Milujeme knihy.

Patřím do společenské skupiny lidí, kteří se i nevinně staly knihomoly a přiznávají se k tomu s úsměvem. Ať se knihy stanou sokem Internetu a jiných webů, které se nabízejí,   

Díky lákadlům knižního trhu se mi za poslední dva roky nahrnuly do bytu knížky, o kterých jsem zvážila, že nemohu bez nich být. Proč? Protože jsou moudré, řeší fascinující příběhy a nevykrádají rozum ani duši. 

Moje maminka mi vytýkala, že to vypadá jako nepořádek a snažila se s těmi hromádkami knih, "kam zrak dohlédne", významně řekla, něco udělat, aby splynuly s jinak úhledností mého bytu. Když odcházela, objednala si taxi, aby je mohla donést ve velké tašce do svého bytu a číst si.

„Až tady nebudu,“ řekla významně, tak je tu budeš mít po mně“. Pohladila jsem ji po ruce – „Mami, ale to jsou moje knížky,“ usmála jsem se. „No právě, abys je tu měla.“

Já jsem oddaná knihám a to pouto mi nasadila moje učitelka literatury na knihovnické škole, Květa Legátová. Někteří mí bývalí spolužáci jsou zaměstnáni ve významných knihovnách v Brně a mají též stigma, které do nás vtiskla naše drahá učitelka a otevřela brány do mystického světa příběhů od starověku po dnešní dobu. A já jsem se zamilovala do mytologií starého Řecka. Jsou úchvatné a dovolují nahlédnout do světa lidí, kteří příběhy milovali a seděli třeba týden v přírodním divadle, louskali ořechy, pojídali datle a jiné potraviny a nechávali se unést příběhy, které otvírali jejich nitra, mysl a smysl pro spravedlnost. Do dnešních dob se hrají v divadlech a i dnešní lidé se dávají jimi unášet. Je to velké dědictví a ukazuje to na skutečnost, že lidé se ve svém nitru nemění. Takže začneme se seznamovat s příběhy, které dodnes fascinují diváky v různých společnostech.

Představím Vám naprosto zdrcující příběh, který zřejmě od jiných líčených nemá konkurenci z 5. stol př. n.l. z Athén, který vytvořil dramatik Euripides, Médea. Tak hluboký vhled do lidského zoufalství dokázal naplnit hlediště starověkých divadel a i dnešních evropských divadel.

Eurípidés. Medea.

Začíná to Médeiným zločinem. Ději předchází příběh, který v Prologu vypráví chůva Médeina, jak byl Pelias Médeiným naváděním od svých dcer usmrcen. Iáson musel s Medeou uprchnout do Korintu. Po nějaké době Iáson opustil Medeu a zasnoubil se s dcerou korintského krále Kreonta. Chůva líčí zoufalství své paní a tuší, že přichází jen další neštěstí. Výkřiky bolesti, která vycházejí z vnitřku domu jen svědčí, že chůva správně tuší tragický konec.

Na rozdíl od jiných her je Prolog umělecky sepsán a souvisí úzce s celým následujícím dramatem. Po té, co se chůva odmlčela, vstoupí do děje pěstoun s dvěma dětmi, které jsou děti Medei a Iásona a zazní zpráva, že Médeia z rozkazu samotného vladaře, má odpustit Korint. Polekaný pěstoun odvede děti a k chůviným nářkům se připojuje sbor (veřejnost)korintských žen jako výraz soustrasti nad Médeiným osudem.

Tato část nás seznamuje s hlavní postavou, s její vášnivou a prudkou myslí a s okolnostmi Iásonova chování, díky němuž se dostala do pasti a z niž není možné vyváznout bez rázného a zvláštního skutku.

