezníka už kritikům jejich idolu začali stejně vulgárně vyhrožovat smrtí.

A závěr?

     Náš svět, stejně jako v minulosti, který žije v odrazu umění, na které se díváme a přitom nevidíme nic, není jednotvárný, mravný, čistý a čestný. A nikdy nebyl. Záleží na každém jedinci, jak ho pojme a jakou mu dá definici. S těmi temnými stránkami se musíme seznámit a vypořádat. Ne je obcházet, jako nevidět a nadřazovat se nad ně. Je třeba zajímavé, jak se náš "svět" odráží v našich dětech, které v něm žijí bezprostředně v čase a v prostoru, který nějak vyhodnocují. Co my víme, co si skutečně myslí, co si potají malují nebo co poslouchají. Pokud jim nebudeme schopni ukázat světlo, budou upadat do temnoty, protože ony neznají ještě spoustu věcí, pokud jim je neukážeme. Ano, svět není černobílý, je v něm něco krásného a něco špatného. Jako v každém člověku. Musíme mít odvahu překročit vlastní stín a sami se podívat, jaký svět jsme jim připravili. Bude to složité se v něm vyznat, vysvětlit ho a hlavně obhájit.