Já si myslím a taky to tak cítím. Úvaha.

Velkým darem našich dávných kulturních antických předků jsou pojmy, které mají vysvětlení, na kterých se staví mínění společnosti o různých věcech ve společenském dění a pokud se udrží jako společensky přijatelné, a tím i platné,

I naše doba má své pojmy, které vycházejí z běhu života, ale ne každý si je umí vysvětlit. Důvod je jasný – my máme pocity a naše vysvětlování začíná větou „já si myslím a taky to tak cítím“, že je to tak a tak, nebo snad ne? Postmodernismus sází na diskusi. Diskutujme o tom, každý se k tomu vyjádří a diskutující se snad shodnou na tom, že některý z názorů je tím, co může diskutovaný pojem znamenat a závěr je nakonec to vysvětlení, na kterém stavíme v konci platnost závěru diskutované myšlenky.

Jenže v současné evropské kultuře, v níž se to pojmy  jen hemží, nemůže být jednotný názor, protože každá společnost má své pocity, za nimiž stojí tradice jako studna poznání, opředená mýty a již vyčerpaná a v dnešní době opotřebovaná, protože se současný svět mění a nabírá nové poznatky vyvěrající z ad hoc názorů a momentálních pocitů zda určitá událost, o které se diskutuje v rámci přijatých etických společenských norem, je odsouzeníhodná, jako že to nemůže tak dělat, protože to poškozuje společnost a nastavuje vzorec nepřípustného jednání a vede to až na hranu zákona, pak je nutné vyslovit skutkovou podstatu, která je obsažena v právní normě. Nepsané etické normy pojmou událost tak, že společnost nepřipouští takové chování, jednání a činy a právní norma, pokud čin vyhodnotí, se opře o skutkovou podstatu,  soud ji soudí jako porušení právní normy jako trestný čin, platné pro všechny případy, které nastanou.      

Za prvé jde o nepsané mravní normy, které vycházejí z aktuálního mínění společnosti, co je dobře a co špatně a když dojde společnost k jednotnému názoru, že odmítá takové chování jako nepřípustné a škodlivé, obrátí se na právo, a tak nastupuje další fáze, soudní jednání, které vynese rozsudek, z kterého se vyvine judikát a všechny tomu podobné činy se budou soudit analogicky, nebo se od analogie odstoupí, a tím se aféra dotkne nejen všech, kteří ji způsobili, ale též společenského mínění a právním případem. To jsou kleště, mezi něž by se nikdo nechtěl dostat a přesto se to mnohým daří zřejmě tím podle metody „já si myslím a taky to tak cítím“ jak se k tomu vyjadřují někteří lidé, veřejně známí, „že je to normální a že se to dřív taky dělo“. Jenže doba se posunula do současnosti a některé záležitosti byly společensky v běhu času zavrženy, odmítnuty a tím pozbyly platnost normálnosti a přípustnosti. Změnila se i výchova dětí, už není přípustné je fyzicky trestat, protože každý ví, že to probudí v dětech nenávist a pomstychtivost. Je třeba jim vysvětlovat, proč se některé věci nesmí dělat a proč to škodí a bez rákosky. Možná, že sázíme na to, že když děti dospějí do osmnáctého roku, jsou již zralé osobnosti, které dokáží rozlišit, co dobře a co špatně, ale o tom se dá pochybovat, protože oni jsou na té vlně „já si myslím a mám pocit“. Člověk dospěje tím, že plně pochopí, co je vlastní odpovědnost a tato fáze vývoje se může dostavit až mnohem později ve chvíli, kdy ho etické nepsané normy a společenské veřejné mínění i právní normy se sankcí dostihnou.

Společenské klima se může změnit tím, že lidé připustí, že i demokracie jako společenské zřízení má určité základy ve svých pilířích a že sází na zralost občana, který je ve věku dospělosti a tím i schopen odpovědnosti za své činy, které mají široký dopad na populaci a uvědomí si, že nastavené řády a pořádky nejsou jen proto aby byly, ale že se právem očekává, že je bude dodržovat a že o věcech, které se týkají občanských hodnot nebo jsou právními normami, které mají zabránit chaosu a útlaku, nemůže vždy uvažovat „já si myslím a taky to tak cítím“ a tím zpochybní to, co je chápáno jako společenský řád na dvou úrovních – etiky a práva. Cílem demokracie je zajistit rovnost občanů a hledat spravedlnost přednostně před bezprávím. Najít obsah pojmu spravedlnost, nerovnost a bezpráví, to bylo cílem předchozích civilizací, které ten obsah vyslovily, řešily a předali dlouhým kulturním transferem do budoucnosti. Doufejme, že budoucí správci státu a udržovatelé řádu a po pořádku budou ve svých volebních programech překládat své návrhy pro udržení demokracie a obohatí a upevní  její pilíře jako její zastánci.