Od doby soudců

S demografickým růstem začal proces srůstání a sjednocování jednotlivých skupin (kmenů, klanů) a s tím související i proces srůstu tradic.

Doba soudců

Kniha Soudců informuje hned v úvodních 2 kapitolách o nedobytých územích: Svůj úkol splnil vlastně jen kmen Juda, jemuž se dle biblického podání (1,1-20) podařilo zmocnit území na jihu, ostatní území jsou získána jen částečně.

Společenské zřízení:

Kmen-klan/rod-rodina: rodové svazky začaly být nahrazovány svazky danými společným bydlištěm. Společnost měla zpočátku kmenové zřízení a klany/rody byly jeho základem, později docházelo k centralizaci moci v rukou panovníka a k narušení kmenových vazeb. Příslušníci jednoho kmene se cítili spolu svázáni a v situacích krize povinováni solidaritou. Kmen tvořil přehledné společenství lidí, členil se na klany a rody. Příslušnost ke klanu nebo rodu byla dána především místně a zároveň nábožensky: společenství jednoho místa tvořila zároveň i společenství náboženské. Klany či rody byly tvořeny rodinami, které byly v nejstarší době relativně malé, jak dokazují vykopávky domů z doby předexilní. Rodina se skládala z rodičů, dvou až tří dětí, event. spíše výjimečně ještě z otroků a otrokyň i nějakých příbuzných či cizinců. Dům o ploše 70-110 m² měl podobu čtyřúhelníku se 4 prostorami – dvorem, obytným prostorem, skladem (zásobárnou), chlívem pro dobytek (ovce a kozy). V okolí sídlišť musela být zemědělská půda, neboť hlavní obživou tehdejší lidí bylo zemědělství. Aby bylo možné uživit čtyř- až pětičlennou rodinu, bylo zapotřebí obdělávat kolem 6-8 ha půdy. Většina lidí žila ve starozákonní době v malých vesnicích a městečkách – jen výjimečně dosahovala města většího rozsahu, např. Dan se rozkládal na rozloze 20 ha (5.000 obyvatel), Chasor na 12 ha (3.000 obyvatel), Samaria na max. 60 ha (15.000 obyvatel), Jerusalem na max. 70 ha (17.500 obyvatel), Lachiš na 20 ha (5.000 obyvatel) stejně jako Akko, Dor na 10 ha (2.500 obyvatel). Většina sídlišť měla rozlohu kolem 2 ha a žilo na nich nanejvýš kolem 500 lidí.²

Hlavní svatyně – Silo.

Dělba práce na různé profese, k níž postupně docházelo, existovala pouze ve městech, na venkově a v malých lokalitách byli lidé odkázáni víceméně na samozásobení, kupovaly se pouze produkty, které si nemohli obstarat sami (koření,, šperky, zbraně, keramika apod.). V tomto samozásobování hrály důležitou roli ženy, neboť většina této práce probíhala v domě, jenž byl hlavním působištěm ženy. Ve městech se postupně začali usazovat lidé podle svých profesí. Dochází i ke společenské diferenciaci, vznikají společenské skupiny podle majetku a politického vlivu.

Společnost nomádů-pastevců a zemědělců byla v zásadě demokratická, všichni svobodní mužové si byli rovni. Kmeny snad tvořily jakýsi volný svazek a spojovaly se zejména v případě ohrožení vnějším nepřítelem (zejména ty kmeny, které si byly lokálně blízko). Sd prozrazuje že označení celý Izrael (Izraelci jako celkové označení), je pouze ideovým konceptem, nikoliv historickou realitou v té době.

Kmeny/klany jsou vedeny kmenovými náčelníky, staršiny a posléze správci-soudci, což byly jednak postavy charismatické, povolané Bohem k zásahům proti vnějšímu nepříteli, jednak postavy víceméně „úřední“, zastávající roli vůdce a soudce. V knize Soudců je ž velkých a ž malých soudců. Velcí soudci, kteří se vyznamenali především vysvobozením svého kmene (svých kmenů) z područí okolních „národů“: Otniel – bojuje s Aramejci; Ehud s Moabci, Debora s Barakem s kananejskými králi; Gedeon s midjanskými kočovníky, Jiftach s Amonity; Samson s Filišťany.

Posledním typem soudce byl Samuel, který je zároveň prorokem (vidoucí), jisté rysy tohoto společenského zřízení nesl ještě král Saul. 1 S líčí přechod od kmenového zřízení k určitému typu království, byť nemohlo jít ještě o silný útvar. V konkurenci s ostatním světem kolem se mohl ukazovat svazek kmenů a klanů jako nepružný, málo operativní, bez pevné struktury a pravidelné armády, takže sílil tlak na nový princip uspořádání společnosti, na ustanovení krále jakožto jednotícího principu.

Toto pojetí je vyjádřeno i v závěrečných kapitolách Sd 18-21 slovy: „V oněch dnech neměli v Izraeli krále. Každý dělal, co uznal za správné.“ Zatímco kap. 1-16 jsou víceméně v protimonarchistickém duchu (srov. 8,22-23 a 9 – zejm. 9,6-21. Jotamova bajka a jeho osud), jsou závěrečné kapitoly laděny v monarchistickém duchu.

Dt schéma:Sd 2,11-23:

„Izraelci se dál dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích. (Zapomněli na svého Boha Hospodina a sloužili baalům a ašerám). Proto Hospodin dopustil ….“

Je třeba si uvědomit, že kniha Soudců jako literární celek patří do tzv. deuteronomistických dějin a vznikla tedy až v 7. století. To ovšem neznamená, že tradice, která literárně deuteronomistická škola spojila do jednoho celku, neexistovaly dřív, naopak – mnoho údajů, dobových detailů apod. odpovídá archeologickým zjištěním (viz W.G. Dever: What Did the Biblical Writers Know & When Did They Know It? 125, např. velikost vesnic, kontakty s Filišťany, rodové zřízení, diferenciace společnosti, neexistence království, rozdíly mezi severem a jihem apod.). Je ovšem zajímavé, jak upozorňují F.-S., že negativní charakteristiky odpadu od Hospodina jsou připsány zejména severním kmenům.

Mnohé informace z knihy Soudců ukazují, jak skutečně poměry vypadaly, byť jako nechtěný efekt: rozdrobenost života, neustálenost kultu (srov. Sd 17-18), lidské oběti (Jiftach), konkurenční vztah kmenů (srov. 20.-21. kap. Benjamínovci x Izrael), různé zvyky. Tradice, z nichž kniha Soudců čerpá, jsou velmi staré (viz Debořina píseň, jež bývá hodnocena jako jeden z nejstarších písemných biblických textů), jejich zpracování do celku a vytvoření jednotného konceptu je dílem deuteronomistických redaktorů 7. stol. př. n. l.

