Společnost: To, co je nahoře, nemusí být přeci dole

Brno je pěkné město. Zvláště v létě, když jdete po České ulici, jen tak, aby jste dostali na náměstí Svobody, odkud můžete zamířit kam chcete nebo potřebujete. A lidé, oblečení v pestrobarevných oděvech léta  se potkávají, často se i zdraví, protože se mezi sebou znají. Jiní, kteří přicestovali, běhají po obchodech nebo po úřadech. V Brně je rušno, potkáte Číňany, Vietnamce, Židy i islámské konvertitky, brněnské borce, chudé lidi i bohaté, politiky i herce. Na rozích i muzikanty. To je takový běžný život všedních dnů. A po ulicích se rozlévá vůně všelijakých jídel. Prostě, Brno žije ... je to tak. Myslím, že je tu mnoho lidí, kteří dělají všechno proto, aby to tak bylo. Zmizely nevábné domy, zanedbaná prostranství, v meziblocích vyrostly parčíky, kde si hrají děti a hlídají je babičky, ovšem, nejsou to takové věkem sešlé stařenky s bílými vlasy, ale většinou pěkně oblečené štramandy, kterým byste roky nehádali. A to je dobře, lidé mají být šťastní, přátelští, milující a i kritičtí a ostražití, aby jim nikdo neudělal nějaké "šméčko". To by pak nešlo ...   

S očima na ˇštopkách" i se srdcem otevřeným

Když tak pomyslím na dění posledních dnů, a tím myslím vládní krizi, demisi vlády a velký rozruch kolem jmenování prozatímní vlády, názory na pana prezidenta, úzkostný strach některých aktérů problémů, kterým se rozhodně změní dosavadní život, říkám si, zda je nám o všechno třeba. I nám se změnil život díky jejich působení. Mnoho lidí ztratilo práci a ztratilo tím i pravidelný příjem, který neměli jen pro sebe a své záliby a zájmy, ale pro rodinu a udržení si střechy nad hlavou. A stalo se tak často ze dne na den. Lidé pocítili sami na sobě, co je to nespravedlnost, lhostejnost a bezcitnost. Poznali i křivdu. Zvláště je těžko obyvatelům v odlehlých částech naší vlasti. Mnoho lidí nemělo zkušenosti s podvodným jednáním všelijakých "šíbrů", kterým naletěli a těžce za to zaplatili svým majetkem a beznadějí, pokud neměli blízké, kteří by je podpořili. V tisku se dočítáme, že vzrůstá počet těch, kteří berou antidepresiva, protože nemohou unést situaci, do které se dostali. Berou je proto, že nemohou, a také neumí dohlédnout do blízké budoucnosti. Zatímco někteří naříkají, že ztratí své posty, jiní naříkají, že ztratili půdu pod nohama, střechu nad hlavou, že jindy spokojené manželství se najednou rozsypalo jak domeček z karet, že děti "zvlčily", protože na ně nebyl čas a denně se dočítáme, kolik mladých lidí zahyne v autech pod vlivem alkoholu a drog. Hyne budoucnost národa, přátelé! Tu se najde odhozené dítě mezi odpadky, tu se stane rodinná tragédie. Neděje se to někde daleko, v nějakém stínu, ale mezi námi. Proto si myslím, že není fér, aby lidé, kteří nesli odpovědnost za svou práci, se oháněli demokracií, ale spravedlivě se podívali za sebe, od roku 2010, co dobrého vykonali a co špatného udělali a z toho vyvodili pro sebe důsledky, tak jako my všichni, když uděláme špatnou volbu a chybu. Česko leží v srdci Evropy a je to malá země, která nemá jednoduchou a ani moc šťastnou historii. Ale přesto všechno jsme přežili a nikdo se nepoklonil v úctě, že jsme neskončili na kolenou! A je dobře, že lidé cítí morální újmu a dobře rozeznávají, co je dobře a co špatně.

Jak budu platit hypotéky, když jsem ztratil/a příjem?

Musím se pozastavit nad otázkou lidí, kteří byli zvoleni na čtyři roky a nabrali si miliónové hypotéky - z čeho je budu platit? Proti tomu stojí řada občanů, kteří si také vzali hypotéky a ztratili práci, padli do rukou exekutorů, nebo pro platební neschopnost následkem ztráty zaměstnání, byli automaticky převedeni do registru dlužníků, kde budou pět let v záznamu, a pokud se nad nějaká banka nesmiluje, tak tam budou viset pět let a nebudou si moci vzít úvěr. A upozorňuji, že do toho registru se dostanou i pro jednu, o týden zpožděnou splátku bez možnosti výmazu, i když tu splátku zaplatí. Jejich dluh se automaticky převede do registru, s kterým nikdo nic nenadělá. I kdyby se bránili. Nedivím se, že mnoho lidí, kteří počítalo s tučným příjmem, se hrozí. Budou žít jako každý běžný občan, který tučné příjmy nemá a ani naději, že se jim poštěstí a zasednou do nějakého vysoko příjmového křesla jako kompenzaci za ztrátu místa, které zastávali. A to není rozhodně morální! A rozhodně to nepřispívá k rozvoji demokracie, která je, ať chcete nebo nechcete, pro skutečně dospělé lidi. Kolik lidí odešlo ze svých pracovišť se sklopenou hlavou, aniž se něčeho dopustili, jen se na ně ukázalo, protože bylo třeba na jejich místa převést někoho jiného, aniž se kdo ohlížel, že živí rodinu nebo přispívá na život svým starým rodičům, kteří mají mizerný důchod a nemají na léky. Pokud někdo rozlišuje lidi na obyčejné a ty  "neobyčejné", pak je to pýcha, která předchází pádu. Odešli úřednici vlády, kteří neuspěli zpět, do svého života a budou se zodpovídat stejně jako každý člověk. A lze jen doufat, že bulvár nebude kolem nich zlomyslně psát, je třeba tuto kapitolu uzavřít a pokusit se doufat, že se to nebude opakovat, protože lidé budou mít oči "na šťopkách".

Prý se začnou odhalovat věci!

Myslím, že mnoho lidí doufá, že se do státní kasy vrátí peníze, které tam patří a jsou na nějakých soukromých kontech. Měla by to být taková dobrá tečka za tím naším příběhem. Ale nenechme se už dál vláčet v mysli jakoukoliv špínou, která se třeba ukáže, a žijme.

To mne napadlo, když jsem včera čekala na trolejbus. Byl už večer a opravdu krásný večer. A najednou jsem uslyšela zpěv. Byla to moravská píseň a zpívali ji muži. A jejich hlasy, musím říci krásné hlasy, se odrážely od protějších stěn budovy, která stojí v zahradě za plotem. A ulevilo se mi od temných myšlenek. Byla to píseň o lásce…