Jak a pro co žít v naší zemi?

Malé zamyšlení nad listopadovou oslavou a kladení si otázek pro budoucnost asi nikomu neuškodí. Ale, v souladu s tím je dobré, aby se každý zamyslel sám nad sebou a pokud možno, leccos se pokusil u sebe změnit.   

Svět se nemění tolik, jako se mění postoje lidí.

Václav Klaus st. napsal zajímavý článek s motivem, že současnému světu nerozumí. Jistě, že je mnoho podnětů, které současný svět vysílá a oslovuje různé názorové skupiny, které též hledají podněty, jak změnit přítomnost; tyto názory lze shrnout do stručných bodů, jejichž výslednicí zřejmě bude - chceme jiný svět. Na tom nic zvláštního není; z pohledu do historie to vyžadovaly antické společnosti, které měly plné zuby bídy, utrpení, útlaku ze strany mocných, dobyvačných válek, nemocí, nejistoty a když se vnoříme do dějin těchto starých národů, které si samy sepsaly, které máme k dispozici, ke svému údivu najdeme mnoho podobností s naší přítomností. Zeptáme se - proč? Protože i nevědomky opakujeme jejich chyby a dědíme i jejich pochybnosti o přiměřeně šťastném/blaženém  světě.

Světem hýbají lidé s názorem.

V těchto starých společnostech samozřejmě byli jedinci, kteří zcela vážně pociťovali nutnost změnit svůj svět a dát mu prospěšný směr. To děláme taky, ale nyní v režii moderního světa, disponujícího s moderními prostředky k tomu, aby lidé žili jinak. Taková slova, jako útlak, bezpráví, nesvoboda apod., sice nevyslovujeme, ale bráníme se jim alespoň preventivně, protože už víme, že jsou neprospěšné. Za to však považujeme slovo demokracie za prospěšné a  žádoucí, protože tušíme, že pod svým pláštěm skrývá to, co je lidem prospěšné, žádoucí a nese též váhu svobody.

Okénko do historie.

S podivem jsem zjistila, že demokracie byla vlastní i starým Předovýchodním společnostem i antickému světu a tyto společnosti, jinak otrokářské a autoritativní či despotické položily současné definici demokracie mohutné základy. Zatímco ony věděly, proč o ní mluví, mám někdy pochybnost, že v současné době, když se jí kdekdo dovolává, nemá jasnou představu, co demokracie znamená ve své podstatě; je to způsob politického zřízení, který předpokládá rozložení rozhodovací moci mezi zvolené státní orgány. O její prospěšnosti však některé dobové významné osobnosti pochybovaly a konečně, pochybovaly i o jiných možnostech výkonu moci, jako je oligarchie, monarchie, demokracie a ochlokracie.

O úspěšnosti demokracie.

O pochybnosti o tom, zda je nebo není v současnosti  naše demokracie úspěšná lze diskutovat. Není postavena jen na orgánech, které řídí podle zákonů stát s oddělenou mocí na moc soudní, výkonnou a zákonodárnou, které nesmí přesahovat jedna do druhé, ale také na tom, jak se chovají lidé v různém postavení, zda jejich konání, jednání a konání a činy jsou v souladu ještě s jinými, tentokrát etickými pravidly, které by si měly položit otázku, co je prospěšné či neprospěšné státu a společnosti. Jistě, že není prospěšné, když lidé nedokáží stanovit hranice pro výkon moci, která byla svobodnými volbami svěřena do rukou vrcholných orgánů, což je ovšem také záležitostí zákonů, jak jsou prozíravé, jak jejich tvůrci, zákonodárci dokáží odhadnout nadužívání jejich ustanovení, nebo naopak nenaplňování jejich ustanovení a jak se lidé podle zákonů chovají, v případě mezer, kam až může dospět jejich chování a konání. Všechny tyto otázky a problémy jdou dějinami a výsledky dějinných událostí jsou poučením - a to zní - stanovme takové zákony, které odpovídají demokratickému zřízení a etice svobodného chování tak, aby svoboda jednoho nepopírala ústavou zaručenou svobodu druhého člověka a neohrožujme se zároveň tím, že případná obrana proti křivdě a nemožnosti hájit svá práva a oprávněné zájmy bude procesem na dlouhou dobu a výsledku se žalobce nemusí ani dožít.  .

