Společnost a dějiny: Výroční defenestrace roku 1618

Historie je učitelka života. To praví latiníci. Ráda bych v této souvislosti připomněla výročí v pořadí třetí pražské defenestrace, která měla pro další dějiny nejen Českého království, ale i evropské dějiny, téměř smrtelné následky. V Evropě se rozhořela válka, kterou nazýváme válkou třicetiletou a téměř vylidnila země, které se do ní zapojily. V následujícím článku jsou zvýrazněny osudové okamžiky, které možná nastat nemusely, kdyby ... třeba i v současné době je třeba si brát ponaučení, že je třeba vyčerpávat nejen smírné prostředky k nápravě sporů, ale také zvažovat vážnost situací, do kterých se občas dostáváme. 

K výročí  3. pražské defenestrace 

Dne 23. května roku 1618 se stala historická událost, která rozhodně další osudy naší země nepozvedla. Ale je součástí našich dějin, a tak to nemůžeme ignorovat. V pořadí třetí pražskou defenestraci zahájilo jednání stavovské opozice v paláci Smiřických na Malostranském náměstí.  Již 22. května bylo rozhodnuto o provedení defenestrace v příštím dni. 

Po poradě v "zeleném pokoji", v kterém se obvykle scházeli rytíři, se účastníci sněmu vydali pod vedením Jindřicha Matyáše Thurna a Václava Budovce z Budova na Starý královský palác do místodržitelských kanceláří a v nich uspořádali improvizované soudní řízení proti dvěma ze čtyř přítomných ministrů. Nešlo o nikoho jiného, než o Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka a Jaroslava Bořitu z Martinic. Oba místodržící byli shledáni vinnými z těchto činů: rušení majestátu, nepřáteli stavů i obecného dobrého a odbojníky království Českého (velezrádci). Na místě byli odsouzení k smrti vyhozením z oken, jak historie praví, z výšky 16 - 20 metrů. Za nimi byl svržen z okna i písař Fabricius, který před exekucí varoval. Nešlo však o nějaký momentální a nekontrolovaný výbuch vzteku, protože dva zbývající místodržící, pan nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka a Matouš Děpolt z Lobkovic byli po té, co byli dva výše jmenovaní exekuovaní, dopraveni v čestném průvodu z Pražského hradu do svých bydlišť. Tak praví dějiny. 

Kde byl problém?

Problémem byl spor mezi katolíky a protestanty. Po smrti Rudolfa II., který potvrdil českým stavům Majestát, se snažil jeho nástupce a bratr Matyáš upevnit opět moc katolické církve Už v březnu roku 1618 se sešel stavovský sněm, aby projednal vrchnostenský příkaz k uzavření dvou protestantských kostelů v městě Broumov a zbourání kostela v Hrobu. Kostel v Broumově dříve patřil řádu benediktýnů a kostel v Hrobu pražskému arcibiskupství. A co je důležité, že oba kostely byly postaveny luteránskými poddanými na pozemcích katolické vrchnosti, aniž si někdo vyžádal povolení. Jednalo se tedy o porušení zásady "Čí země, toho víra", což bylo považováno za nedotknutelné právo majitelů panství. Na vině byl i nejasný výklad Rudolfova majestátu, zda poddaní na tzv. církevním zboží mají stejné právo svobodné volby vyznání, jako poddaní na tzv. komorním zboží. A je tu jeden paradox: na šlechtických panstvích neměli poddaní možnost volby vyznání, na panstvích patřící králi tuto volbu měli.      

A tak se dne  21. května a 22. května roku 1618 sešel v pražském Karolinu sjezd českých evangelických stavů, který se konal v souladu s Rudolfovým majestátem. Abych byla přesná - tento majestát umožňoval  stavům právo svolat svými obhájci "zvláštní sněm poradní" na obhajobu svých skutečných a domnělých práv. Ale císař Matyáš sněm rezolutně zakázal. Obhájcům českých stavů, nebo-li defensorům, bylo jasně dáno na vědomí, že přesahují své kompetence. Ale, nikdo v té chvíli nepomyslel na ještě jednu smírnou možnost, která byla zakotvena v zákoně z roku 1609. Šlo o zvláštní soud, který měl být osazen z poloviny katolíky a z poloviny protestanty. Počítalo s tím, že soud bude osazen dvacetičtyřmi uznávanými osobnostmi, které měla svobodně volit ze svých řad každá strana.

Spory se táhly příliš dlouho…

Spor začal v rozmezí let 1609-1610 a k ničemu pozitivnímu nevedl. A když došlo k zákazu sněmu, za původce "těžkého psaní" byli považováni právě tehdejší královští místodržící, Vilém Slavata a Jaroslav Bořita. Pravdou však bylo, že autorem formulace zákazu byl ministr a císařův důvěrník kardinál Khlesl. Když císaři došly všechny důsledky zákazu, změnil zákaz v odklad, ale už pozdě. Den před sjezdem byla ve všech kostelích přečtena výzva, jež měla pražskou veřejnost seznámit s následující událostí. Kromě jiného obsahovala i prosbu,  “Aby Pán Bůh ráčil srdce Jeho Milosti Císaře pána a krále našeho k milosti a lásce svých věrných poddaných nakloniti", ale také větu: "ale i aby srdce jejich milostivých pánů stavů posilnil a potvrdil".

Ještě na jaře roku 1618 nebyla tak vážná roztržka s Habsburským domem plánovaná, ale byla to otázka krátkého času. Už tehdy si byli stavové dobře vědomi vážnosti celé situace…