Tajemství zdraví a krásy - díl 1 - Čínská a indická cesta

V současné době objevujeme skutečnost, že není ani tak důležité, jak dlouho budeme žít, ale to, jak kvalitně budeme žít. Zdravá výživa, sport a cvičení, západní léčitelství, bylinky, to vše zažívá nebývalý rozmach. Je užitečné zajít až ke kořenům léčitelství, abychom ho dokázali správně chápat v jeho samotné podstatě. A jaký je cíl? Správně se rozhodovat, kdy se mu podrobíme a kdy raději zvolíme moderní cestu k léčení našich neduhů.

Čínské tradice a současnost
Až v hlubinách věků se ztrácejí stopy počátků přírodního léčitelství a spíše, než záznamy existují legendy. To kolem roku 3400 př. Kr. žil bájný císař Šen-šung, kterému se přezdívalo ˝božský pěstitel˝ a kromě jiného i objevil mnoho druhů rostlin s léčivými účinky. Ano, uhodli jste. Zkoušel je sám a sobě a také podle starého přísloví – kdo s čím zachází, tím také schází, dopadl. Pověst praví, že po požití příliš velké dávky jedno z nich, smrtelně jedovaté, zemřel. Ale čínská medicína přiznává Šang-šungovi autorství velkého herbáře, který se nazývá Pen-cchao- tˇing, Kniha klasických bylin, v níž uvádí téměř 237 receptů. A nyní překvapení – popsal kromě jiného i účinky rebarbory, i máku setého. Čínské autority se však shodují v tom, že Kniha bylin byla sepsána mnohem později, tak kolem roku 100 po Kr. a uvádí nejen poznatky císaře Šen-šunga, ale také dalších významných čínských bylinářů.

V Číně se zasloužili o objev účinných vlastností mnoha rostlin, které se do dnešní doby cení a používají. Jde o ženšen, čaj, seznam, česnek i skořici – tedy z těch nejběžnějších. Avšak asi od roku 500 našeho letopočtu se stalo v Číně dobrým zvykem, že císař dával Knihu klasických bylin doplňovat, ale v průběhu staletí už byla v takovém stavu, že si některé zápisy protiřečily natolik, že Kniha ztratila důvěryhodnost, A potom, v roce 1590, bylo vydáno dílo čínské medicíny, které je považováno za stěžejní, Li ŠI-Čenův Katalog léčivých rostlin (pen-cchao-kung-mu). Obsahuje 52 svazků. Autor uvádí téměř 1 094 druhů léčivých rostlin a 11 000 bylinných receptů. Samozřejmě, že postupem času byly mnohé recepty zjednodušeny a nyní se pracuje z 300 druhy léčivých rostlin, z nichž 150 druhů je považováno za nenahraditelné. Patří k nim: čínská andělika, lopuch, kopretina, skořice, česnek, pampeliška, hořec, zázvor, ženšen, hloch, lékořice, lotos, máta, rebarbora, šišák stranokvětý, sena a čaj.

Čínská tradiční medicína, západní medicína
A pak přišel zlom. Od poloviny devatenáctého století začali evropští kolonisté zavádět v Číně metody západní medicíny. Čínské přírodní léčitelství a akupunkturu zavrhli a prohlásili je za pověry a nesmysly. Ale Číňané nezůstali pozadu v břitkých odsudcích západní medicíny tak zůstávaly oba systémy v nesmiřitelné opozici. Po ustavení Čínské lidové republiky v roce 1949 usoudila oficiální místa, že by mohl čínský lid mít užitek z obojího a tak v současné době provozují praxi nejen tradiční čínští léčitelé, ale i lékaři, kteří provozují metody západní medicíny. Obě strany spolu konzultují a předávají si poznatky.

Americké mínění o čínské medicíně se změnilo v roce 1972, kdy televize vysílala záběry operace břicha jedné Číňanky, která byla prováděna za plného vědomí. Jedinou anestézií bylo několik akupunkturních jehliček v ušních boltcích a na chodidlech, I další zkušenosti s účinky akupunktury v amerických kruzích způsobilo, že tato metoda byla popsána v prestižních novinách a to přispělo k popularizaci akupunktury a čínské medicíny vůbec.

Indické tradice a současnost
Byl jednou jeden chudý indický chlapec a jmenoval se Džívaka. Žil v Indii a podle dostupných pramenů v roce 1200 před Kr. Rozhodl se, že se stane lékařem a tak se vydal k Atréyovi Punarvasovi, který byl zakladatelem první lékařské školy při universitě v Taxile v Paňdžábu. Dživaka byl tak chudý, že nemohl svému učiteli nabídnout honorář a tak mu slíbil, že mu bude sloužit, aby si tak na své studium vydělal. A tak uplynulo sedm let. A Dživaka se zeptal svého učitele :˝Když bude moje studium završeno?˝ Ale učitel mu neodpověděl. Místo toho poslal ven do krajiny a přikázal mu: "Jdi a utrhni každou rostlinu, která se ti bude zdát z hlediska medicíny neužitečná.˝

Dživaka se podivil a zesmutněl. Vrátil se ke svému učiteli s prázdnýma rukama a řekl, že žádnou neléčivou rostlinu a své pouti přírodou nenašel.

A učitel mu odpověděl: ˝Teď můžeš jít. Znáš vše, co budeš jako lékař potřebovat.˝
Staří Indové dali svému léčitelství název ajurvéda a ajurvédská medicína se opírá o učení čtyř knih klasické indické moudrosti, které se nazývají védy.

Je jedna, která je nejstarší, asi 4500 let starám jmenuje se Rig Véda. Tvoří jí sbírka 1 028 hindských chvalozpěvů. Ale pro naši tématiku je zajímavé jedno: obsahuje přesný popis operace oka, amputace končetin a lékařské recepty, které využívají 67 druhů rostlin, včetně zázvoru, skořice a senny. Ale i mnoho druhů rostlin zmiňuje další kniha véd, 3 500 let stará, Asharva Véda.

Někdy, kolem roku 700 př. Kr. sepsal Charaka, profesor tamilské university první lékařskou encyklopedii ajurvédská medicíny, Jmenovala se Charraka Samhíta a obsahovala 500 bylinných receptů. O století později napsal jiný významný indický učenec Susruta dílo, které rovněž klade důraz na léčení rostlinami – Susruta Samhíta. Zlatý věk ajurvédské medicíny přichází kolem roku 250 př. Kr., kdy indický vládce Ašóka přešel k buddhismu a šířil ajurvédské vědění. Tak po celá staletí přicházeli do Indie za ajurvédským léčením poutníci ze vzdálené Číny a i Persie.

V současné době prožívá ajurvéda svůj vzestup a našla si mnoho stoupenců. Výsledky výzkumů ukázaly, že formule, které ajurvéda vyvinula jsou schopné podpořit vyčerpaný organismus a vrátit mu potřebnou energii. Avšak dříve, než začnete cokoliv používat, je dobré zvážit aktuální zdravotní stav a poradit se s lékařem. Léky, které používáte, mohou ztrácet na účinnosti používáním podpůrných prostředků z této oblasti.