Je úpadek Evropy již hmatatelný? Část 1- Neomarxistické teze

Podle mého názoru je nutné se zamýšlet, s veškerou vážností, nad tezemi, které vznikají v současné Evropě a zvláště měřit i vážit tíhu úpadku, který je stále předmětem diskusí, článků a rozhovorů. Načrtla jsem několik tezí o filozoficko-sociálním a kulturním proudu, nazývaným neomarxismem. Pro zájemce jsem  uvedla odkazy na prameny, ale je jisté, že problematiku nutno sledovat ze všech zdrojů. Uzavřela jsem k tomuto tématu diskusi, protože je to čistě teoretický článek.

Neomarxismus je označení pro sociologickofilosofické koncepce 20. století, které navazují na učení Karla Marxe. Intelektuálové, kteří se věnovali problému odcizení člověka v moderní době, se ve své kritice sociálních mechanismů inspirovali především ranými Marxovými spisy.

K pojmu „neomarxismus“

Samotný termín neomarxismus má více významů, nejčastěji je užíván jako synonymum pro kulturní marxismus a učení Frankfurtské školy či pojem zastřešující různé na marxismus navazující směry. Karel Kühne navrhl, aby za neomarxistu byl označován každý, kdo se ve 20. století inspiroval učením Karla Marxe a nehlásil se k marxismu-leninismu.

Pojem neomarxismus poprvé použil Franz Mehring roku 1901, a to ve své recenzi knihy Davida Koigena, který pojímal marxismus mladohegelovským způsobem. Časem však termín získal obecnější význam a za jeho synonyma či podmnožiny jsou kromě kulturní marxismu považovány pojmy západní marxismus, kritický marxismus, pozdní marxismus či antiautoritářský marxismus.

Hranice neomarxismu

Jasné hranice však neomarxismus nemá, někteří autoři za neomarxisty označovaní se k pojmu nehlásí a tématicky se neomarxističtí autoři rozbíhají do více směrů. Podle katolického autora Michalky klasický marxismus pracuje zejména s pojmy jako vlastnictví výrobních prostředků, kapitál a útlak dělnické třídy, oproti tomu neomarxismus si všímá více oblasti kultury a psychologie. Podle amerického konzervativního publicisty Buchanana neomarxisté nevidí jako utlačovanou dělnickou třídu, ale skupiny jako domněle utlačované vidí lidi na sociální podpoře, ženy, nebělošské přistěhovalce, homosexuály a jiné sexuální menšiny, rasové a některé náboženské menšiny v západních státech, národy třetího světa, narkomany a další skupiny. Za práva těchto skupin je třeba podle neomarxistů bojovat. Viníkem útlaku jsou západní civilizace a její hodnoty, od kterých je třeba lidi osvobodit.

Ideje a realita

Dnešní společnost uplatňuje ve svém myšlení nestálost, pomíjivost. A tak si nechce připustit, že by pro ni tak odtažité abstraktní ideje mohly ovlivňovat všední život člověka. „Smysl pro realitu“ se dnes dostal do popředí. A tak v lidském myšlení vyvolává dojem, že někde za mlhavým závojem se skrývá jakýsi krátkoduchý duchovní stav. Neboť právě v té realitě, kterou vyzdvihují a upřednostňují, se skrývají ty mohutné a pravé síly, které jsou světodějným hybatelem.

Boj proti autoritám podle Froma

Přestože boj proti autoritám v Evropě započal již před třemi sty lety, Fromm smutně konstatuje: „Současná krize lidstva vedla k tomu, že se člověk vzdává nadějí a idejí osvícenství, pod patronací kterého počal náš filosofický a ekonomický pokrok. Samotná myšlenka pokroku je označována za dětinskou iluzi, místo toho se káže ,realismus‘, což je jenom nedostatek ... víry v člověka.“

Jakými silami se projevuje náš realismus?

Těmito silami rozumí: nasycení hladu, pohlavního pudu, touhy vlastnit a ovládat. Ty jsou hybatelem lidského konání. Ale záležitosti duchovní jsou pouhým ornamentem, které sice může, ale konečně, nemusí být. K čemu? To je klíčová otázka. Lidé neví, k čemu jsou. Lidé přehlížejí naléhavost idejí. To, co nyní lidstvo sjednocuje, jsou antropologické konstanty. V tom ostatním je každý jinde. A domnívají se, že se nakonec dohodnou na tom, že jsou všichni lidmi, že mají své potřeby: jíst, pít, rozmnožovat se, bavit se, plodit potomstvo, rodit se a umírat, a to že je nakonec spojí, tato skutečnost.

Až k Platonovi ...

