Ježíš: Golgotský kříž - I. část

Golgotský kříž je historicky absolutně jistý, tvrdí některé odborné texty a odvolávají se na nápis na kříži zdůvodňující, proč k něčemu takovému došlo: "Jesus Nazarenus rex iudaeorum". Rozhodující rozsudek smrti vynesl římský prefekt Pontius Pilatus, protože Židé neměli ius gladii. Podle evangelijních zpráv však formálnímu procesu před Pilátem předcházel výslech před židovským úřadem, synedriem; při tomto výslechu bylo zjištěno, že je hoden smrti (Mk 14,55-64; Mt 26,59-66; L 22,66-71). Těchto Markových deset veršů, které se objevují v pozměněné formě rovněž u Lukáše, budilo podezření v exegetech, kteří vycházeli z úvahy, že zprávy o utrpení mají zcela obecnou tendenci zprostit viny Piláta a obvinit židovské úřady.

Ale jak stavba tak i slovní znění na rozhodujících místech těchto 10 veršů naprosto odpovídají náboženským představám Židů v Ježíšově době.

Svědkové proti Ježíšovi

Podle Mk 14,57-59; Mt 26,60.61 vystoupili proti Ježíšovi svědkové, kteří vypovídali o tom, jak měl Ježíš říci, že "zničí tento chrám, udělaný lidskýma rukama, a že ve třech dnech vystaví jiný, lidskýma rukama neudělaný".

... vyčištění Chrámu

Tato výtka vycházela z Ježíšova "školení" v chrámě, které  označujeme jako "vyčistění chrámu" (^{Mk 11,15-19; Mt21,12n; L 19,45-48)}. Velmi pravděpodobně bylo také toto Ježíšovo "provokativní" vystoupení v Chrámě důvodem, proč byl zatčen chrámovým úřadem. Musíme vzít v úvahu, že v této době existovala mezi Židy opozice, která neměla nic společného se synedriem a která se domnívala, že "jeruzalémský chrám je znesvěcen nehodnými kněžími do té míry, že musí být nahrazen novým, očištěným chrámem, který sestoupí z nebe" ^{(Henoch 90,28n)}. Také v Knize jubilejí 1,27 nacházíme zmínku o očekávání takové nové svatyně: "Zapiš to pro Mojžíše od počátku stvoření až do té doby, kdy bude mezi nimi postavena má svatyně navěky." Ježíšovo "školení" v chrámě bylo tedy propojeno s těmito představami o nové, nebeské svatyni, které byly rozšířeny mimo jiné také mezi kumránskými esény. Také formulace "ve třech dnech" hovoří ve prospěch domněnky, že v určitých kruzích bylo Ježíšovo vystoupení propojeno s nastávajícím zřízením nového, nebeského chrámu, neboť tři dny byly v Ježíšově době podle židovského očekávání termínem pro podivuhodný Boží zásah ^{(např. Gn r 56,1 ke Gn 22,4)}.

... třetího dne vstal z mrtvých

Formulace "třetího dne vstal z mrtvých" je reflexí téže představy o Božím spásném působení. Obvinění, vytýkající zničení chrámu, by nemohlo být formulováno více dobově. Potvrzuje to, že přece jen existovali svědkové, kteří mohli první obec informovat o tom, co se všechno událo při výslechu Ježíše před synedriem. Zdá se tedy, že zde přece jen jde o autentické doslovné znění obžaloby proti Ježíšovi.

