- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Máchovy deníky jsem četla v samizdatu už v 70. letech. Po počátečním údivu jsem došla k závěru, že i geniální básník byl člověkem z masa a kostí, se svými přednostmi, ale i chybami. Nijak to nesnížilo můj respekt k jeho dílu. Když se člověk probírá životními osudy lidí, kteří se výrazným způsobem zapsali do dějin tohoto světa, zjistí, že slavní básníci, skladatelé, spisovatelé etc., nebyli vždy čítankovými hrdiny, naopak, jejich životní cesty byly často velmi komplikované. Nemám s tím žádný problém. Živoucí člověk je mi bližší, než vypreparovaný klasik bez barvy, chuti a zápachu.
Autentická zpověď člověka nemá ovšem nic společného s nechutným slíděním po intimitách ze soukromí jiných lidí, většinou za účelem svého vlastního zviditelnění a osobního prospěchu. Těžko se např. vydýchávají pavlačové informace A. Cibulky v jeho knihách o Nataše Gollové, která se už nemůže bránit. Vrcholem trapnosti pak je výčet všech někdejších milenců/milenek v memoárech stárnoucích celebrit.
Z Máchova díla proudí čistá vášeň a proto je tak krásné a lidsky uchopitelné. Citlivý čtenář to vycítí, aniž by se musel hrabat v intimnostech. To je můj názor. Zajímavý je životopis Victora Huga. Já jsem je jako čítankové hrdiny nikdy neviděla, ale spíše mne zajímalo, co člověk musí v sobě všechno mít, aby z něho vytrsklo takové dílo.ano, je trapné, když člověk o sobě vytahuje a prodává intimnosti, je vrchol jeho vnitřního úpadku. stejně tak jej projevují i ti, kteří ublížují jejich památce. Je to nemravné, přinejmenším. A hloupé. Já to nečtu.