Stav duše: Netlačit na pilu ...

Myslím, že jsou různé způsoby, jak prožívat život a tvořit si svůj způsob života. Nikomu nelze vnutit sebemorálnější způsob jednání, chování a konání, protože by se i taková dokonalost stala tyranem. Budoucnost člověka, přežití lidského fenoménu, jak se zdá, závisí ještě na mnoha jiných věcech, než je touha nebo protest.

Rasismus, xenofobie a jiné projevy nepřátelství mezi lidmi jsou určitým fenoménem k přežití. Jedna etnická skupina zahání druhou, aby ta první sama nejen přežila, ale také dosáhla žádoucího prostoru k vývoji, rozmnožování se a prosazení své kultury. Od věků je tento zápas provázen válkami a masakry, s kterými nikdo rozumný nemůže souhlasit. Ani prosazování sebemravnějších a sebekrásnějších náboženských ideálů se neobešlo bez zápasu, boje, útisku a zločinů. Boj o prostor, o zdroje, o prosazení kultury a ovládání prostoru a zdrojů jsou základem všech násilností, které se na naší planetě odehrávají.

Sakrální a profánní

A nikdo k nim nemůže být lhostejný. Ale současně, vedle těchto násilností a krutostí v nejrůznějších podobách existuje také jistá oblast, která je skrytá, a to je duchovní způsob života, který se může odrážet v náboženství, ale také v sebeprojevování, které se odráží v umění jako prostředku sdělování. Jsou lidé, kteří duchovní život ostentativně odmítají, protože mají představu, že je to omezuje v jejich představách o vlastním způsobu života. V jistém slova smyslu mají pravdu, protože narazí na různá tabu, na příkazy a zákazy a v takové kleci nechce moderní člověk existovat. Žádné dosud známé náboženství se bez těchto omezujících pravidel neobešlo a jejich překročení neznamená nic dobrého. Je to záležitost psychického stavu, do kterého se člověk dostává díky společenství, s kterým sdílí společnou věc, rituál a obřady. Náboženské společenství vytváří určitou zónu ochrany před okolním světem, který na něho doráží svými názory a nápady a členové si přejí být před ním skryti, protože se nechtějí dostat do pokušení. Anebo ten profánní svět sice vnímají, ale současně se před ním zavírají, takže se mohou cítit rozpolceni, kdykoliv se dostanou do situace, která je postaví řešit něco právě v tom profánním světě a jeho prostředky. A tak si vzpomenu na biblické líčení pokušení Ježíše na poušti. Byl také postavený do situace, kdy ho nic nechránilo a nic ho neodvracelo jiného od pokušení, než jeho přesvědčení, jeho vlastní vůle. A podle mého názoru, nic není cennějšího, než se sám přesvědčit v nějaké situaci, co jsem vlastně zač. Zda to, za čím stojím v době, kdy mne nic neohrožuje, je to v mém přesvědčení tak neotřesitelné, jako v době, kdy se cítím ohrožený. A tak bych mohla uvést příklad, kdy Ježíš praví Petrovi - než kohout zakokrhá, třikrát mne zapřeš ... a on se bránil, protože v tu chvíli tomu sám nevěřil, že by byl toho schopen. A tak si neuzavírám před sebou ten jedinečný příběh Ježíše, i když nejsem křesťanka, protože chápu i v těch detailech, které jsou skryté pod silnějšími vjemy, jak velmi rozumí lidské duši i jednání a ničeho si neoškliví. Neodsuzuje, nepopouzí k nenávisti vůči odlišnostem druhých lidí a je jímavě prostý, jako život sám bez ohledu, zda je člověk bohatý či chudý, pokud dokáže fakt bohatství přijmout jako ten chudý duchem, co dokáže být nezávislý na penězích a hmotných statcích.

Ejhle, člověk

Každý člověk je zvláštní a jedinečný. A přesto, že lidé mají mnoho společného, rozlišují je představy, které si vytvořili sami. A tak, i když se mohou dva lidé hluboce milovat, nemusí jejich láska dosáhnout svého cíle, protože je nespojí jejich jedinečnost, ale to, co je činí odlišnými. Co není pravým stavem jejich duše. Názory, které přebírají ze svého bezprostředního okolí, přiliš svazující "povinnosti", které jim ukládá náboženství anebo příslušnost k nějakému etniku, které má příliš svazující zvyklosti. Ale již v Bibli se takové problémy objevují - v případě krále Davida a Betseby, v případě Samsona a Dalily, v knize Ester apod. Je asi ještě vzdálená doba, kdy hradby, které dnes lidi svazují, padnou, společenské rozdíly nebudou důležité a ani závazky z příšlušnosti k náboženství nebudou svazující. Kdy promluví láska, která bude stát nadevším. Ale dokud lidé budou bojovat o svou sebezáchovu, ta doba nenastane. Nejde o zachování jedinců, byť sebevzácnějších vlastností, ale o zachování lidského rodu. Objektivně vzato. A v této objektivní skutečnosti probíhá také trvalá tendence o uznání člověka jako neopakovatelné, jedinečné a nenahraditelné bytosti. A proto je obojí důležité vnímat a prosazovat. V tom je ten osud člověčenství, který se stále opakuje po celé dlouhé generace, co lidstvo existuje na této planetě. A každý zápas o uznání jedinečnosti člověka je stejně legitimní jako zápas o přežití lidstva, pokud se odehrává v rovině diskuse, nikoliv násilí, bolesti a nenávisti. Nikoliv v rovině síly, která je zničující pro druhé a současně i sebezničující pro každého, kdo k násilí přistoupí.