... otázka ohledně mesiáše

Protože však Ježíš ve skutečnosti nesdílel představy opozice, která byla kritická vůči chrámu a nacházela se mimo synedrium, nemohl vyslýchající velekněz dospět k cíli na základě těchto svědeckých výpovědí a musel jasně a srozumitelně položit otázku ohledně mesiáše. Veleknězova otázka ohledně mesiáše je formulována tak, že nepřipadá v úvahu, aby ji vytvořila obec. Může zde jít pouze o přesnou reprodukci ipsissima vox velekněze. Podle Mk 14,61 otázka zněla: "Jsi ty Mesiáš, Syn Požehnaného?" Bylo by naprosto zmýlené pomýšlet zde na křesťanskou představu o Ježíšovi jako synu Božím ve smyslu vyprávění o dětství u Matouše a Lukáše. Zde jde o židovskou představu, podle které má být každý Davidovec, tedy i mesiánský syn Davidův, adoptivním synem izraelského Boha smlouvy ^{(např. 2 S 7,12-16; 1 Pa 17,11-14; Ž 2,2; 4QFlorilegium)}.

... označení Boha "Požehnaný"

Také označení Boha "Požehnaný" je typicky židovské. "Eulogetos" je překladem hebrejského" habbaruch hu ", formule, která pak byla později převážně rozšířena do podoby "hakkadoš baruch hu" (Svatý, budiž požehnán). Označení Boha "požehnaný" (eulogetos) neproniklo do křesťanské náboženské terminologie, ale zůstalo typické pro náboženský výraz Židů. Vzhledem k těmto skutečnostem se zdá naprosto absurdní domnívat se, že jde o text, vytvořený obcí. Ovšem Ježíšova odpověď, která se skládá z kombinace citátů Ž 110,1 a Da 7,13, může být raně křesťanským porozuměním Ježíšově odpovědi veleknězi, protože zrcadlí dva podstatné prvky raněkřesťanské teologie: představu o vyvýšení a očekávání parusie.

Ježíšova nauka neodpovídala biblickým představám o Mesiáši

Ježíšova nauka a především Ježíšova činnost na veřejnosti neodpovídaly biblickým představám o mesiáši. Mesiáš měl vládnout a ustanovit řád, nikoli trpět jako Boží služebník ve smyslu ^{Iz 52, 13-53,12,} který usmiřuje viny jiných lidí. Od davidovského mesiáše se očekávalo, že nebude trpět, ale také zvěst o vzkříšení odporovala podstatě židovských náboženských představ. Vzkříšení mělo být obecným jevem na konci dnů, nemělo se předem uskutečnit na jednotlivci, ani na mesiáši. Členové synedria, kteří pak Ježíše vydali Pilátovu místodržitelskému soudu, jednali naprosto v souladu se svými náboženskými představami a nemohli přitom mít špatné svědomí. Proto se celá rabínská literatura nezmiňuje o Pilátovi. Odsouzení Ježíše je výlučně dílem vlastní vrchnosti, která prohlédla jeho falešný nárok na mesianitu a odmítla ho. Jinými slovy: Členové synedria odsoudili Ježíše s vědomím vlastní odpovědnosti a s dobrým svědomím. Výstižně to formuloval Pavel v ^{1 K 1,22.23:} ,,židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro pohany bláznovství."

Pán usmrcuje i oživuje

Ve státní a univerzitní knihovně v Hamburku se nachází Codex hebr. 37, ilustrovaný souborný rukopis z 15. stol., který zhotovil jistý Izák ben Simcha Gansmann. Na titulní straně je pomocí pozoruhodné ikonografie znázorněna Abrahamova oběť. Záchrana Izáka díky andělově intervenci byla ve smyslu Výroků rabína Eliezera chápána jako důkaz vzkříšení už z Tóry: "Rabbi Jehuda říká: Když se nůž dotkl jeho krku, Izákova duše zmizela. Když však Bůh dal zaznít svému hlasu mezi oběma cheruby a řekl: Nevztahuj svou ruku na chlapce, vrátila se duše zpět do těla. Tu ho Abraham rozvázal a Izák se postavil na nohy. Nyní Izák věděl, že vzkříšení mrtvých lze odůvodnit už z Tóry, neboť všichni mrtví vstanou." Na dolním okraji je tedy znázorněno, jak vzkříšení opouštějí své hroby.

