Se slavnými v posteli. Část 1 - Marcus Tulius Cicero

Tato rubrika je pro čtenáře, které chřipka a nebo jiná sezónní nemoc uvězní v posteli. Takže, těm, kteří se těšili, že půjde o eroticko-skandální rubriku, budou asi zklamáni! I když svým způsobem se v některé historické době se skandály potkáme. Asi si je, po způsobu bulváru, vychutnáme. Už nás nebude moci kdo žalovat ... Marcus Tullius Cicero - má láska - i když, kdybych ho potkala v jeho době, asi by o mne ani očkem nezavadil ...  Ale dost klepů ... "Cum defensionum laboribus senatoriisque muneribus aut omnius aut magna ex parte essem aliquando liberatis, rettuli me, Brute, te hortante maxime ad ea studia quae retenta anima, remissa temporibus, longo itervallo intermissa revocavi ..."

Umění řeči

Starořímská dílka čtu velmi ráda, za prvé proto, že musím vzpomenout na učitele latiny pana profesora Rybu, který nás každou hodinu trénoval z konjugací a deklinací a kromě toho nám dal nahlédnout do krásného umění, které upadá a upadá ... totiž rétorice. Umět mluvit a ještě vědět, o čem mluvím, to je opravdu umění nad umění. Ale není to trhovské umění, které tak dobře ovládají trhovci na celém světě. Je to vznešená a zasvěcená mluva. I sebekrásnější myšlenky zaniknou v lajdácké a polovičaté řeči, v rozpačitém projevu a nejistotě v jazyce. Plácání o ničem s krásným úsměvem není také rétorika a nevhodně pronesená řeč, tedy taková, která je netaktická, padá do prázdnoty, a to ve nejlepším případě, pokud nezpůsobí nepokoje.

Neuvážená řeč

Cicero píše, v Tuskulských hovorech, v kapitole "O pohrdání smrtí": "Tím víc úsilí musím tomu věnovat ... rozuměj: filozofii ... protože prý už koluje mnoho latinských spisů napsaných neuváženě lidmi sice vynikajícími, avšak nedostatečně vzdělanými. Může se přece stát, že někdo správně myslí, ale nedovede své myšlenky obratně vyjádřit. Ovšem, svěřit písmu své úvahy bez schopnosti uspořádat a vysvětlit je a něčím čtenáře upoutat, to může udělat jen člověk, který nezřízeně zneužívá i svůj čas, i literaturu. Proto si čtou své knihy sami se svými známýmii a nikdo jiný je nebre do ruky, kromě těch, kteří vyžadují pro sebe svobodu psát stejným způsobem ... (Str. 30, odst. 6)

Je to k zamyšlení ...

Už dlouhou dobu pozoruji, že si lidé nerozumí. Každý má svůj navyklý způsob projevu, jak mluveného, tak i písemného, který předává určitou formou širokému obecenství lidí. Ale někdy čtenář nebo posluchač, který si také řeč uspořádá podle svého myšlenkového pochodu, si udělá vlastní výklad a pak se začně dohadovat, aniž pochopí nebo je schopen pochopit, jádro věci. A bohužel se pak dostanou lidé do konfliktu, aniž se snaží pochopit, o čem je řeč. Ale není to vina jen posluchačů a čtenářů, ale především autora.

Zamlžování

Jedním z nejhorších nešvarů je zamlžování úmyslů ... a teď si to vyložte, jak chcete. Vede to nejen k nejasnostem, ale také ke svévolnému výkladu ... buď je to tak a nebo snad tak ... posluchači nebo čtenáři sice cítí, že jim autor nebo řečník zřejmě nechal prostor, aby si jeho dílo nebo řeč  dokončili a domysleli, ale jsou rozčarováni, protože celý smysl, tedy přesně vyslovená myšlenka, jim uniká někam do prostoru.

Co je pravdě nejpodobnější?

"Postupovalo se tak (rozuměj u Řeků)," píše dále, " že když vyslovil svůj názor ten, kdo mě chtěl poslouchat, tu já jsem jej vyvracel. Jak víš, je to starý sókratovský způsob, jak vést diskusi vyvracením cizích názorů. Sókrates věřil, že tímto způsobem lze nejsnáze najít, co je pravdě nejpodobnější." (Str. 31 odst. 8)

Ale to také není zcela jednoduché, protože vést sókratovský hovor a udržet ho na úrovni, to je opravdu umění. Znamená to držet svou ideu proti idei "protivníka", se znalostí problému. Není to hádka, ale výměna názorů na vysoké úrovni. Aby oba řečníci dosáhli cíle - tedy co je pravdě nejpodobnější. Není to rozhovor z pozice ega, se snahou se předvádět, se snahou zvítězit nad druhým stůj co stůj, protože na samém konci rozpravy by si měli podat oba filozofující ruce. V naší praxi mnohokrát z této rozpravy odcházejí dva, kteří k ničemu nedospěli, ovšem ztratili čas svůj i váš, kteří jste jim naslouchali a ještě ke všemu se nejen sami znepřítelili, zostudili, ale zanechali vás ve stresu. Protože nevíte, co si máte myslet. Co se bude dít dál.

Máme se co učit ...

Myslíte si, že je ztráta času si občas přečíst klasiky? Nebo se učit jen novým metodám řeči, být dostatečně asertivní a průbojný, bez toho, aniž si pohlídáme, zda mluvíme k okolí k věci a tak šikovně, aby nás všichni pochopili bez problémů?  Je to jen k zamyšlení. Až budete ležet v posteli a koukat do stropu, můžete o tom přemýšlet. Možná, že až se uzdravíte a vrátíte se mezi vlky, budete možná promyšleněji mluvit, psát i jednat. Pro mě je to také problém překonat špatný návyk, naučený už ze školy, vyhýbat se jádru věci a hlavně mluvit a mluvit. V mnoha případech se to nevyplácí... i když ostatní si myslí, že je to vlastně jedno, když vás polovina lidí neposlouchá a druhá polovina neví, o čem je řeč. Je to velká chyba, zvláště, když vám jde o něco hodně důležitého, co chcete prosadit ...

Cicero se snažil ve spisech filozofických podat latinsky nauky řeckých filozofů. A skutečně tak dal vznik římské literatuře filozofické. Sám osobně vždy potřebu filozofie měl. Jeho filozofická díla však nejsou původní. Jsou závislá na řeckých myslitelích. (Karel Svoboda: Studie o pramenech spisů Ciceronových, Listy filologické, roč. 46, 1919).