Doba královská

17.-21. kapitola knihy Soudců má výrazně promonarchistickou notu a ukazuje, jak vypadá společenství bez dostatečné „centrální“ vlády: 17,6; 18,1; 19,1; 21,25: opakující se motto: „V těch dnech neměli v Izraeli krále. Každý dělal, co znal za vhodné.“

Židovská teokracie: vlastním králem a pánem Izraele je Bůh Hospodin; král je pouze nástrojem k prosazování Hospodinovy vlády. Hodnocení království je ambivalentní, jak plyne již ze zpráv o volbě Saula za krále: antimonarchistická tradice: 1 S 8 a 10,17-27, ale i 12, 13 a 15); proti ní stojí tradice monarchistická 11,14n – Saul nastolen lidem za krále v Gilgálu, ale i 9 a 10 1-16 (Saul pomazán Samuelem za krále a uveden mezi proroky). V kap. 10,17-27 se zřejmě střetávají obě tradice. Nesrovnalosti v pojetí volby krále a míst, kde se tak odehrálo, svědčí o různých tradicích.

1 S 11,14nn – demokratická volba aklamací lidu (i 10,24): Gilgal - promonarchistická

1 S 9,15-10,16 – pomazání od Samuela: v zemi Súfu v bezejmenném městě (snad Bét-el) – kritická tradice vůči království

1 S 8,1-22; 10,17nn – ustanovení krále Samuelem, v 10,20nn – pomocí losu (demokratická volba). Kap. 8 v Rámě (izraelští starší žádají krále), 10,17nn v Mispě: kritická tradice vůči království; protimonarchistická tradice.

Pojetí království a královské vlády v 1 S 12, 19-25:

¹⁹ I řekl všechen lid Samuelovi: "Modli se k Hospodinu, svému Bohu, za své služebníky, abychom nezemřeli za to, že jsme ke všem svým hříchům přidali ještě to zlé, že jsme si vyžádali krále." ²⁰ Nato řekl Samuel lidu: "Nebojte se. Ano, dopustili jste se všeho toho zla, avšak neodchylujte se od Hospodina a služte Hospodinu celým srdcem.²¹Neuchylujte se k nicotám, které neprospějí a nevysvobodí; vždyť jsou jen nicotou.²²Hospodin pro své veliké jméno svůj lid nezavrhne, vždyť z vás hodlá učinit svůj lid.²³Jsem dalek toho, abych proti Hospodinu hřešil a přestal se za vás modlit. I nadále vás budu vyučovat dobré a přímé cestě. ²⁴ Jen se bojte Hospodina a věrně mu služte celým srdcem. Hleďte, co velikého s vámi učinil. ²⁵ Jestliže však budete kupit zlo na zlo, budete smeteni jak vy, tak váš král.

Další texty: např. Sd 8,22n (Gedeon odmítá být králem: „Nad vámi bude vládnout Hospodin!“); 9,5-15 (Jotamova bajka), ale i celá kapitola 9 – protimonarchistické

Sd 17,6; 18,1; 19,12; 21,25; Ž 72,1-7; 2 S 5,1-3 – promonarchistické

Saul (asi 1020-1000 př. n. l., kolem 1010)

1 S 8- 31 (1 Pa 9,29-10,14)

Biblické podání:

Zůstává ještě v tradici kmenových vůdců a soudců: zachraňuje lid především do vnějších nepřátel, zejména Pelištejců. Archeologie a mimobiblické prameny o něm víceméně mlčí.

Saul byl především vojevůdcem, ne politikem, sjednocoval zemi svou osobou a společným bojem. Sídelním městem byla Gibea, dnes je identifikována s Tell el-Ful, kde se dochovaly zbytky pevnosti velmi jednoduchého půdorysu 26x39 m. Ležela severně nedaleko Jeruzaléma. Dvorský život nebyl podle vykopávek v Gibeji nijak rozvinut, země neměla ještě centrální správu, pevnou správní organizaci ani stálé vojsko. Saul uhájil samostatnost území proti vnějšímu nepříteli i za nepříznivých podmínek. Bible podává jeho negativní hodnocení z pohledu prosadivší se dynastie Davidovců. Saul a jeho syn Jonatán padli ve válce s Pelištejci v pohoří Gilboa. Saula už za jeho života začal zastiňovat jeden z jeho válečníků – David.

Zápas Saula s Davidem (kap. 18-31), Saulova smrt v kap. 31 a 2 S 1: rozdílné verze. V kap. 31 Saul nalehne sám na meč, neboť jeho zbrojnoš ho nechce zabít; v 2 S 1,7-10 je Saul usmrcen na vlastní přání Amalečanem, který se ocitl v Saulově blízkosti, když byl v ohrožení života od nepřátel.

Saulovy příběhy mají leckde legendární charakter a jsou, zejména pokud jde o závěr jeho života, koncipovány v negativní paralele k příběhům Davidovým. Teologicky jde o to ukázat, že království je darem Božím, nikoliv dáno lidskými zásluhami či vojenskou dovedností a ten, kdo je od Boha vyvolen, je vyvolen ke službě a zavázán poslušností vůči Božím nařízením. Saul a jeho rod tvoří negativní kontrast k Davidovi a jeho potomkům. To je vyjádřeno i v postavě Saulova syna Jonatana.

Saulovo zavržení: 1 S 15,1-34:

„Lituji, že jsem ustanovil Saula králem neboť se ode mne odvrátil a mými slovy se neřídí.“ (15,11)

„Hospodin litoval, že Saula ustanovil králem na Izraelem.“ (15,34)

David (1000-960, resp. 1010-970)

1 S 16 - 2 S (1 Pa 11-29)

Davidův obraz na základě biblického podání

David byl válečník, ale také obratný politik, který neváhal se spojit s Pelištejci a s jejich pomocí začal na jihu budovat své panství. Po Saulově smrti byl na jihu zvolen za krále v Hebronu (kmen Juda). Obratnými machinacemi se mu podařilo posléze (po 7 letech) získat i vládu nad severní částí země (2 S 5,1). Vybudoval nové hlavní město – Jeruzalém, nezávislé královské město, jež získal na Jebusitech, nepatřilo k žádnému kmenovému území, leželo na křižovatce cest. David provedl podle biblického podání novou organizaci království, vybudoval stále vojsko, v němž působili i žoldnéři povolaní z ciziny. Aby mohl vojsko vydržovat, zavedl daňový systém. Nechal provést sčítání lidu, vybudoval úřednický aparát pro správu země a v Jeruzalémě skutečný královský dvůr s dvorskou kanceláří. Do královských služeb byli uvedeni i kněží (reforma kultu), Davidovi je připisována myšlenka vybudování hlavní svatyně země v Jeruzalémě (na schránu). Davidem končí éra kmenového společenství: David vytváří moderní, centralizovaný stát v čele s jediným panovníkem – králem. Vedl úspěšnou vnější politiku, víceméně dobyvačnou, takže v jeho době dosáhla říše, kterou založil a spravoval, největšího rozsahu – až k Damašku a Elatu (Ezjon-Geberu).

David – harém: spory o nástupnictví mezi syny Amnónem, Absolónem (Abšalómem), Adonijášem a-Šalamounem (Jedidjáš). Tyto spory a zápasy se obrátí i proti Davidovi samotnému. Nakonec je za krále určen Šalamoun – Jedidjáš. Přes postupující rozklad rodového zřízení je zachována svoboda jednotlivce vůči státu a dosud se neprojevují křiklavé sociální rozdíly.