... nad textem ranní modlitby

Mezi oběma těmito obrazy se uprostřed stránky nachází text ranní modlitby, která má jednoznačně eschatologický charakter. Zní: "Požehnaný jsi, Pane, náš Bože, Bože našich otců, Bože Abrahamův, Bože Izákův a Bože Jakubův, velký Bože, silný a vyžadující úctu, nejvyšší Bože, který vládneš dobrotou a mírností, stvořiteli všeho, který pamatuješ na zbožnost otců a který dětem svých dětí z lásky vzbudíš vykupitele pro své jméno. Pamatuj na náš život, á králi, který máš zalíbení v životě, a zapiš nás kvůli sobě do knihy života, živý Bože. Ó králi, pomocníku, vykupiteli a ochrano: Požehnaný jsi, Pane, Abrahamova ochrano. Jsi Silný navěky, á Pane, který oživuješ mrtvé, nevyčerpatelný ohledně spásy a pomoci. Svou dobrotou udržuješ veškerý život, velkým milosrdenstvím oživuješ mrtvé, ochraňuješ klopýtající, uzdravuješ nemocné a vysvobozuješ spoutané. Naplňuješ, v co doufají ti, kdo dřímají v prachu. Kdo je jako ty, Pane síly, kdo se ti podobá? Jsi král, který usmrcuje a dává život, který dá vzklíčit vykoupení. Kdo je jako ty, otče milosrdenství, který pamatuje na své tvory, aby je vedl k životu? Spolehlivě vzkřísíš mrtvé. Požehnaný jsi, Pane, který křísíš mrtvé."

Jak k tomu došlo?

Jak k tomu došlo? Ve starších vrstvách Starého zákona je podsvětí, ve kterém se nacházejí mrtví, podobně jako všude ve starověkém Orientu, "zemí, ze které není návratu". Představy o vzkříšení tedy musí být pozdějšího data. Ještě v knize Job 7,9 se praví: "Oblak se rozplyne, zmizí; stejně kdo sestoupí do podsvětí, už nevystoupí." Přesto zná Starý zákon, podobně jako staroorientální a řecká mytologie, představu o duchu zemřelých, který může díky zaříkání na určitou dobu vystoupit z podsvětí. Nejvýraznějším svědectvím Starého zákona je "čarodějnice z En Doru", která zoufalému Saulovi vyvolala ducha zemřelého Samuela ^{(1 S 28,13)}. Neexistuje však starozákonní text, který by třeba jen naznačoval očekávání vzkříšení už v předexilní době, tedy před 6. stol. před Kristem.

... k vývoji představ o vzkříšení

K tomu, abychom porozuměli vývoji představ o vzkříšení v bibli, musíme vzít nejprve v úvahu staroorientální a biblický obraz o světě a člověku. Zprvu nebyl znám pojem duše, oddělitelné od těla; člověk byl chápán jako psychofyzická jednota. Teprve pod vlivem Platóna vznikl v době mezi Starým a Novým zákonem názor, podle kterého se člověk skládá z těla a duše, které budou při vzkříšení znovu spojeny, podobně jako jsou sjednoceny během pozemského života. Konec tohoto směru vývoje představuje 4. Ezdrášova apokalypsa, která vznikla na přelomu 1. a 2. stol. po Kristu. Podle ní se duše spravedlivých dotazují ve svých komůrkách na termín vzkříšení ^{(4 Ezd 4,35).} Existují však základy představy o vzkříšení, které sahají až do doby exilu. Ez 37 chápe oživení mrtvých kostí jako příklad obrody národa. Bez základního názoru, podle kterého nemůže mít smrt poslední slovo, by obraz nebyl použitelný ani ve vztahu k národu. Do poexilní doby spadají dva příklady z tzv. Izajášovy apokalypsy ^{Iz 25,8; 26,19.} Naprosto jednoznačný je ^{Da 12,2,} text, který byl formulován v době makabejského povstání (168-164): "Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze."

