Sport a zábava: Co takhle učit děti sebezáchově?

Jako mnohé lidi, i mne docela rozrušil případ zbytečně zmařených životů v Olomouci při provozování raftingu třináctiletými dětmi. Zahynula učitelka, jeden žák a instruktor je v ohrožení života. Pro mne je nepochopitelné, že někdo dovolí, aby děti v tak mladém věku a ještě školou povinné byly vystavovány adrenalinovým sportům, navíc v místech, kde se už jedno neštěstí stalo a je mi divné, že škola takovou nabídku vůbec přijala a vzala si to na odpovědnost. Potřebují skutečně děti adrenalinové sporty? Musí být za každou cenu -in? Qui bono?

A o co vlastně jde?

Život dětí je ovládán dospělými, kteří za ně mají odpovídat a tudíž odhadnout míru nebezpečí při provozování sportů, kterým se říká "adrenalinové"  a vyhnout se jim, pokud si nejsou jisti, že mládež uhlídají a také, do velké míry, lákavou představou, že musí být - in, protože jsou ovlivňováni nejen nabídkou a propagací toho, co je dělá výjimečnými mezi ostatními i za cenu ohrožení, ale tím, že přímo úměrně s nabízeným atraktivním sportem nejsou seznámeni s nebezpečím a ukázkou smrtelných úrazů, které takové sporty sebou nesou. Naopak, produkce lákavých ukázek z reklamních šotů, na kterých se ukazují lepé mladé dámy a urostlí sportovci létající na všem možném a padající ze všeho možného, je láká, zkusit to taky a pak se natřásat před ostatními - hele, co jsem dokázal. A to okolí na to dá! Vždyť to dělá skoro každý, tak proč se mám já toho zříkat? Vždyť o houby jde.

Výcvik pro poskytování první pomoci není tak -in, že?

Spíše bych očekávala, že škola, v rámci své výuky, zařadí do svého programu pro volné dny, výcvik k provádění první pomoci, sebeobranu, přednášku s ukázkami na ošetřování zlomenin a jiných běžných úrazů, přednášku lékaře z první pomoci a někoho z dalších členů integrovaného záchraného systému, který by děti seznámil s fungováním systému  při zásahu u autonehody, při požáru v bytě apod. Ale odpověď je nasnadě, To přeci není - in. Je lepší skákat na laně z mostu nebo po střechách vagónů jedoucího vlaku a provozovat jiné "sporty", které člověka, když  je přežije, činí nesmrtelným v očích stejně tak pošetilého publika, jako je on sám, a to dělá takový sport zajímavým a neodolatelným. Sice mi to ve škole moc nejde, ale za to jsem proslulý svou odvahou v riskatních sportech. A to se počítá ...

Následky platíme všichni ze solidárního zdravotního pojištění

Není málo mladých lidí, kteří si odnášejí z provozování sportů, na které nejsou připraveni zkušenými odborníky, trvalé následky. Někteří jsou do konce života připoutání na invalidní vozíky anebo mají i psychické následky z prožitého traumatu. Samozřejmě, že se může stát cokoliv, kdekoliv a kdykoliv, ale proč tahat "draka za ocas"? Nemám nic proti vrcholným výkonům, pokud je člověk trénovaný a připravený překonávat druhé svou zdatností, za cenu dlouhodobého výcviku, odříkání a trpělivosti, pokud je přesvědčený o tom, že ho to činí šťastným a že to potřebuje. Ale pokud jsou děti, ve volných chvílích, sváděni kýmkoliv a čímkoliv k takovým "výkonům", aniž je kdokoliv varuje před nebezpečím a nevysvětlí jim, co je může potkat, když neuposlechnou instruktura nebo někoho, kdo za ně odpovídá, pak je ohrožuje. A nyní obecně: když jsme tak šetřiví a přísní při používání služeb zdravotnictví a sociálních služeb, kdo zaplatí poskytování záchrany, následnou dlouhodobou léčbu, rekonvalescenci, následnou rehabilitaci a stížení společenského a pracovního uplatnění u obětí nesmyslných hazardů, které se stále a neoprávněně propagují a svádí nezkušené a nevycvičené jedince k napodobování? Rozhodně to nebude laciný špás a kromě následku úrazu by to mohlo takového člověka přivést až do osobního bankrotu, kdyby se to důsledně spočítalo. Není to všechno škoda pro chvilku pochybné rozkoše z bublajícího adrenalinu v krvi?