Prorok Nátan a Gat – dvorní proroci

Zaslíbení Davidovi a jeho domu: 2 S 7,8-16

„⁸ Nyní tedy promluvíš takto k mému služebníku Davidovi: Toto praví Hospodin zástupů: Vzal jsem tě z pastvin od stáda, abys byl vévodou nad mým lidem, nad Izraelem. ⁹ Byl jsem s tebou, ať jsi šel kamkoli. Vyhladil jsem před tebou všechny tvé nepřátele. Tvé jméno jsem učinil tak veliké, jako je jméno velikánů na zemi. ¹⁰ I svému lidu, Izraeli, jsem připravil místo a zasadil jej; tam bude bydlet a už nikdy nebude znepokojován, už jej nebudou ponižovat bídáci jako dřív, ¹¹ ode dne, kdy jsem správou svého izraelského lidu pověřil soudce. Tobě jsem dopřál klid ode všech tvých nepřátel. Hospodin ti oznamuje, že on vybuduje dům tobě. ¹² Až se naplní tvé dny a ty ulehneš ke svým otcům, dám po tobě povstat tvému potomku, který vzejde z tvého lůna, a upevním jeho království. ¹³ Ten vybuduje dům pro mé jméno a já upevním jeho královský trůn navěky.¹⁴ Já mu budu Otcem a on mi bude synem. Když se proviní, budu ho trestat metlou a ranami jako kteréhokoli člověka. ¹⁵ Avšak svoje milosrdenství mu neodejmu, jako jsem je odňal Saulovi, kterého jsem před tebou odvrhl. ¹⁶ Tvůj dům a tvé království budou před tebou trvat navěky, tvůj trůn bude navěky upevněn.“

Šalamoun (961-922, resp. 970-933/0)

1 Kr 1-11 (2 Pa 1-9)

Šalamounův obraz na základě biblického podání

Syn Davida a Batšeby, vyvolený Boží. Také on obratně odstraňoval své protivníky (Adonijáš, kněz Ebjatar, Joab. Šimei) a upevňoval své království sňatkovou politikou. Nová organizace Davidovy říše – rozdělení na 12 správních okrsků (z nich se každý pravidelně staral o jeden měsíc o výživu královského dvora), Jeruzalém a území Judy mají zvláštní postavení. Zvelebil královský palác, postavený na jižní straně chrámového okrsku, postavil Jeruzalémský chrám (kolem r. 960) podle vzoru fénických chrámů. Nákladná stavební činnost vedla ke zvýšenému daňovému zatížení obyvatelstva, asi byly zavedeny i nucené práce (1 z dohlížitelů byl i Jarobeám, pozdější první král severního království Izraele – 2 Kr 11,26-40). Královský dvůr na úrovni té doby, velký harém: to vedlo k zavedení cizích kultů v zemi. Kulturní rozkvět, výrazné cizí vlivy (zejm. egyptské), rozsáhlá stavební činnost, literární, administrativní. Jeruzalém se stává mezinárodním centrem, hrozí mu ovšem zpohanštění víry v Hospodina.

Šalamounova modlitba 1 Kr 3,5-15

Šalamounův soud 1 Kr 3,16-28

Královna ze Sáby 1 Kr 10,1-13

Stavba paláce a chrámu kap. 6-8

Posvěcení chrámu (kap. 8 – Šalamoun jakožto obětník, v kněžské funkci)

Ženy cizozemky – kap. 11: Šalamounův synkretismus

Reformovaný obraz králů Davida a Šalamouna podávají knihy Kronik (Paralipomenon). Království už je jen ideální veličinou, oba tito králové jsou ideálními postavami, jejich význam spočívá především v jejich aktivitách kultovních (reforma kultu, stavba Chrámu).

Podání bible však archeologické nálezy zatím nepotvrzují. Davidovská dynastie (dům Davidův) je sice doložena z nálezu nápisu v aramejštině z 9. stol., avšak žádné nálezy nepotvrzují v 10. stol. př. n. l. mocnou říši Davidovu ani Šalamounovu, naopak se zdá že první mocnou říší na území Kanaánu bylo severní království Izrael. O interpretaci archeologických nálezů i biblických zpráv se vedou odborné diskuse a hodnocení jsou rozdílná. Rozhodně je líčení bible, pokud jde o rozsah a význam Davidovy říše i vlivu Šalamounova, nadnesené, nicméně existenci nějaké formy společného království nelze jednoznačně vyloučit. Podle Devera je doložené používání egyptských číslic na severu i na jihu, zcela neobvyklé u sousedních národů a nepoužívané, resp. nedoložené v Egyptě v 8.-7. stol. př. n. l., svědčí o jednotné říši v 10. stol., neboť tento číselný egyptský systém musel být převzat právě v této době. Jeho existenci i to, kdo stál event. v jeho čele, je třeba ponechat otevřené dalšímu bádání a novým archeologickým nálezům.

Tradiční interpretace:

Literatura: egyptské vlivy: hymny (např. Ž 104), milostné písně, mudroslovná literatura (král Šalamoun nechává zřejmě pořizovat sbírky moudrých naučení (nejstarší část knihy Přísloví); v té době jsou zřejmě sestaveny i první soubory starších izraelských historických i zákonných tradic, do nichž jsou začleněny i ještě starší (původně jen ústně tradované) písně i starší soubory právních a kultovních ustanovení, kronikářské záznamy (možná už za Davida): Davidův vzestup a nástupnictví Davidovo (viz 1,2 S a 1 Kr)

Rozdělené království

1 Kr 12 – 2 Kr 25

Biblické podání

Severní království (1 Kr 12 – 2 Kr 17)

Po Šalamounově smrti se království opět rozpadlo na dvě části: severní a jižní; v severní části byl za krále provolán Jerobeam, původně Šalamounův úředník (dohlížitel nad nucenými pracemi, který uprchl do Egypta) – pomazán prorokem Ahijou; v jižní části zůstala dynastie Davidovců – vládu tam držel Roboam (Rechabeam), syn Šalamounův.