Medea se uklidnila a klidným hlasem vypráví sboru o svém neštěstí a žádá, aby o jejích záměrech nikdo nic neprozradil. Její rozhořčenost však propukne znovu, když Kreón ji přijde oznámit, ať opustí Korint a to ihned.  Medea si vyprosí ještě jeden den pobytu na Korintu, aby se mohla náležitě připravit na cestu. Jakmile se Kreón vzdálil, Médeia prozradí sboru, že toho jednoho dne chce využít k pomstě, jen neprozradila způsob a prostředky, jimiž chce zhojit svůj nesmírný žal. Od svého úmyslu se nedá nikým a ničím odvrátit, pokud nebude moci užít lsti a je dokonce odhodlána mečem zahradit své nepřátele.

Sbor žaluje, že není více u mužů úcty k právu a posvátným přísahám a náhle vstupuje Iáson, aby se sám ospravedlnil a snižuje a zmenšuje dobrodiní, které se mu od Medei dostalo (byla prý jen nástrojem bohyně lásky) zveličuje výhody, kterých Médeia dosáhla, a líčí svůj nynější skutek tak, jako by měl prospěch a blaho dětí na mysli. Iáson Medei nabízí podporu i poklady a ona vyvrací jeho důvody a omítá i jeho pomoc. Její vášnivá zloba je vydrážděná ještě více nestoudností Iasóna dospívá do nejvyššího stupně.

Sbor líčí zhoubnou moc náruživé lásky a velebí mírnou lásku, současně lituje Medeu vyhnanou z vlasti.

Král Ageus se vrací z delfské věštírny, kde se tázal, jak by nabyl dětí, neboť byl dosud bezdětný a slibuje Medei ochranu, pokud uteče k němu do Athén. Médeia se cítila bezpečná a prozrazuje sboru svůj úmysl. Iasónovi chce dát naoko za pravdu a smířit se s ním, a pak jeho nové manželce poslat dary, které ji usmrtí a stejně každý, kdo by se jí dotkl. Potom Medea zavraždí své děti, aby Iáson za svou nevěru byl zbaven nejen naděje, že bude mít potomstvo, které s ní ještě má, a tak aby byla pomsta úplná.

Chór předpovídá, že Attika vražednici nepřijme a též pochybuje, že Medea bude mít odvahu k tak hroznému činu. Ale její plán začíná vycházet. Iáson se dal oklamat tím snadněji, čím mistrněji se Médeia přetvařuje a tím více zlé svědomí mu přeje, aby Médeia po dobrém odešla Sám Iáson doprovází své děti s osudnými dary ke králově dceři a sbor ji oplakává a nejen ji, také děti a Medeu samotnou.

Poté přichází pedagog s dětmi a vypráví, že nová choť Iásonova dary přijala a že děti mohou zůstat v Korintu a teď nastává Medei nejtěžší chvíle: má zavraždit své děti a dlouho váhá, protože v ní bojuje mateřská láska a divokou pomstychtivostí v jejím srdci. Až se podaří tento divoký stav ukrotit, přichází posel s děsivou zprávou o bídné smrti Glauky (Iasónovy nové manželky) a jejího otce Kréonta a jakmile Medea tu zprávu uslyšela, vtrhla do domu, aby dílo pomsty dokonala a volá bohy, aby překazili ten strašný čin a chor hrozí Medei kletbou. Z domu zaznívají výkřiky vražděných dětí. Nikdo nemá odvahu vtrhnout do domu a zachránit děti. Když se Iáson dozví, co se stalo, chce vtrhnout do domu, aby ztrestal Medeu A najednou se nad hlavami všech objeví Médeia, která jede na voze, který vzduchem táhnou draci, dar Heliův, a odváží mrtvá těla obou dětí, Posmívá se Iásonovi a kochá se jeho bolem, až zapomíná na ten svůj, ze smrti jejích dětí, Mrtvé děti mu vydat nechce, protože je chce pochovat v háji bohyně Héry a potom ke konci se Iáson a Medea prudkými slovy hádají, až konečně Médeia zmizí a doprovází ji Iásonova kletba, Sbor ukončí drama myšlenkou „Člověk míní a bůh mění“ 

Velcí spisovatelé a básníci ve středověku, jako byl Shakespeare, Goethe a Schiller se dali ve svých dílech unášet vnitřním patosem starořeckých autorů dramat. Takže vždy najdeme v jejich dílech tu a tam nějakou antickou stopu.