... Druhá kniha makabejská

O mučednické smrti sedmi bratrů a jejich matky čteme v deuterokanonické Druhé knize Makabejské, kde se v textu 7,9-14 zcela jednoznačně poukazuje na vzkříšenÍ. Protože si však nedokázali představit život bez těla jako součásti člověka, byl vývoj očekávání vzkříšení důsledkem antropologických představ bible.

... biblická eschatologie

Další důsledek, který vedl k biblické představě o vzkříšení, byla biblická eschatologie. Celé stvoření mělo být od základu obnoveno. Tento názor je doložen u Deuteroizajáše a Tritoizajáše, tedy od 6. stol. před Kristem. V Iz 43,19 se praví: "Hle, činím něco docela nového a už to rašÍ. Nevíte o tom? Já povedu pouští cestu, pustou krajinou řeky." A v Iz 65, I 7; 66,21 se hovoří o novém nebi a nové zemi. Do tohoto nového stvoření musí tedy být vtaženi také mrtví z podsvětí. Dalším předpokladem biblické naděje na vzkříšení byla víra, podle které jeden a týž Bůh panuje nade všemi oblastmi, nebem, zemí a podsvětím ^{(Ž 139,8; Am 9,2)}. Biblický pojem o Bohu, eschatologické představy, které se vyvíjely od babylónského exilu, tedy od 6. stol. př. Kr., a staroorientálně biblický obraz o člověku, který považuje tělo za nositele života, byly předpokladem pro vznik pojmu vzkříšení.

... očekávání vzkříšení u židovské literatuře

U farizejsky orientovaných rabínů patřilo očekávání vzkříšení k nesporným součástem víry. Podle Sifre Dt 32,2 řekl rabbi Simai (začátek 3. stol): "Všichni tvorové, kteří byli stvořeni z nebe, jejichž duše a těla mají nebeský charakter, a všichni tvorové, kteří byli stvořeni ze země, jejichž duše a těla mají pozemský charakter, vyjma člověka, jehož duše je nebeská a tělo pozemské." Proto také mají být tělo a duše při posledním soudu opět spojeny podle podobenství o slepém a chromém. V Sanhedrin 91a.b se např. praví: "Antonius řekl rabínovi: Duše a tělo se mohou při soudu vymlouvat jeden na druhého. Jak? Tělo může říci, že vinna je duše - neboť ode dne, kdy se ode mne oddělila, leželo jsem jako němý kámen v hrobě. Rovněž tak může říci duše, že vinno je tělo, neboť ode dne, kdy jsem se od něho oddělila, poletovala jsem volně ve vzduchu jako pták (následuje obraz o slepém a chromém). Proto tedy vloží Svatý, budiž požehnán, duši zpět do těla a bude soudit oba zároveň."

... zpráva o smrti Jochanana ben Zakkaje

Představa o vzkříšení však nevylučuje podle názoru rabínů soud s mrtvými ihned po smrti. Nejzřetelnějším příkladem je zpráva o smrti Jochanana ben Zakkaje r. 80 po Kristu. V traktátu Berachot 28b se v této souvislosti praví: "Když byl rabban Jochanan ben Zakkai nemocný, přišli k němu jeho učedníci, aby ho navštívili. Když je uviděl, začal plakat. Tu mu řekli jeho učedníci: Světlo Izraele, pravý sloupe, silné kladivo, proč pláčeš? Odpověděl jim: Plakal bych už v případě, že by mě vedli před krále z masa a kostí, který je dnes zde a zítra v hrobě, jehož hněv, když se hněvá, není věčným hněvem, jehož pouta, když mě spoutá, nejsou věčnými pouty, a jehož trest smrti, když mě usmrtí, neznamená věčnou smrt, kterého bych dokázal přemluvit slovy či podplatit penězi. Což teprve teď, když mě vedou před krále králů, Svatého, budiž požehnán, který věčně a ve všech dobách žije a trvá, jehož hněv, když se na mne hněvá, je věčný hněv, jehož pouta, když mě spoutá, jsou věčná pouta, a jehož trest smrti, když mě usmrtí, znamená věčnou smrt, kterého nedokážu přemluvit slovy či podplatit penězi, a mimoto jsou přede mnou dvě cesty, jedna do zahrady Edenu, druhá do Gehenny (pekla), a já nevím, po které z těch dvou mne povedou, tu nemám plakat?"
Rabíni talmudické doby (první polovina 1. tisíciletí) měli také představu o ráji, zahradě Edenu a pekle. Podle tosefty Sanhedrin XIII,3-5 měli také představu o očistci, který nabízí "vlažným" poslední možnost očištěnÍ. Přesto však znamená "den soudu" s očekávaným opětným oživením mrtvých konec světových dějin. Křesťanské názory se tak dokonale překrývají s názory Židů. Jediný a rozhodující rozdíl spočívá v tom, že eschatologická událost vzkříšení se už uskutečnila v Ježíši z Nazareta a že tak dějiny spásy získaly nový rozměr.