Ale kdybychom se začetli do Platóna, tak bychom možná, pokud bychom ještě porozuměli textu, pochopili, že jeho „teorie ideí“, tato více než dva tisíce let stará a teoreticky již tehdy důkladně propracovaná idea, jenom naoko spala a tvářila se jako archaická vykopávka, která spadá někam do dávné historie a její jediné místo je v knihovně nebo archivu. A přesto, ideje ovlivňují chod lidské společnosti, plánují lidský život do detailu, je jen otázka času, kdy se proberou z mrákotného spánku. Vždyť opravdu není lidský život jen chtěním, ale dědictvím, které je nutné naplňovat. A lidé, kteří se o nic jiného nezajímají, než o svou realitu s cílem výše popsaným, pak se nestačí divit, až některá z idejí se najednou objeví, není to však z ničeho nic. Ale protože tuto možnost neznávají, tak s ní nejsou obeznámeni a nechápou její poslání. A tak přišel například na svět teoretický socialismus v 19. století …

Ale i náš současný život …

… není zcela prostý idejí. Pod hlubokým nánosem všech možných myšlenek, vztahů k ideologiím, dřímá – neomarxismus. Nebo lépe, on nedřímá, ale již se projevuje v tom, že se lidé v Evropě k těmto ideím, jen naoko přežitým a odmrštěným, vrací. Ale v této podobě, jak se nám ukazuje a projevuje, je nenápadný. Skrývá se za pojmy, jejichž obsah je tam mnohovrstenatý, že ho, svým nynějším přístupem velice nesnadno poznáme. Nejzřetelněji jsme mohli pozorovat podobný přeceňující pohled u Patricka Buchanana v jeho knize Smrt západu. V ní jsou popsáni představitelé frankfurtské školy jako hlavní strůjci zkázy ...

Jaká jsou podhoubí neomarxismu?

1. Vykořeněnost – pocit nesounáležitosti se společností a pocit vzdoru vůči ní. Zde je třeba připomenout, že většina aktérů neomarxismu má židovské kořeny, a tudíž značně rozvinutý distanční afekt vůči společnosti.

2. Přemrštěná citová vazba k umění – což je následek sofistikovaného humanitního vzdělání postrádajícího Víru, které již svou podstatou přináší vnitřní rozpory a je nepoužitelné jakožto vodítko při budování společnosti založené na nějaké autoritě; tedy všech společností, protože každá vyžaduje určitá omezení v umění a kultuře. Neomarxisté naopak považují uměleckého romantického buřiče za společenský ideál.

3. Romantismus – tj. pocit výlučnosti, velikášství a sekulárního mesianismu.

4. Utopismus – tj. pocit, že principy světa se dají změnit. Erich Fromm v knize Člověk sám sebou píše: „Autoritativní myslitelé si ulehčili situaci tím, že předpokládali existenci lidské přirozenosti, kterou považovali za strnulou a neměnitelnou.“

Ve třicátých letech 20. století ...

V roce 1937 Horkheimer publikuje stať Tradiční a kritická teorie, ze které byl pak odvozen oficiální název této filosofické školy „kritické teorie“. Základní „teoretická intence“, ze které kritická teorie frankfurtské školy vychází, je tvrzení, že „řídicím principem k sociální realitě je kritika, jakožto sebeuvědomění kritického rozumu, který je tak schopný postihnout základní a nejhlubší rozpory v současné společnosti. Takovéto postihování pak koresponduje s ‚imanentní praktickou intencí‘, která je vedena ideou emancipace člověka ode všech forem panství, podřízenosti a útlaku.“

Počátek 60. let 20. století

Začátkem šedesátých let se stává situace pro neomarxismus mimořádně příznivou. Mládež na univerzitách, přesycená vymoženostmi konzumní civilizace, se začíná ohlížet po idejích, kterými by se mstila svým rodičům za to, že vedou pohodlný život. V řeči normálních lidí se tomu říká nevděk, v jazyku levice to byla revoluce. Jelikož se jim vše, co bezpracně nabyli, přejedlo, přičemž nebylo vhodné zdůvodňovat averzi obyčejnou přesyceností a leností, shodli se studenti na tom, že věci, které si protiví, jsou jim protivné, poněvadž jsou zlé svou podstatou.

Možná, že závěr ...

To, co vane z neomarxismu, je duch vzpoury pro vzpouru pramenící v pýše a pocitu lidské soběstačnosti, která osvobozuje sebe sama. Postrádá  konstruktivní záměr zla. Je to jen čirá rozkoš ze vzpoury, pocit bez cíle, šílenství, podobně jako posedlost sexem oproštěná o jakoukoliv účelnost, neschopna ukojení a děsící se reality post coitum (Michalek).

Hlavní díla :

Předchůdci neomarxismu byli zejména:

Maďar György Lukács (1885-1971), filozof a literární kritik (například “Dějiny moderního dramatu”, 1911) autor známého díla “Dějiny a třídní uvědomění” z roku 1923, v němž zdůrazňoval roli třídního sebeuvědomění proletariátu, z dalších prací - “Lenin” (1924) či ”Mladý Hegel, o vazbách dialektiky a ekonomie" (1948)

Ital Antonio Gramsci (1891- 1937), revolucionář a filozof, který poprvé vyslovil požadavek, aby dělnická třída a komunistická strana usilovaly o kulturní hegemonii (nadvládu, vůdcovství) v občanské společnosti, nestačí pouze ovládat stát - politickou společnost, provedl též konfrontaci historického materialismu s matafyzicko - idealistickou koncepcí, jejímž autorem byl italský filozof historik Benedetto Croce (1866- 1952), orientovaný na G. W. F. Hegela a hlavní Gramsciho dílo - “Sešity z vězení” (Quaderni del carcere), publikované poprvé v roce 1947.

Použitá literatura:

http://konzervativnilisty.cz/

http://www.bible-only.org/german/handbuch/Neomarxismus.html

http://www.cpw-online.de/lemmata/neomarxismus.htm

http://www.wissen.de/wde/generator/wissen/ressorts/geschichte/index,page=1198442.html

http://cz.altermedia.info/kultura/milan-nakonecny-uprostred-ruin-jezdit-na-tygru_5117.html