Biblické zprávy jsou poměrně podrobné a usilují o historicky správné zařazení králů i událostí. Opírají se zřejmě o starší záznamy (Letopisy králů izraelských, pro jih králů judských). Jejich vykreslení poměrů v Severním království – Izraeli a jejich hodnocení je relativně stereotypní (byť s konkrétními detaily). Hodnocení severních králů je v zásadě negativní, protože se dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích, neupustili do hříchu Jerobeamova. Autoři Knih královských to shrnují následovně (2 Kr 17,7-23):

„Stalo se tak proto, že synové Izraele hřešili proti Hospodinu, svému bohu, který je vyvedl z egyptské země z podruší faraóna, krále egyptského. Oni se však báli bohů jiných a řídili se zvyklostmi pronárodů, které Hospodin před Izraelci vyhnal, i ustanoveními, která vydali králové izraelští. Izraelci podnikali věci, které nemohly obstát před Hospodinem, jejich Bohem: nastavěli si posvátná návrší ve všech svých městech, jak při hlídkové věži, tak v opevněném městě, postavili si posvátné sloupy a kůly na kdejakém vysokém pahorku a pod kdejakým zeleným stromem a pálili tam na všech posvátných návrších kadidlo jako pronárody, které Hospodin před nimi vystěhoval. Dopouštěli se zlých věcí, a tak uráželi Hospodina. Sloužili hnusným modlám, ačkoliv jim Hospodin řekl: ,Nic takového nedělejte.‘ Hospodin varoval Izraele i Judu skrze každého proroka a každého vidoucího: ,Odvraťte se od svých zlých cest, dbejte na mé příkazy a na má nařízení podle celého zákona, který jsem přikázal vašim otcům a který jsem vám poslal skrze své služebníky proroky.‘ Neuposlechli, ale byli tvrdošíjní jako jejich otcové, kteří nevěřili Hospodinu, svému Bohu. Zavrhli jeho nařízení i jeho smlouvu, kterou uzavřel s jejich otci, i jeho výstrahy, jimiž je varoval, a chodili za modlářským přeludem a přeludem se stali, následovali pronárody, které byly kolem nich, ačkoli jim Hospodin přikázal, aby nejednali jako ony. Ale oni opustili všechna přikázání Hospodina, svého Boha, a odlili si sochu, dva býčky, udělali si posvátný kůl, klaněli se veškerému nebeskému zástupu a sloužili Baalovi. Prováděli své syny a dcery ohněm, obírali se věštěním a hadačstvím a propůjčovali se k činům, které jsou zlé v Hospodinových očích, a tak ho uráželi. Hospodin se na Izraele velice rozhněval a odvrhl jej od své tváře, nezůstal nikdo, jenom kmen Juda. Ale ani Juda nedbal na příkazy Hospodina, svého Boha. Řídil se zvyklostmi, které zavedl Izrael. Proto Hospodin všechno potomstvo Izraele zavrhl, pokořil je a vydal je do rukou plenitelů, až je vůbec od sebe odmrštil. Když odtrhl Izraele od domu Davidova, dosadili za krále Jarobeáma, syna Nebatova. Jarobeám odvrátil Izraele od Hospodina a svedl jej k velikému hříchu. A Izraelci chodili ve všech hříších Jarobeámových, kterých se dopustil, a neupustili od nich. Proto Hospodin odvrhl Izraele od své tváře, jak mu předpovídal skrze všechny své služebníky proroky. Vystěhoval Izraele z jeho země do Asýrie, jak je tomu dodnes.“

Historická realita

Severní část: Izrael – „demokratické“ zřízení (volba krále) víc zachováno, nestabilita dynastií; z hospodářského hlediska výhodnější území (zemědělství, obchodní cesty); ohrožení kultem Baalovým (náboženským synkretismem). Historicky šlo o velmi úspěšné království, které sehrálo významnou roli v tehdejších poměrech. Jeho zánik byl vyvolán zřejmě jeho úspěšností hospodářskou i politickou: stal se obětí mocenských politických zájmů a ekonomickou kořistí Asyrské říše. O domu Omriho a králi Achabovi se hovořilo jako o významných panovnících – Achab byl součástí protiasyrské koalice (bitva U Karkaru 853 př. n. l.), jíž poskytl v boji proti Salmanasaru III. 2000 jezdů a 10.000 pěšáků. V té době bylo jižní království zcela ve stínu severního jako víceméně bezvýznamné.

Jarobeam (933-911) – hlavní město se přesouvá: Sichem- Penuel-Tirsa

Vzdorosvatyně – Bet-El, Dan – zákaz návštěvy Jeruzaléma, ustanovení vlastního kněžstva (1 Kr 12,20-33); dějiny Severní říše podány z hlediska jeruzalémského – 1, 2 Kr – velmi kritické – hřích Jerobamův; ohlas – příběh se zlatým teletem (býčkem) v Ex 32.

2 významné dynastie: Omri a Jehu

Dynastie Omri (4 sukcese: 886-841) – 9. století Omri-Achab-Achazjáš (Ochoziáš)-Joram; nejvýznamnější Achab (protiasyrská koalice 853 – bitva u Karkaru)

Za Omrího se Samaria (Samaří) stává hlavním městem

Achab – Jezabel, Baalův kult, Nábotova vinice – první velcí (nepíšící) proroci: Eliáš a Elíša (Elíša pak především za Jorama)

Boj proti baalismu

Politická role proroků 1 Kr 19,15-17; 2 Kr 9,1-10

Příběhy Elijášovy a Elíšovy – legendární až pohádkové rysy (ohlas až v evangeliích)

Dynastie Jehú (841-747): Jehú (841-814)-Joachaz (814-803)-Joaš (803-787)-Jarobeam II.(787-747)-Zekarjáš (Zachariáš) (747)

Jehú – likvidace Achabových potomků, vymýcení baalismu, zpoplatněn Asyřany

Jarobeam II. – proroci Amos a Ozeáš: kritika

Hospodářský rozkvět země

732 – odtržena severní část Tiglat –pilesar III. (dobytí Damašku, Galileje, Megidda)

722 – dobyto Samaří Sargonem II. – konec Severního království; vysídlení obyvatelstva do Mezopotamie, tzv. „10 ztracených kmenů izraelských“; přivedeno nové obyvatelstvo

politická snaha zabránit místní oligarchii (šlechtě) intrikovat proti panovníkovi

Pohled archeologie

Sever byl podstatně obydlenější a rozvinutější než jih, nebyla zde jedna dynastie, nýbrž střídání pomocí převratů, jižní část vysočiny byla u hlediska terénního i využitelnosti půdy mnohem méně příznivá k zemědělství (spíše k pastevectví). na severu byla široká přístupná údolí hodící se k pěstování obilí i k budování komunikací. Sever byl mnohem hustěji obydlen, jeho moc rostla (je doložena mnohem hustší osídlení, rozvinutější stavební kultura, města, královská sídla – paláce, rozsáhlé nákladné budovy, brány, stáje, sklady). Od 10. až do 8. století hrál sever i v politických dějinách Předního východu mnohem významnější roli, byl to úspěšný stát, který lákal velké mocnosti pro své bohatství a význam. to vedlo i k jeho pádu.

Na rozdíl od Davidovců, v 10. a 9. století nejspíš málo významné dynastie, patřil k významným politickým činitelům v 9. století dům Omriho (Omri 886-875, Achab 875-853, Achazjáš 853-852, Joram 852-841). Omri vystavěl Samaří jako královské město. Je zmiňován na Méšově stéle (kolem r. 840) a začal budovat rozsáhlou říši, která sahala od Damašku až po Moab. Achab se zúčastnil bitvy u Karkaru v r. 853 př. n. l. proti Salmanasarovi III. s 2000 vozy a 10.000 pěšáky, tedy na tuto dobu velkým vojskem.Omrijovci byli důležitými politickými činiteli.

