Když si rodiče nerozumí s dětmi

Často se stává, že si rodiče nerozumí s dětmi a zbytečně si působí bolestné chvíle. Mnoho rodičů vyžaduje po dětech poslušnost, děti zase nevidí důvod, proč by s nimi měli sdílet jejich názory a bohužel,  berou jako samozřejmost, že by jim rodiče měli rozumět, stát při nich a chápat je. To si ovšem rodiče myslí také a přemíra nebo nedostatek lásky nevede k rozumnému koncensu. Nakonec se rozcházejí ve zlém anebo jejich vztahy mají plno hlubokých jizev. http://www.youtube.com/watch?v=9_ALElMLpRA&feature=related

Základní omyl rodičů

Rodiče přivedou dítě na svět a jsou šťastni. Nyní jim nastává povinnost, dítě vychovat, poskytnout mu péči, naučit ho základním návykům čistoty, pořádku, slušného chování. Ale dítě není loutka. Není ani nástrojem jejich lásky nebo nelásky. Je to samostatná bytost, která může mít naprosto jiné založení, než rodiče. Ti mohou být mírní, dítě zase temperamentní. Nebo naopak. A tak, z pozice "síly" se je snaží přizpůsobit svým představám, temperamentu, a pokud je dítě poslušné, pouze se přizpůsobí, ale může velmi vnitřně strádat tím, že není schopno v takovém výchovném tlaku projevit svou přirozenost. A tím ztrácí i citová pouta, plná důvěry, příchylnosti a přátelství ke svým rodičům.  Je to velmi delikátní záležitost. Navíc, v rodině panuje tzv.výchovná tradice. Některé rodiny dbají, aby jejich děti byly pilné a vykazovaly výsledky ve sportu, v hudbě, ve studiu matematiky, fyziky či biologie a zrovna tyto předměty dítěti nejdou. Ale rodiče netuší, že jejich potomek tíhne k jiným oborům a také ho v tom nepodporují.

Děti mohou být manuálně nadané víc než si myslíme a chceme

A třeba i v podstatě manuálně zručné dítě nenajde oporu, aby v něm tato vlastnost a schopnost byla rozvíjena, a důraz se klade na to, aby dítě ve škole prospívalo, aby mohlo v budoucnu studovat, i když by bylo mnohem šťastnější, kdyby se tomuto předpokladu mohlo vyhnout a naopak. A jeho vzdor k takovému násilnému zaměřování rodiče velmi popouzí, cítí se zklamáni, protože je jejich dítě připravuje o sny. Ale není to sobectví rodičů. Alespoň v mnoha případech ne. Nezkoumají, k čemu má dítě sklony, k čemu tíhne i oproti jejich představám, a ty jsou silnější, než je sama přirozenost dítěte. Protože se obávají o jeho budoucnost. Vidí, svým pohledem jistotu v tom, co mají sami odzkoušeno a jak se konečně i zaměřena potřeba  společnosti, aby se mohlo prostě a jednoduše někde uplatnit. A také, zda mají dost prostředků, aby ho mohli k jisté budoucnosti, z jejich pohledu, vést.

Základní omyl dětí

Děti se domnívají, a docela právem, že je rodiče chápou. Vždyť jim projevují lásku, dávají jim to nejlepší, co mohou, obětují se, milují a projevují jim něhu. Ale přesto cítí, že něco chybí. Zájem o jejich skutečné sklony, názory, schopnosti a tužby. A tento rozdíl, který je v dětství minimální, se rozevírá jako nůžky v pozdějším věku. Některé lidské povahy nesnáší, pokud jsou drženy pod citovým tlakem - jestli nás máš rád/a, tak do toho klavíru budeš chodit, protože my taky na něho hrajeme. Jestli si náš vážíš, tak se budeš věnovat sportu, protože my jsme se mu věnovali celé mládí. Už jen ta skutečnost, že ho nutí tímto způsobem, může v některých dětech vzbuzovat úzkost, že když nedokáží to, co po něm rodiče chtějí, že si budou myslet, že je nemá rád a on je přeci miluje. Čistě a upřímně, jak to dítě jen dovede. Ale dokáže to projevit za jiných podmínek, než které jsou mu kladeny. Takže dojde k názoru, že ho rodiče dost nemilují, když ho nutí dělat to, co nechce, na co nemá vlohy a k čemu nemá chuť. V celé rodině se nikdy nevyskytl žádný ochránce přírody, astronom, básník, žurnalista, spisovatel, hudebník, umělecký kovář, tesař, závodník. A když dítě projeví zájem, že by si přálo například hvězdářský dalekohled, aby mohlo pozorovat hvězdy, tak se mu v nejhorším případě vysmějí, že takovou blbost si nemůže přát, že to bude další krám, který bude v domě překážet. A najednou dítě pochopí, že mu nerozumí. A nebudou mu rozumět ani v jeho dalších volbách a přáních, které potřebuje naplňovat s jejich podporou a pomocí.

