Školství: Ministerstvo chce vrátit kázeň do škol?

Nemohu se nepozastavit nad plánem ministerstva školství, jehož cílem je vrátit kázeň do škol tím, že škola bude mít možnost vyloučit zlobivého žáka, takže nemusí dokončit povinnou základní docházku. Ale já si myslím, že to není správné, i když je jasné, že učitelé nemají téměř žádné pravomoce, aby děti mohli ukáznit a přimět je k optimálním studijním výsledkům. Protože pochopitelně, že mají obavy z rodičů, kteří hned sahají k právním krokům, pokud jsou upozorněni na nepřístojné  chování jejich dítěte. http://zena.centrum.cz/volny-cas/2011/4/3/clanky/sikana-jen-nafouknuta-bublina/

Důsledky vylučování zlobivých žáků budou fatální ...

Proč fatální? Protože jich budou celé houfy. Zařadí se mezi ty, které žádná škola nebude chtít a čím více bude okolí na ně takto působit, tím více se budou radikalizovat. Přiznejme si, že naše děti mají problém! A možná, že není jen způsobený špatnou výchovou v rodině, i když se jim všechno povoluje, nikdo jim nic nenutí, aby byli sví a naučili se svobodnému životu. Valná většina rodičů však nemá čas a také se dostávají do existenčních problémů, v mnoha rodinách se řeší spory, které ústí v rozvody a děti jsou nejčastějšími obětmi atmosféry, která v naší zemi obecně panuje. Děti mají právo na vzdělání a současně i povinnosti, které jim nikdo nevtlouká do hlavy. Ale je mnoho lidí, kteří slovo "povinnost" neuznávají. Jak potom mají dětem vykládat, že se musí učit, že musí mít pořádek ve svých věcech, že musí chodit do školy a že nesmí mít kázeňské problémy? Jenomže, mnoho dětí žije v takovém ovzduší volnosti, že je nelze ničím vyděsit ani potrestat, když své povinnosti jim uložené školou nebo rodiči nesplní. Také mohou utéci z domu a potulovat se, pak se vyspat u kamarádky nebo kamaráda, a ono se uvidí, kdo nakonec povolí! Děti, které budou vyloučeny ze školy, nemá kdo hlídat a kdo se o ně starat, ve valné většině případů žijí v neúplných rodinách, kde jejich rodič zápasí o své bytí a nebytí, s každou korunou a možná i nemocí. Ale škola není odkládací ústav, aby děti po dobu výuky měl alespoň někdo na očích!

Možná, že je už pozdě ...

Děti lze vychovávat do třech let. To je staré pravidlo. A pak už jen je usměrňovat. Jenomže na děti působí mnoho vlivů, kterým se rády přizpůsobují a o kterých přemýšlí. Možná, že my, dospělí, je ani nevnímáme, ale ony ano. Hledají totiž své působiště, které by jim bylo vlastní, protože náš upachtěný svět, který jim předvádíme, jim nic neříká anebo je odpuzuje. Jenomže, když si to uvědomíme, už mnoho věcí nelze vzít zpět. Děti potřebují jistotu, stabilitu a pozornost. Ale jak jim to všechno poskytnout, když my sami to postrádáme? Ještě se je snažíme nastrkat do starých šablon, v kterých jsme žili, ale to je stejné, jako vracet vylíhlého motýla do kukly. Svět mezi námi a našimi dětmi se rozevřel a ony žijí v jiném světě, který my nedokážeme pochopit a překážíme jim v rozletu. Stalo se to příliš rychle! Víme, co je pro ně dobré a co je pro ně špatné? Co takhle se na chvíli podívat na svět, v kterém žijí, jejich očima? Třeba zjistíme, že si nás neváží a že nemají důvod nás napodobovat.

Co pro ně znamená budoucnost?

Dokáží dohlédnout tak daleko, když jim budeme říkat: uč se, ať v budoucnosti z tebe něco bude. Chovej se slušně! Jenomže to jsou prázdná slova, protože ten obraz každodenního života je pro ně jiný, než pro nás. My můžeme porovnávat, hodnotit, myslet si své, ale ony v tom žijí a je to jejich svět, do kterého se narodili a v kterém budou dál žít, ne podle našich představ, regulí, etiky, ale podle možností, který jim bude poskytovat. Třeba bez vzdělání, třeba jako vyvrženci ze školního prostředí, třeba jako ti, kteří rodiče zklamali.

A proto to jsme ti, kteří bychom měli leccos napravit, co se pokazilo. I když děti nejsou stále ještě svéprávní jedinci, je třeba s nimi jednat jako s dospělými, poskytnout jim prostor k jejich názorům a snažit se jim vysvětlit, že život není jednoduchý, že člověk musí přizpůsobit svým možnostem a nemyslet si, že z něčeho jen tak vyklouzne. Některé věci se nedají napravit, některé činy se mohou stát jen jednou a mají vážné následky. To, že děti zlobí, neučí se, nemají zájem o své úspěchy a naopak zájem o jiné věci, které je táhnou na dno, není jen jejich věc, ale takové je ovzduší, v kterém žijí. Jsou za něho odpovědné? To je otázka, kterou je nutné položit před tím, než se jich začnou, těch zlobivých, školy zbavovat.