V té době jižní část byla ještě málo vyvinutá a o centralizovaném státě, jak jej popisuje bible, lze jen stěží hovořit. I vzhledem ke své poloze a pomalejšímu vývoji nemohlo davidovské panství (království) hrát v dobovém politickém dění významnou roli. To se změnilo až zánikem severního království, Izraele.

Jižní království

Biblické líčení (1 Kr 12-2 Kr 25)

Ani Jižní království není ušetřeno kritiky za modloslužbu, přesto se v Davidovcích najdou reformátorské osobnosti, především král Chizkijáš (Ezechiáš) a Joziáš. Tito králové usilují za podpory kněžských kruhů o náboženskou očistu, především král Joziáš, jenž provedl radikální náboženskou očistu v linii centralizace kultu a striktního monoteismu. Do tété náboženské očisty vtáhl i území Severního království. Tato očista byla podnícena nalezením Knihy Smlouvy v jeruzalémském Chrámě (2 Kr 22,8-20).

2 Kr 23,1-14:

„Král obeslal všechny starší z Judy a z Jeruzaléma, aby se k němu shromáždili. Potom vystoupil král do Hospodinova domu a s ním všichni judští muži a všichni obyvatelé Jeruzaléma, i kněží a proroci, veškerý lid, malí i velicí. I předčítal jim všechna slova Knihy smlouvy, nalezené v Hospodinově domě. Poté se král postavil na své stanoviště a uzavřel před Hospodinem smlouvu, že budou následovat Hospodina a zachovávat jeho příkazy, svědectví a nařízení z celého srdce a z celé duše a plnit slova této smlouvy, jak jsou napsána v této knize. Všechen lid se za smlouvu postavil. Nato král přikázal veleknězi Chilkijášovi a jeho kněžským zástupcům i strážcům prahu, aby vynesli z Hospodinova chrámu všechny předměty zhotovené pro Baala, Ašéru a veškerý nebeský zástup. Venku za Jeruzalémem na polích kidrónských je spálili a prach z nich odnesli do Bét-elu. Zakázal činnost žrecům, které dosadili judští králové a kteří pálili kadidlo na posvátných návrších judských měst a v okolí Jeruzaléma, i těm, kteří pálili kadidlo Baalovi, slunci, měsíci, souhvězdím a veškerému nebeskému zástupu. Dal vynést z Hospodinova domu posvátný kůl ven za Jeruzalém do Kidrónského úvalu. V Kidrónském úvalu jej spálil, rozdrtil na prach a prach z něho rozházel po hrobech prostého lidu. Zbořil domečky zasvěcenců bohyně lásky, které byly v prostoru Hospodinova domu, v nichž ženy tkaly stany pro Ašéru. Přivedl všechny kněze z judských měst a poskvrnil posvátná návrší, na nichž kněží pálili kadidlo, od Geby až po Beer-šebu. Zbořil posvátná návrší u bran, i to, které bylo u vchodu do brány Jóšuy, velitele města, nalevo, vchází-li se do městské brány. Kněží těchto posvátných návrší nesměli vystupovat k oltáři Hospodinovu v Jeruzalémě, směli ovšem jíst nekvašené chleby se svými bratřími. Poskvrnil i Tófet v Údolí syna Hinómova, aby už nikdo neprovedl svého syna nebo dceru ohněm k poctě Molekově. Odstranil koně, které judští králové darovali k poctě slunce, od vchodu do Hospodinova domu až po síň kleštěnce Netan-meleka, která byla ve sloupořadí; sluneční vozy spálil ohněm. Král také zbořil oltáře, které byly na střeše, v Achazově pokojíku, a které udělali judští králové, i oltáře, které udělal na obou nádvořích Hospodinova domu Menaše; pospíšil si odstranit je odtud a prach z nich dal rozházet v Kidrónském úvalu. Též posvátná návrší naproti Jeruzalému, jižně od Hory zkázy, jež vybudoval Šalomoun, král izraelský, pro Aštoretu, ohyzdnou modlu Sidóňanů, pro Kemóše, ohyzdnou modlu Moábců, a pro Milkóma, ohavnou modlu Amónovců, král poskvrnil.Posvátné sloupy roztříštil, posvátné kůly skácel a místa po nich naplnil lidskými kostmi.“

Jižní část: Judsko – kmen Juda a Benjamin

Dynastie Davidovců až do r. 586

Rozkolísané vztahy se severním Izraelem

Prorocký fenomén – fce proroků, rozdělení proroků

Důležití panovníci:

Achaz (735-716?) – odmítnutí protiasyrské koalice (Syrsko-efraimská válka 735-732 př. n. l.)

Prorok Izaiáš – kap. 7; podrobení se Asyřanům

Ezechiáš (Chizkijáš) (728-spoluvládce; 716-687) – náboženská reforma, očista kultu

Napaden Asyřany, zpoplatněn; Asyřané až k Jeruzalému 701; obléhání Jeruzaléma, šiloašský kanál – zázračné zachránění: Sancherib odtáhl

Prorok Micheáš

Manasse (687-642)

Vazal Asyřanů – v 2 Pa 33 jiné podání, Manasse se kaje

Josiáš (640-609)

Nalezení knihy Zákona (Dt 12-26?) v jeruzalémském Chrámě 622: náboženská reforma, centralizace kultu

Počátek působení proroka Jeremiáše, proroci Sofonjáš, Nahum

609 – bitva u Megidda proti faraonovi Nechovi II, který táhl na pomoc dohasínající Asýrii (605 bitva u Karkemiše – definitivní porážka Asýrie; kralevic a posléze král Nabukadnesar I.)

Deuteronomium – nová socializace víry, upevnění víry v Hospodina (proti vítěznému Mardukovi): tzv. malá historická kréda (Dt 6, 26,5nn)

Joachaz 609 – král – odvlečen zřejmě do Egypta; prorok Habakuk

Ustanovení nového krále Eljakíma-Jojakíma (609-598)

Podrobuje se 605 Nabukadnesarovi, pak intrikuje proti němu s Egyptem – Nabukadnesar přitáhl k Jeruzalému 598

Jójakín (Joachin) vzat do zajetí, tzv. 1. deportace do Babylónie – mezi odvedenými prorok Ezechiel

Sedekijáš 597-587/6

Prorok Jeremiáš

586 – obležení Jeruzaléma, dobytí, zničení města a chrámu

2. deportace

Jeremiáš zůstává v zemi

Místodržící Godoliáš (Gedaljáš) 587/6

Majetková reforma – zabrání majetku a půdy po deportovaných; snaha o konsolidaci v zemi

Godolijáš zavražděn – Jeremiáš a jeho žák Baruch odvlečeni do Egypta

3. deportace – 582 (srov. Jer 52,28); v souvislosti se zabitím Gedaljáše král Jojakím asi vzat do vězení

562/1 omilostněn král Jojakím, který v zajetí zemřel

Pohled archeologie

Sever byl podstatně obydlenější a rozvinutější než jih, nebyla zde jedna dynastie, nýbrž střídání pomocí převratů, jižní část vysočiny byla u hlediska terénního i využitelnosti půdy mnohem méně příznivá k zemědělství (spíše k pastevectví). na severu byla široká přístupná údolí hodící se k pěstování obilí i k budování komunikací. Sever byl mnohem hustěji obydlen, jeho moc rostla (je doložena mnohem hustší osídlení, rozvinutější stavební kultura, města, královská sídla – paláce, rozsáhlé nákladné budovy, brány, stáje, sklady). Od 10. až do 8. století hrál sever i v politických dějinách Předního východu mnohem významnější roli, byl to úspěšný stát, který lákal velké mocnosti pro své bohatství a význam. to vedlo i k jeho pádu.

