Společnost: O opuštěnosti ve stáří

Článek je sondou do vztahů mezi lidmi, které by měla poutat vzájemná láska, důvěra, pochopení, sounáležitost a soucit. Ale někteří se cítí opuštěni. O nich tento článek. 

Jaro přichází letos nějak nesměle, ale přesto, že je vrtkavé, nesmělé, všechno je v květu a odevšad je slyšet ptačí zpěv - v zahradách, parcích a meziblocích městských domů. Stačí zvednout hlavu a zadívat se do nebe, tak modrého a čistého, které je ozářeno sluncem. Chtělo by se zvolat - svět je krásný! Jak pro koho.

Frustrace

Rychlé změny některým lidem působí starosti, jiní si zase řeknou - nějak bylo, nějak bude, podle své povahy. Kteří jsou šťastnější? Zřejmě ti, kteří mají oporu v rodině a dokáží si poradit s mnohými nesnázemi. Ale jsou tací, kteří oporu nemají a vydáni napospas svému osamění ztrácejí odvahu i chuť cokoliv řešit, co je nutí běhat po úřadech. Často si neví ani rady, jak vyplnit formulář, počítač doma nemají a i kdyby ho měli, nevyznají se v požadavcích, které by měli vyplnit, aby mohli vznést svou žádost. Mají pocit, že na požadavky doby nestačí a bojí se, že budou mít problémy. Dříve stačilo se obrátit na sousedy. Ale kde je jim konec? Někteří zemřeli, jiní se odstěhovali a pronajali své byty. Kdo by se svěřoval cizím lidem, kteří se ani nepředstavili  (prý nemusí, stačí, že se o nich ví) a člověk dnes neví, na koho narazí? Nedůvěra a obavy jsou důsledky odcizenosti, lhostejnosti a ztráty sounáležitosti v mezilidských vztazích. Není nic horšího, než ztráta solidarity člověka s člověkem. Kolikrát jsem už slyšela od starých lidí, že je pes lepší než člověk! Souhlasím s tím, že pes dokáže projevit jeho majiteli tolik přátelství, kterého se od mnohých lidí nedočkají. Často ani od těch blízkých. A tak potkáte často staré lidi, kteří si vedou svého chlupatého přítele na vodítku a povídají si s ním. 

Stáří    

Lidský věk se prodlužuje, ale nikdo neřeší, jak se lidem v tom prodlouženém životním čase žije. Někteří mají to štěstí, že žijí v rodinném kruhu, nejbližší se starají, aby se rodičům žilo dobře a byli šťastni z vnoučat i svých dětí, které dosáhli svých cílů, jiní to štěstí nemají a jsou odkázáni na lidi, kteří poskytují sociální a zdravotní péči. A to není lehká práce. Chybí často čas na projev citu, ba soucitu, na popovídání a vzpomínání na mladá a perspektivní léta. Myslím, že člověk by měl mít i ve stáří v jakékoliv situaci pocit důstojnosti a s důstojností i dožívat svůj čas. Ale teprve, když se dostaneme do situace, že nás potká nějaká nemoc a docházíme k lékaři na kontroly, setkáme se s příběhy, které se nedají zapomenout. Mladá pečovatelka, pěkně oblečená, dovezla starou paní na vozíku do čekárny. Sedla si vedle ní a vytáhla mobil, aby napsala SMS. Usmívala se, zřejmě psala něco příjemného. Paní na vozíku vypadala unaveně a zjevně ji nebylo dobře. Otočila se k ní a požádala ji o vodu. Ale slečna zrovna přijímala odpověď, takže neměla čas. Vstala jsem a šla pro vodu k automatu, podala ji kelímek do třesoucí ruky a pocítila jsem velký smutek. Čekala jsem, až vodu vypije a vzala ji kelímek z ruky a šla ho vyhodit do koše. Přemýšlela jsem, jestli mám té slečně vynadat, že si ji nevšímá, ale vzdala jsem to. Ještě bych dostala vynadáno. Všichni, kdo v místnosti seděli sice všechno viděli, ale nikdo neřekl ani slovo. Třeba z pocitu marnosti. Kdo však zaručí, že nepřijde doba, kdy na místě té staré paní bude sedět kdokoliv z nás? Třeba zrovna ta slečna, která zřejmě dělá jen svou práci?

Soužití mladí - staří

Přemýšlím nad těmi starými lidmi hodně často. Můžete je potkávat všude. Táhnou za sebou vozíky. Kdyby přišli mladí, aby bylo něco dobrého k jídlu! Co já, říkají, já už toho moc nepotřebuji. A dávají se do řeči, že se chystají darovat byt mladým, kteří nemají kde bydlet a že rádi založili rodinu, už si domluvili zřízení výměnku, však stačí dožít v jedné místnosti. Je to lepší, než si brát hypotéku, aby neupadli do dluhů a nedej Bože, aby pak měli na krku exekuci. Po čem nic, to je hned. Však je to na denním pořádku. Stačí nezaplatit jednou a už se dostanou do maléru. To víte, teprve začínají, peníze nemají a sehnat dnes slušné zaměstnání i s vysokou školou, to je zázrak. Musí se myslet na ty mladé, kdo ví, jak tu dlouho budu, snad to nějak vydržíme v jednom bytě. Co budu moci, pomůžu. Ne vždy takové soužití dobře skončí. Důvod je nabíledni: nejsou schopni navázat mezilidské vztahy.

Každý by měl myslet na stáří

Ne všude se odehrávají takové příběhy. Ale myslím, že je třeba s nimi počítat, když se uvažuje o sociálních problémech. V systému trvale udržitelného rozvoje je sociální problematika na třetím, tedy posledním místě a na plnění jejího programu se peněz nedostává. Důchodová reforma je v nedohlednu a mnoho starých lidí nemá ani prostředky, aby si mohli hradit pobyt v penzionech pro seniory a žít v důstojném prostředí. Natož ti, kteří trpí nemocemi stáří.

A když tak sleduji, jak se naši politici dohadují, zda příští rok přidají 200 Kč nebo 180 Kč důchodcům, z nichž mnozí neměli ani příležitost si na stáří ušetřit, vybavují se mi tváře lidí, které denně potkávám při různých příležitostech. Nikdo neví, kdo se může dostat do jejich situace, byť si dnes myslí, že je zabezpečen. V naší společnosti, moderní a jistě i perspektivní se objevil fenomén egoismu, s nímž jde ruku v ruce i arogance. A s tím, vzhledem ke stáří, je nutno počítat. Je totiž součástí boje o přežití v neustálém tlaku sociální nejistoty v každé generaci. Jestliže se lidský věk prodlužuje, nechť jde s ním i právo na důstojnost a právo na štěstí, vše, co s tím souvisí.