 Co je prospěšné a co prospěšné není.

Tato úvaha se rodí ze dvou pramenů. Jednak z toho, jak zní naše zákony a jak jim rozumíme, a jednak z toho, jak si česká společnost představuje svou životní úroveň a samozřejmě budoucnost, v níž budou žít další generace. Buď žijeme v tom, co považujeme za prospěšné či neprospěšné, nebo v tom, co nám přináší doba a kulturní atmosféra současné Evropy, která nabízí různé ideologie řešící individuální či celospolečenské postoje k otázce prospěšnosti, v níž se promítají mezilidské vztahy, otázky etiky v politice, zdraví, vzdělání, k mládí, ke stáří, k přírodě, k moderním technologiím, literatuře a vůbec k umění.

Etičnost současného života.

Osobnosti, které by byly hodny toho, aby vedly demokratický stát musí být samozřejmě demokraté, protože vykonávají své pravomoci v intencích a mezích, které demokratičnost státu potvrzují v každé situaci. A to neplatí jen o osobách, které jsou zastoupeny v orgánech, vykonávající státní moc, ale i lidech/občanech v jakémkoliv postavení a praxi, v jejímž průběhu pracují se zaměstnanci, studenty, řídí různé firmy, pracují s lidmi s nejrůznějšími nedostatečnostmi (to jsou také naši občané) a za těchto podmínek zachovávají důstojnost člověku v každém věku a nedopouští vykořisťování lidí, kteří se neumí bránit. Pokud by měla být uspořádána veřejná diskuse o tom, co je dnes prospěšné nebo není prospěšné státu a společnosti, pak nestačí jen použít takové dotazníky jako v Parlamentních listech, ano - ne - hlasovalo x lidí, ale zamyslet se nad nosnými otázkami, z kterých vyplyne taková odpověď, s níž lze už pracovat.  

Jsme úspěšná demokratická společnost?

Tvrzení, že je demokracie v naší zemi ohrožena, je vážné a nešťastné, protože může vzbudit pochybnosti o naší zemi v mezinárodním společenství. Diktátorské nařízení, že premiér má odstoupit v tom termínu a má vzít s sebou i ministryni spravedlnosti nedělá dobrý dojem na nikoho. Tito čelní představitelé byli svobodně zvoleni a co se týče premiéra, jeho záležitosti se řeší na všech možných úrovních. Podle mého názoru jsme dosáhli všech měřítek, kladených na demokratické zřízení našeho státu a problémy, o kterých se hovoří, nevedou k diktatuře, ale k nespokojenosti, zlobě a nenávisti. 

Lze souhlasit s tím, že propad tradičních politických stran je povážlivý a pokud by měla být zajištěna rovnováha v politice a i ve společnosti, a to ve vážných ohledech, jako je zákonodárství, fungování výkonné moci a soudní moci, pak vlivné politické strany si musí ve svých řadách vybrat osobnosti, které zaručí spolupráci v koalicích a též  uspokojivé, tedy prospěšné řešení problémů, které společnost kritizuje a vyzývá k jejich nápravě. Všechno záleží na lidech s ambicemi k politické činnosti a s programem, na tom, zda je vybudován kontrolní mechanismus na všech úrovních, který je schopen zachytit nedostatky a zjednat na místě jejich nápravu, než dojde k vážným následkům pro stát i společnost. Nezapomínejme na to, že otázka co je prospěšné a co prospěšné není je ta červená niť, provázející dějiny lidských civilizací a je tak důležitá stejně, jako je život společnosti, měřený na minulost, přítomnost a budoucnost. Jedině otevřenost v diskusích může ochránit to, co se nedá pojímat jako prospěšné. Česká republika je demokratický právní stát - naplnit tento článek Ústavy je naším denním úkolem, protože jsme se k tomu přihlásili jako k prospěšnému státu.