V r. 1993 nalezen nápis v aramejštině o domě Davidově – šlo o nápis líčící porážku Izraele i Judska damašským králem Chazaelem r. 835. Pravděpodobně jde o fragment, který se vztahuje na krále Jorama (847-842). v 9. st. př. n. l. byl tedy dům Davidův, tj. dynastie Davidovců, v dané oblasti dobře znám.

Nedochovalo se nic, co by svědčilo o větším významu Davida či Šalamouna, takže se vědci domnívají, že v historické době Davidově a Šalamounově neexistovalo spojené království ani velkolepý chrám, že jde o projekce pozdější doby.

Na rozdíl od Davidovců, v 10. a 9. století nejspíš málo významné dynastie, patřil k významným politickým činitelům v 9. století dům Omriho (Omri 886-875, Achab 875-853, Achazjáš 853-852, Joram 852-841). Omri vystavěl Samaří jako královské město. Je zmiňován na Méšově stéle (kolem r. 840) a začal budovat rozsáhlou říši, která sahala od Damašku až po Moab. Achab se zúčastnil bitvy u Karkaru v r. 853 př. n. l. proti Salmanasarovi III. s 2000 vozy a 10.000 pěšáky, tedy na tuto dobu velkým vojskem.Omrijovci byli důležitými politickými činiteli.

V té době jižní část byla ještě málo vyvinutá a o centralizovaném státě, jak jej popisuje bible, lze jen stěží hovořit. I vzhledem ke své poloze a pomalejšímu vývoji nemohlo davidovské panství (království) hrát v dobovém politickém dění významnou roli. to se změnilo až zánikem severního království, Izraele.

Mimobiblické doklady

Ostraka, nápisy a pečeti

Používání písma, tedy určitý stupeň vzdělanosti neomezený pouze na úzkou vrstvu společnosti (kněží, královský dvůr) lze doložit z nalezených nálezů – ostrak a pečetí, event. různých nápisů (např. náhrobních, na nádobách apod.).

V posledních desetiletích bylo nalezeno mnoho pečetí z doby královské (9.-6. stol.), které nesou jména a v některých případech i označení funkce, jež jsou známa z biblických textů Za nejpozoruhodnější lze považovat nalezení pečetě vztahující se k Šebnovi, správci domu (tj. královského paláce) – srov. Iz 22,15: „Promluv k Šebnovi, správci domu“, a dále pečeti vztahující se k Baruchovi, sekretáři proroka Jeremiáše : „Baruch, syn Nerijášův, písař“ (srov. Jer 36,4nn: „Jeremiáš tedy zavolal Báruka, syna Nerijášova“). Byla nalezena i pečeť krále Ezechiáše.

Ostraka jsou hliněné střepy, které byly používány jako materiál pro psaní, sloužily ke každodenní potřebě záznamů, pro krátké dopisy apod. Pozoruhodné je, že se na některých dochovaly číselné záznamy a že tyto záznamy používají egyptské číslice. Podle Devera používání těchto číslic, zcela neobvyklé u sousedních národů, na severu i na jihu a nepoužívané, resp. nedoložené v Egyptě v 8.-7. stol. př. n. l., svědčí o jednotné říši v 10. stol., neboť tento číselný egyptský systém musel být převzat právě v této době. Z nalezených ostrak je zřejmé, že gramotnost nebyla výsadou pouze horní vrstvy společnosti.

Nápisy – jsou doloženy jak na hrobech, tak na nádobách. Nápisy na hrobech svědčí nejen o rozšířené gramotnosti (označení komu hrob patří, varování před znesvěcením a vykradením, modlitba), ale i o specifické lidové podobě náboženského života (viz níže). Podobně i nápisy na nádobách označující velmi často majitele (musel tedy umět číst) a účel nádoby (nádoby na víno k běžné potřebě, ale i pro účely obětování, libaci). V Jeruzalémě byl podle nápisu dokonce identifikován hrob správce královského paláce Šebny: „Toto je [hrobka ....] jahu (jáše), spráce paláce /doslova: toho, kdo je nad domem/. Není zde ani stříbro ani zlato, nýbrž [jeho kosti] a kosti jeho ženy-otrokyně s ním. Buď proklet člověk, který ji otevře.“ Poloha hrobu odpovídá tomu, co stojí v knize Izajáš 22,16 : „Co tu pohledáváš, koho tu máš, žes tu vytesal pro sebe hrob. Dal sis hrob vytesat vysoko, dal sis vyhloubit příbytek ve skále.“

Náboženské představy

Biblické texty, redigované zejména deuteronomistickými autory, svědčí o tzv. vysokém náboženství, tedy o náboženském ideálu, prosazovaném zejména kněžskými kruhy a reformními panovníky a okruhem kolem nich. Deuteronomistické dílo i výroky proroků doby královské (zejména z období krále Ezechiáš a Josiáše a po něm) poskytují teologické (nikoliv historické) hodnocení uplynulé doby, v němž je kladen důraz na věrnost Hospodinu jako Bohu Izraele a jeho zákonu, vyvolení, odmítnutí všech jiných kultů jakožto nepravých, ohrožujících vyvolený lid na existenci. Srov. tzv. deuteronomistické schéma.

Hrobový nápis nalezený v Judsku, asi ze 7./6. stol. svědčící o vysoké náboženské kultuře, odpovídají oficiální teologii: Šlo zřejmě o hrob někoho, kdo měl velmi blízko k jeruzalémským kněžským a dvorským kruhům:

„Jahve (je) Bohem celé země; Judské hory náležejí jemu, Bohu Jeruzaléma. (Hora) Morija, kterou si vyvolil, místo přebývání Jahve.“ (Dever 218)

Tento ideál však v nejširších vrstvách obyvatelstva nebyl zcela realizován, a tak se vedle kultu Hospodinova objevují i kulty jiných božstev, zejména ženského božstva Anat nebo Ištary (Ašery). Tento kult proroci kritizovali: srov. Jr 7,18: „Synové sbírají dříví, otcové zapalují oheň, ženy hnětou těsto, dělají obětní koláč pro královnu nebes a přinášejí úlitby jiným bohům, aby mě uráželi.“ Tato kritika popisuje domácí náboženský rituál, jak byl praktikován ještě v době proroka Jeremiáše. Podobně tomu bylo i s lidskými oběťmi, které byly přísně zakázány (Zakazuje se jen to, co v realitě existuje) – srov .Lv 20,1-5; 18,21; dt 18,10; 2 Kr 21,6; Ž 106,37n; Jr 7,31.

