Novela: Změna zákona č. 219/1995 Sb., devizový zákon

Novela, zákon č.  206/2011 Sb. mění zákon č. 219/1995 Sb., devizový zákon, s účinností od 19. července 2011.    Cílem novelizace  je především zrušit celé ustanovení § 17 devizového zákona, které obsahuje omezující pravidla pro nabývání tuzemských nemovitostí = čl. I bod 5, a navíc provést drobné legislativně technické opravy nesprávností, které vznikly v důsledku postupných novelizací devizového zákona v rámci zákona č. 227/2009 Sb. (sněmovní tisk č. 861/2009) a zákona č. 285/2009 Sb. (sněmovní tisk č. 714/2009) = čl. I body 1 až 4.

Proč se zákon novelizuje

Nezbytnost navrhované legislativní úpravy je dána skutečností, že dne 1. května 2009 České republice již uplynula lhůta stanovená pro zachování přechodného období u nabývání objektů vedlejšího bydlení, a dne 1. května 2011 pak uplyne lhůta stanovená pro nabývání zemědělské půdy a lesů (dále jen “zemědělské pozemky”).

... závazky k EU

K tomu je třeba pro bližší vysvětlení uvést, že vnitřní trh Evropské unie je založen na uplatňování čtyř základních svobod, tj. volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu. Podle článku 63 Smlouvy o fungování Evropské unie (bývalý čl. 56 Smlouvy o ES) jsou zakázána všechna omezení pohybu kapitálu a plateb, a to jak mezi členskými státy, tak i vůči třetím zemím mimo Evropskou unii. Česká republika si při vstupu do Evropské unie vyjednala k tomuto článku dvě přechodná období, která jsou zakotvena v příloze č. V kapitole 2. Aktu o podmínkách přistoupení, který se stal nedílnou součástí Smlouvy o přistoupení České republiky k EU (vyhlášena pod č. 44/2004 Sb.m.s.). Na základě toho datem vstupu do Evropské unie, ke kterému došlo 1. května 2004, nezačala v České republice ještě plně platit v oblasti pohybu kapitálu unijní pravidla, protože tato přechodná období jí umožnila zachovat si určitá dočasná omezení v oblasti nabývání tuzemských nemovitostí zahraničními osobami, a to po dobu 5 let u objektů vedlejšího bydlení, a po dobu 7 let u zemědělských pozemků od data vstupu do Evropské unie. V návaznosti na tato dvě přechodná období lze stávající úpravu obsaženou v § 17 devizového zákona posuzovat podle toho, zda lhůta pro uplatňování regulací podle typu nemovitostí již uplynula či k jejímu ukončení teprve dojde v následujícím období.

Přechodné období pro nabývání objektů vedlejšího bydlení podle § 17  odst. 2

Úvodem je třeba připomenout, že rozsah nemovitostí, na které se vztahovala regulace podle § 17 odst. 2 byl stanoven nad rámec vyjednaného přechodného období (všechny nemovitosti, s výjimkou zemědělských pozemků), byla zde tedy přijata restriktivnější úprava, než jaká odpovídala dojednaným podmínkám zakotveným u tohoto přechodného období v příloze č. V kapitole 2. bodu 1. Aktu o podmínkách přistoupení; podrobný rozbor všech nedostatků tohoto ustanovení je obsažen v poslaneckém tisku č. 156/2007, u kterého nebyl ukončen legislativní proces. S ohledem na článek 10 Ústavy má v České republice z hlediska aplikační praxe vstupem do Evropské unie přednost primární právo EU. Návrh na zrušení 2. odstavce v § 17 devizového zákona proto představuje pouze formálně technickou legislativní úpravu, která nebude mít žádný dopad z hlediska stávající praxe. Je tomu tak proto, že již od 1. května 2009 katastrální úřady nemohou zamítat žádosti o vklad do katastru nemovitostí s odkazem na toto ustanovení.

Tento stav je dán následujícími skutečnostmi:

1. května 2009 skončilo 5-leté přechodné období, po které si mohla Česká republika ponechat určitá omezení při nabývání tuzemských nemovitostí sloužících k bydlení vůči zahraničním osobám; tato lhůta byla stanovena v Aktu o podmínkách přistoupení, který je nedílnou součástí Smlouvy o přistoupení ČR k EU, tedy primárního práva EU; protože tuto Smlouvu schválil Parlament České republiky, má podle čl. 10 Ústavy a i podle § 31 devizového zákona přednost před vnitrostátní právní úpravou. Z nich vyplývá, že od 1. května 2009 byl § 17 odstavec 2  devizového zákona sice stále ještě platný, ale není již účinný, a vzhledem k přednostní aplikaci primárního unijního práva se neměl v praxi uplatňovat. To znamená, že předmětné ustanovení v praxi nikoho nijak neomezuje.