Tiché dítě a povídavá maminka

Některé povahy rády mlčí a přemýšlí, sní a vytvářejí si různé projekty. Děti si nejen hrají, ale prostřednictvím hry vlastně pracují. Je dobré nechávat dítě v klidu pokud se na něco soustředí, i když je maličké. Ale maminka má dojem, že by měla s dítětem co nejvíce komunikovat, místo aby se ho zeptala, jestli si s ním může hrát. A pokud dítě maminku do své hry přijme, pak by se měla řídit jeho pravidly a nebo mu nabídnout své řešení. Nenutit ho do jiné hry, nevytrhovat ho anebo ho nenutit, aby šlo na procházku, že je venku hezky. V pozdějším věku bude dítě nevraživě reagovat na každého, kdo ho bude vyrušovat anebo mu znemožní se věnovat něčemu, čemu se věnovat chce. Lidé, kteří se realizují povídáním, neustálým přeskakováním z jednoho tématu do druhého, mohou druhé od sebe odpuzovat. To není komunikace, ale jednostranný monolog, který pro druhé postrádá smysl, pokud nehovoří ke jeho srdci a duši. A dítě naslouchá, pokud ho to zajímá a pokud tomu opravdu rozumí a hovor směřuje k němu. Přestává si pomalu s matkou rozumět a i komunikovat, jak by si přála. A v příštích dobách komunikace od srdce k srdci ustane. Protože nabývá čím více dojmu, že ho vlastně maminka neposlouchá, ale poslouchá sebe.

Komunikace s dítětem musí být citlivá

Dítě je velmi citlivý příjemce informací a potřebuje slyšet jen odpovědi na to, na co se ptá a pravdivé odpovědi. A pokud tato komunikace selže, dítě se cítí osamělé a stahuje se do sebe. A to mu neposlouží ani v nejmenším. Neboť lidské vztahy jsou právě založené na komunikaci, ne jen na pocitech, které se vyjadřují buď pozitivně nebo negativně a vždy za nimi stojí povinnost se nějak zachovat. Jestliže dítě stále slyší stížnosti na to co dělá, co říká, jak se projevuje, pak si myslí, že rodiče  jsou zklamáni. Když je zase příliš chváleno a ví, že něco neudělalo, jak mělo, pak je zmatené. Když ho někdo v rodině stále mentoruje, aniž s ním pořádně komunikuje, pokouší se vzdorovat a tím pak přichází nějaký trest. A tím se roztáčí kolo svárů, nespokojenosti, neklidu a nakonec i touhy se tak nepříjemného prostředí zbavit.

Děti musí poslouchat a v dospělosti si mohou dělat co chtějí

Slyšela jsem mnohokrát názor, že dokud je dítě v rodině, tak musí poslouchat, až bude stát na vlastních nohou, ať si pak dělá co chce. Jenomže dítě, které je neustále donucováno dělat to, co se po něm žádá nikdy nebude mít svobodnou vůli, ale bude závislé na okolí, na jeho názoru. A pokud se tak stane, pak bude jeho život plný závislostí a omylů, jejich napravování a nerozhodnosti. Vždycky bude tíhnout k lidem, kteří budou mít pro něho silnější slovo, silnější autoritu. Jenomže tak to v lidské společnosti nemůže fungovat. A nefunguje. Vynucování poslušnosti je pohodlnost rodičů. Je to výchova směrem k rodině a ne směrem ke světu, v kterém se toto dítě, tak nevyzbrojené k vlastnímu postoji, k vlastnímu rozhodování a řešení problémů ocitne. A není mu co závidět.

Zkuste si udělat typologický test

http://www.typelogic.com/

Vyzkoušeli jsme si ho všichni a na konci jsme se hodně nasmáli, protože jsme zjistili, že jsme každý jiný a že nás pohromadě drží vůle a láska si vyhovět, i když to někdy není zcela dobrovolné. Zajímavé bylo, jak jsme do svého typu přesně hodili a také jsme zjistili, proč nám některé věci vadí při komunikaci a soužití. Je dobře se snažit poznat hlouběji i člověka, kterého milujeme, abychom ho uměli lépe a zdařile oslovit  v jeho podstatě, a tak se vyvarujeme mnohým bolestným nedorozuměním, zbytečným rozchodům a chybám.

Podobných testů je mnoho a může vám pomoci i odborník, který se typologií zabývá. Možná, že poznáním si velmi zlepšíte vztahy i v partnerském životě.

http://www.youtube.com/watch?v=2lLmYLw0WRI