Ježíšovo vzkříšení jako problém v dějinách náboženství a jako problém teologický

Zvěst o Ježíšově vzkříšení se zřetelně lišila od obecného očekávání vzkříšení u Židů. Bez velikonočních zjevení a bez přesvědčení prvotní církve, které vidělo v prázdném hrobě známku vzkříšení, by nikdy neexistovala křesťanská zvěst o spáse, která tvrdí, že v Ježíšově smrti a vzkříšení začalo nové období dějin spásy. Lze proto už z hlediska dějin náboženství - nikoli pouze na základě víry! - souhlasit s tezí, podle které lze zvěst o Ježíšově vzkříšení chápat jako interpretaci té skutečnosti, že navzdory fiasku na Golgotě postupuje Ježíšova věc dál. Musíme také – rovněž už z hlediska dějin náboženství - dospět k závěru, že velikonoční zjevení by bez prázdného Ježíšova hrobu, jak byl znám první církvi, nikdy nemohla být chápána jinak, než normální zjevení mrtvých, která existují všude. Z hlediska židovské antropologie, podle které patří opětné oživení těla rozhodujícím způsobem k názoru na vzkříšení, mohla být velikonoční zjevení chápána jako vzkříšení, popř. jako zmrtvýchvstání, pouze díky prázdnému Ježíšovu hrobu.

... k Esejcům

Blízký příchod mesiánského vykoupení měl nejprve oznámit mesiánský prorok. Jde přitom převážně o nežijící, tedy zemřelé nebo nanebevzaté prorocké osobnosti. Takovým byl pro kumránské esény jejich učitel spravedlnosti. Poté, co zemřel, měl podle Damašského spisu 6,1 On "vstát z mrtvých na konci dnů". Zajímavé je zde hebrejské znění "ad amod" (až do doby, kdy vstane). Pomýšlí se tedy na opětný příchod ještě na konci tohoto světa, který bude oznamovat očekávaný mesiánský zvrat. Pro "zmrtvýchvstání" ve smyslu eschatologického rozměru má hebrejština jiná slova, jako "tekumat" nebo "techiat hammetim" (vzkříšení nebo opětné oživení mrtvých).

... Zvěst o Ježíšově vzkříšení

Nejstarší zvěst o Ježíšově vzkříšení, která byla pravděpodobně podána už v roce Ježíšovy smrti, nalezneme v 1 K 15,3-5. Praví se zde, že "Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem". Ačkoli je tento text, podobně jako celý Nový zákon, tradován řecky, lze vcelku s jistotou předpokládat původní aramejský text, ze kterého byl přeložen. Svědčí o tom už větná skladba. Praví se zde vlastně "dne, třetího", což podle citu pro jazyk odpovídá hebrejštině a aramejštině. Pozornost zaslouží také "christos" bez členu. Nehovoří se tedy o "mesiáši, kristu", ale říká se už, že je "Kristem" ve smyslu titulu vyjadřujícího vznešenost. Mohlo by to svědčit o vzniku tohoto kerygmatu v helenistické obci křesťanů ze židovství.