Přechodné období pro nabývání zemědělských pozemků ( § 17 odst. 1)

Regulace obsažená v devizovém zákoně se týká pouze zemědělských pozemků v soukromém vlastnictví, pro privatizaci zemědělských pozemků ve vlastnictví státu platí specifická pravidla stanovená v zákoně č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, v platném znění. Pravidla stanovená u přechodného období, která se měla vztahovat na zemědělské pozemky, jsou zakotvena v příloze č. V kapitole 2. bodu 2. Aktu o podmínkách přistoupení; podrobný rozbor všech nedostatků současné platné právní úpravy v této oblasti je obsažen v poslaneckém tisku č. 156/2007, u kterého nebyl ukončen legislativní proces. Vzhledem k tomu, že dne 1. května 2011 uplynula dohodnutá 7-letá lhůta pro zachování regulace nabývání tuzemských zemědělských pozemků, je třeba 1. odstavec § 17 také již pouze zrušit, a z tohoto důvodu se legislativními nedostatky předmětného ustanovení návrh již nezabývá. V případě, že by k jeho zrušení nedošlo, ztratí toto ustanovení svoji účinnost, a to na základě stejných skutečností, jako tomu bylo u odstavce 2 stejného paragrafu (jejich výčet viz výše u bodu I). Z toho vyplývá, že katastrální úřady nemohly  od 1. května 2011 zamítat návrhy na vklad vlastnického práva u zemědělských pozemků v soukromém vlastnictví s odkazem na toto ustanovení.

Rizika neprovedení navrhované novelizace

Bez ohledu na to, že v praxi se již omezení při nabývání tuzemských nemovitostí zahraničními osobami podle § 17 odst. 2 devizového zákona neuplatňují, což znamená, že nabývat tuzemské nemovitosti, s výjimkou zemědělské půdy a lesů, může jakákoliv fyzická či právnická osoba bez rozlišení, je ještě nezbytné pro jednoznačnost platného českého právního řádu předmětné ustanovení vypustit ze zákona. Dokud nebude zmíněné ustanovení výslovně zrušeno, hrozí České republice možnost finančních dopadů do státního rozpočtu, neboť nebyla provedena požadovaná adaptace devizového zákona právu Evropské unie a dochází proto k porušování závazků vyplývajících pro Českou republiku z jejího členství v Evropské unii. Od 1. května 2011 se pak tato hrozba rozšířila i na ustanovení § 17 odst. 1 devizového zákona, i když nebude moci být v praxi také aplikován. Výše popsaným postupem katastrálních úřadů je sice minimalizováno riziko placení náhrad škod na základě žalob podaných jednotlivými osobami z důvodu rozporu vnitrostátní právní úpravy s právem EU; to ovšem platí za předpokladu, že nedojde v některém případě k pochybení katastrálního úřadu. Přesto může Evropská komise zahájit proti České republice řízení pro porušení Smlouvy o fungování EU podle čl. 258, resp. pro rozpor české právní úpravy s podmínkami přechodných období, které může skončit až odsuzujícím rozsudkem Soudního dvora Evropské unie. Z ustálené judikatury SD EU totiž jednoznačně vyplývá, že zachovávání rozporných vnitrostátních norem je v rozporu se zásadou právní jistoty, a to i v případě, když členský stát jedná v souladu s právem EU, tedy ponechá vnitrostátní právní předpis v platnosti jen formálně a neaplikuje rozpornou vnitrostátní normu. Jinými slovy nepostačí pouze dodržování primárního práva v praxi členského státu, ale podle judikatury SD EU je nutné upravit vnitrostátní právní řád tak, aby s příslušnou evropskou normou nevznikal žádný rozpor ani v legislativní rovině. To je důležité z hlediska zajištění právní jistoty osob, neboť - jak uvádí SD EU – ponechání adresátů v nejednoznačné pozici nenaplňuje závazek členského státu. Na základě toho by pak mohla být Česká republika povinna platit částku několika tisíc eur denně, a to až do zjednání nápravy, tedy do zrušení § 17 devizového zákona.