Lv 20,1-5

_„¹ Hospodin promluvil k Mojžíšovi: ² ,Řekni Izraelcům: Kdokoli z Izraelců i z těch, kdo budou v Izraeli přebývat jako hosté, by daroval Molekovi někoho ze svých potomků, musí zemřít; lid země ho ukamenuje. ³ Já sám se obrátím proti muži a vyobcuji jej ze společenství jeho lidu, neboť daroval někoho ze svých potomků Molekovi, a tak znečistil mou svatyni a znesvětil mé svaté jméno. ⁴ Jestliže lid země přivře oči, aby neviděl, že ten muž daroval někoho ze svých potomků Molekovi, a nepotrestá ho smrtí, ⁵ postavím se sám proti tomu muži i proti jeho čeledi a vyobcuji jej ze společenství jejich lidu se všemi, kdo ho v tom smilstvu následovali a také smilnili s Molekem.‘“

Ž 106, 34n:

„³⁴ Nevyhladili národy, o nichž Hospodin mluvil,
³⁵ smísili se s pronárody, učili se dělat to, co ony.
³⁶ Sloužili jejich modlářským stvůrám a ty se jim staly léčkou;
³⁷ obětovali své syny a své dcery běsům.
³⁸ Nevinnou krev prolévali, krev svých synů a dcer, které obětovali modlářským stvůrám Kenaanu; proléváním krve zhanobili zemi.“

Jr 7,30-34

„³⁰ Judští synové se dopouštěli toho, co je zlé v mých očích, je výrok Hospodinův. V domě, který je nazýván mým jménem, postavili ohyzdné modly, a tak jej poskvrnili. ³¹ V Tófetu, který je v Údolí syna Hinómova, postavili posvátná návrší a spalovali své syny a své dcery ohněm. To jsem jim nepřikázal, ani mi to nepřišlo na mysl. ³² Proto hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy se už nebude říkat: "Tófet" ani "Údolí syna Hinómova", nýbrž "Údolí vraždění". V Tófetu se bude pohřbívat, a až nebude místo,³³stanou se mrtvoly tohoto lidu pokrmem nebeskému ptactvu a zemskému zvířectvu, jež nikdo nevyplaší. ³⁴ Způsobím, že v judských městech a na ulicích Jeruzaléma přestane hlas veselí, hlas radosti, hlas ženicha i hlas nevěsty, neboť země bude obrácena v trosky.“

Posvátná návrší: neodstranění posvátných návrší, jako modloslužebných míst, posvátných kůlů a nezlikvidování kultu Ašery patřily k hlavním prohřeškům králů severního království i nereformních králů jižního království.

Podle archeologických nálezů existovala posvátná návrší v době královské (viz vyobrazení).

O lidovém náboženství svědčí také nápis z Kirbetu el Qôm nedaleko Hebronu:

„Urijáš, princ; toto je jeho nápis. Ať je Urijáš požehnán Hospodinem, neboť ho zachránil od jeho nepřátel prostřednictvím své Ašery.“ (Dever 186)

Představy o posmrtném životě

(viz N. Gillman. Vzkříšení a nesmrtelnost v židovském myšlení. Praha: Vyšehrad, 2007)

Otázka po životě a smrti – již Gn 3,17-23)

Problematika Boží moci a nutnosti smrti člověka – je Bůh pánem i nad smrtí?

Smrt je v některých textech téměř personifikována: Jr 9,19-20; 2 S 22,5n; Oz 13,14 – vrcholem Iz 25,8:

„Panovník Hospodin provždy odstraní smrt a setře slzu z každé tváře, sejme potupu svého lidu z celé země.“

Smrt se jeví jako síla, která v rámci dějin zůstává nezávislá na boží vůli: bůh je pánem nad smrtí de iure, nikoliv de facto. (Gil, s. 45)

Smrt – trest za hřích

Smrt – cena za zrod lidské jedinečnosti, lidskosti

Všichni lidé jsou smrtelní: jediná výjimka v bibli SZ: Gn 5,24 – Henoch a 2 Kr 2,11 – Eliáš (vzati do nebe)

Člověk sz doby nemá jinou perspektivu lidského života než pozemskou: po smrti sestupuje člověk do šeolu, kde „žije“ jako stínová existuje: Ž 49,6-13; Ž 146,2-4; Ž 39,13n; Ž 88, 4-6;11-13 a další; Jb 14,1-10; 10,20n; 7,9n; Iz 38,18n

Představa smrti jako definitivního konce života, mrtví nemohou Boha chválit!!! Smrt – mrtvé tělo jsou tabu, obcovat se záhrobím je striktně zapovězeno (viz příběh se Saulem a Samuelem 1 S 28). Nesmrtelný je pouze Bůh, člověk je pojivé bytí – prach ze země – Gn 2,7 (srov. Kaz 12,7)

Texty odkazující k novému pochopení konce člověka

Iz 26,16nn, Ez 37,11n (obživnutí suchých kostí), Dan 10; 11-12,4 (12,9 – prorok povstane na konci dnů)

Iz 25,7n: Hospodin provždy odstraní smrt a setře slzu z každé tváře; 26,18N: „tvoji mrtví obživnou, má mrtvá těla vstanou“

Iz 66,22nn – trpký osud nevěrných – odsouzeni k věčným mukám

Apokalyptika přichází s novou perspektivou: věčný život x věčné zavržení (neexistence hříšných)

2 Mak – příběh 7 bratří a jejich matky (Mak 7)

Henoch, 4 Ezd

Kniha Moudrosti: 2,22-24: smrt je dílem ďábla, ne Božím; 3,1-4 (nesmrtelnost duší)

Představy o životě po smrti se rozdvojují, a to buď do představy o vzkříšení těla (tj. celého člověka), anebo do představy nesmrtelnosti duše (dualismus těla-duše, resp. triáda tělo—duch—duše pochází z řeckého myšlení); v pozdější tradici tyto dvě představy spojeny

Zákonodárství – smlouva na Sinaji

Zákony jsou vztahovány k Mojžíšovi, proto se v dalších dějinách mluví o zákoně Mojžíšově, i když historicky vznikly v různých dobách

Nejstarší zákoník Ex (tzv. Kniha smlouvy) 20,22-23,19; Deuteronomický zákoník – Dt 12-26 (Kniha zákona – „Pradeuteronomium“: viz 2 Kr 22,8-20)

Dekalog Ex 20,1-17 a Dt 5,6-18(21)

Zákony jsou formulovány:

apodikticky: např. „Kdo někoho uhodí a ten zemře, musí zemřít.“ (Ex 21,12) – nepodmíněnost formulace; vyskytují se i jako přímé Hospodinovo slovo (Gn 4,15; Ex 19,13b; Jz 7,15)

kazuisticky: např. Ex 21,7-11; 18-36 – analýza případu a stanovení právních následků

tzv. prohibitiva – částečně patří do oblasti rodinného života a mají výchovný charakter (Desatero), a to v případě, že uvádějí sice skutkovou podstatu, ale ne právní následky

Babylonské zajetí (Gola)

Polosvobodní občané, usazení na různých místech – postupně si získávají majetek i dobré postavení