"Třetího dne vstal z mrtvých" "Třetího dne vstal z mrtvých". Nejde o údaj historický, ale o údaj z dějin spásy. Nepomýšlí na tři dny od Velkého pátku do velikonoční neděle. Tři dny jsou dobou spásného Božího jednání. Ke vzkříšení má vztah biblický text Oz 6,2 "Po dvou dnech nám navrátí život, třetího dne nám dá povstat a my před ním budeme žít." Ohledně rabínských představ postačí příklad Gn r 91,7 (ke Gn 42, 17n): "Nikdy neponechá Svatý, budiž pochválen, spravedlivé tři (celé) dny v nouzi. Tak se tomu učíme od Josefa, Jonáše, Mordokaje a Davida. Tak se praví (Oz 6,2): Po dvou dnech nám navrátí život, třetího dne kmenů (Gn 42, 17n) nás pozvedne a budeme žít před ním. Tak~ Josef jim řekl třetího dne: Toto udělejte a zůstanete naživu(Gn 42,18).".

.. O cestě žen ke hrobu, který nalezly už prázdný

Zbývá už jen objasnit otázku, proč se zjevení Vzkříšeného odehrávají podle Marka a Matouše v Galileji a podle Lukáše v okolí Jeruzaléma. Lze předpokládat, že mezi Ježíšovými přívrženci se nacházeli jak Galilejci, tak i obyvatelé Judska. Obě skupiny referovaly o velikonočních zjeveních, takže synoptikům se zachovaly obě tradice. Pro křest'ana z pohanství Lukáše bylo důležité poukázat zvláště na tělesnou podobu Vzkříšeného, která byla pro křesťany ze židovství samozřejmostí. Proto řekl v rámci zjevení vzkříšený Ježíš shromážděným učedníkům podle L 24,39: "Podívejte se na mé ruce a nohy... Dotkněte se mne a přesvědčete se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně." Na důkaz reality svého tělesného vzkříšení snědl před nimi kus pečené ryby ^{(L 24,42n)}. Jinými slovy: Tělesná podoba vzkříšeného, která byla samozřejmostí pro křesťany ze židovství, musela být křesťanům z pohanství výslovně zdůrazněna. Na základě židovských předpokladů nebylo snadné uznat v "trpícím Božím služebníkovi" podle Iz 52,13-53,12 mesiáše, který vůbec neodpovídal obvyklým představám o mesiáši. Jde o dodatečný důkaz toho, že teprve setkání se Vzkříšeným a prázdný hrob jim pomohly překonat krizi víry, kterou u většiny Židů vyvolal golgotský kříž.

Závěr

Od dob zvěstování Ježíšova vzkříšení existují vedle sebe církev a synagoga. Společně očekávají plné uskutečnění Božího království. "Přijď království tvé" spojuje židovskou a křesťanskou víru ve smyslu očekávané Boží vlády na konci dnů. Židé dodnes spoléhají na své vyvolení jako Boží lid, kterému byla svěřena Tóra, Boží zákon. Křesťané se odvolávají na nový rozměr dějin spásy, který začal Ježíšovou smrtí a vzkříšením. Židé se ptají, co se od dob Golgoty změnilo, a křesťané se odvolávájí na univerzální úkol vést k vykoupení, který je od dob Golgoty uložen nám všem, Židům i křesťanům ^{(srov. Ř 8,18-25).}

Literatura: dle textu

Viz též: http://en.wikipedia.org/wiki/Jesus

Omouvám se čtenářům, že jsem zavřela diskusi, protože se mi nechce číst provokativní a agresivní příspěvky s textem nesouvisející. Pokud má někdo něco k doplnění, a já to uvítám, napište mi je do e-mailu a já odpovím anebo je jako doplnění textu přidám do článku.  Děkuji za pochopení.