Hledání nové identity

Rodina – místo socializace víry novým způsobem (modlitba, domácí kult – sabat, obřízka, pesach, jídelní předpisy)

Radikální monoteismus; Hospodin už není jen národním bohem (vázaným na Jeruzalém-Sion), nýbrž Bohem-Stvořitelem, univerzálním Bohem, jediným, zcela transcendentním, vše přesahujícím, tedy nevázaným na jedno místo

Ezechiel

Deuteroizaiáš – myšlenka výkupného utrpení

Den Hospodinův – den odplaty, vnitrodějinná perspektiva se posunuje

Desakralizace království jako instituce

Vybudování nově založené identity, i když v návaznosti na předexilní tradice

Sběr tradic a jejich komponování – Kněžský kodex; zájem o obětní kult – udržení vztahu Bůh-lid

Babyloňany vystřídali Peršané: nový typ vlády a řízení velkoříše

Doba poexilní

538 – Kýrův výnos o možnosti vybudování chrámu a navrácení chrámových předmětů (Ezdr 6 – aramejsky, autentický dokument srov. s Ezdr 1)

Kýros (551-529)

Kambyses (529-522) – výbojná politika, Egypt – Palestina strategicky důležitá, povolení návratu a podpora většího množství

Dareios I. (521-485)

Xerxes (Achašveroš) (485-465) – do jeho doby situována literárně kniha Ester

Artaxerxes (465-424)

Dareios II. (423-404)

Artaxerxes II. (404-359)

Dareios III. (336-331)

1. navrátilci – ale jen hrstka

konflikt s usedlým obyvatelstvem v Jeruzalémě a okolí

520 – druhá vlna navrátilců včele se Zorobábelem (2. místodržící v zemi po změně vlády)

Perská říše: centrální správa, 20 satrapií – Jehud patří do transeufratské satrapie

Benevolentní k místním kultům – výhodná politika, zajištění si náklonnosti kněžstva

V Jeruzalémě povolen obětní krvavý kult

Stavba chrámu 520-515: Aggeus (520); Zachariáš (520-517)

Zorobábel a Jošua jako 2 mesiánské postavy

Zpočátku patří Jehud pod Samařsko

Ezdráš (458 nebo 398 př. n. l.) – náboženská reforma, reforma kultu

Nehemiáš – číšník perského krále, vysoká funkce u dvora, místodržící v Jeruzalémě (445-433; 432) – opevnění města, sociální reforma; očista života veřejného i rodinného

Perská říše – velmi úspěšná v rozsahu Malé Asie + ostrovy až po Mezopotámii

Rozkvět kultury, obchodu – budování cest

Helenistická doba

Alexandr Veliký (333-323)

Vybudování velmi rozsáhlé, ale nepevné a nesjednocené říše

Otevřeny brány helénismu – Palestina začleněna do středomořského prostoru

331 – Alexandr v Palestině

331 – založení města Alexandrie

Rozdělení říše mezi diadochy

Po Alexandrově smrti – zápas diadochů o vládu; dělba říše na 3 části (od r. 312): řeckou (Antigonovci), egyptskou (Ptolemaiovci) a syrskou (Seleukovci)

Palestina patří do r. 198 (200) př. n. l. do mocenské sféry Ptolemaiovců, vliv ztratili po bitvě u Paneas (pozdější Césareia Filipova)

Zápas Ptolemaiovců a Seleukovců o tzv. Kolié-Sýrii (Malou Asii) – 5. tzv. syrských válek; nakonec Řím zabránil vítězství Seleukovců v 6. válce

Správní centrum syrské říše – Antiochie na Orontu

Porážka Seleukovců od Římanů – Řím začíná uplatňovat svůj vliv v malé Asii a na Předním východě

Antiochos IV, epifanes

Vrcholí konflikt Seleukovců podporovaných židovskými reformními prohelénistickými proudy se zbytkem obyvatelstva, jenž vrcholí tzv. makabejskými válkami (168-164 př. n. l.)

Juda Makebejský (do r. 161)

Jonatan (161-143) – zápas o politickou nezávislost. Spojení „trůnu a oltáře“ – Jonatan jako vládce se nechal zvolit na velekněžský stolec, ač neměl velekněžský původ

Šimon (142-134) – politická nezávislost

→ Hasmoneovci

Jan Hyrkán I. (134-104 př. n. l.) – výbojná politika na sever i jih; ustálení (vznik?) politicko-náboženských uskupení: esénští, farizeové, saducejové

Aristobulos (104-103 př. n. l.) – pokračování v otcově výbojné politice

Alexandr Jannaios (103-76 př. n. l.) – země na pokraji občanské války, konflikt s farizeji

Salomé Alexandra (76-67) – smír s farizeji, mají převažující podíl na vládě

Aristobulos II. (67-63) – zápas o vládu s bratrem Hyrkánem II.

63 př. n. l. – zásah Říma, Pompeius: Izrael: vazalský stát

Hyrkán II. velekněz, „místodržící“ (epitropos) Antipater, otec Heroda Velikého, Idumejec

Herodovci

Herodes Veliký (40/37 př. n. l. – 4 př. n. l.): vazalský stát, relativně samostatný

Rozdělení říše na 3 části:

Archelaos (Judsko, Samařsko) – 4 př. n. l. – 6 n.l.; odvolán Římany

Herodes Antipas (Galilea, Perea) – 4. př. n. l. 39 n. l., Ježíš, Jan Křtitel; odvolán Římany

Filip (S a SV Palestiny – Iturea, Trachonitis, Gaulanitis, Batanea) – 4. př. n. l. – 34 n. l.

Herodes Agrippa I. (37/39/40-44 n. l.) – sjednocení říše, král, pronásledování jeruzalémské křesť. obce

Římská správa

6 n. l. – 40 n. l.: Judsko, Samařsko – prefekti/prokurátoři

44-66 nad celým územím prokurátoři: stupňování napětí, radikalizace některých skupin odporu proti římské nadvládě, vyostřování a polarizace v židovské společnosti (44 popraven Jakub Ml., 62 – Jakub, bratr Páně s dalšími, 58? zajat apoštol Pavel)

66-74 tzv. židovská válka

70 – zničení Jeruzaléma a Chrámu

74 – dobytí Masady

Od 70. let rabínská škola v Jabné (Jamnii) – Jochanan ben Zakkai; pak Uša a Tiberias

115-117 – tzv. 2. židovská válka: povstání židů v diaspoře

132-135 – 3. židovská válka: povstání Bar Kochby za vlády císaře Hadriána

Totální zničení Jeruzaléma – město římských veteránů: Aelia Capitolina

Literatura:

podle odkazů v textu

přednášky z historie FF Brno

Kralická bible

Bishop Jim: Den, kdy zemřel Kristus, Zvon 1996

Lewis Bernard: Dějiny Blízkého východu, nakladatelství Lidové noviny, 1995

Kosidowski Zenon: Příběhy Mrtvého moře, Práce, Praha 1988

Gutner Borkamm: Ježíš Nazaretský, Kalich 1975

Výklady ke Starému Zákonu. 1. a 2. díl, Praha, 1991