Filozofie: Ježíšův příběh z pohledu postmodernismu

Ve svých textech rozvíjím křesťanský příběh, jehož průběh a souvislosti považuji za velmi důležité a podstatné proto, že je vesměs lidský, i když božský, a tudíž důležitý pro každého hledajícího člověka, který si dokáže klást fundamentální otázky pro své bytí, pro naplňování svého života skutky, hledá možné způsoby identifikace s osobností Ježíšovou, hledá oporu i lásku ve chvílích rozhodování a obavy z následků svého rozhodnutí v rozporu se svým sociálním prostředím. A také si klade rozhodnutí o následování. Někdy se skutečně naše věci nevyvíjejí dobře anebo jsou předem odsouzeny k problémům. Ale člověk si musí rozumět, musí rozumět svým cestám, svým důvodům, proč tak rozhoduje a svým vnitřním potřebám zachování hodnot, protože jejich ztrátou se ocitá na pokraji propasti svého bytí. Neboť i náš život je vydán ke spoluúčasti a spolurozhodování jiných lidí, okolností na které nemáme jen my sami vlastní vliv. Příběh o Ježíši z Nazaretu je vyprávěn čtyřikrát, přitom každé vyprávění je jiné a záleží na výkladu, přijetí, o kterém z těchto vyprávění lidé rozhodnout jako o platné.

Pokud chceme plně porozumět chápání Ježíšova příběhu i v dnešní době, musíme porozumět i rozdílu, jak interpretuje určité skutečnosti věda a jak člověk. Přitom si uvědomme, že následující způsoby výklady jsou ve smyslu postmodernistického pohledu na výklad paradigmatů, to znamená, že nevytváří danosti, ale podrobuje určitou věc dalšímu a dalšímu možnému zkoumání, které může být vyvratitelné. Nyní se přesvědčíme, jak zachází s paradigmaty věda.

1. Paradigmata, jejich změny a proměny

1.1. Zpochybňování, hledání, nenalézání a nové hledání

Z pohledu filozofického a kulturního, jak se tato doba, v které žijeme, nazývá, "postmodernistické období". A nelze zpochybňovat její podstatu, směr a vliv na myšlení, nejen jejích stoupenců. Filozofii nelze jen tak odmrštit do kouta a říkat si – to stejně pro mne neplatí, když se k tomu nebudu hlásit. Musím ji přijmout jako realitu, protože tak funguje mnoho dějů, v kterých každý z nás hraje nějakou životní a společenskou roli. A tento směr myšlení na nás působí tak, že vlastně nic neexistuje, žádná objektivní skutečnost, která by se nedala zpochybňovat anebo je nutno ji stále prozkoumávat na základě lidstvu dostupných věd. A tím se odlišuje od předchozích. Tedy neexistují danosti, které by se nedaly zpochybnit, ale mohou se zkoumat bez nároku na výsledek.  Samozřejmě, že tento směr myšlení podporuje svobodu člověka, protože ho neupíná k nějaké idei, danosti, kterou musí za každou cenu vždy respektovat a nikdy neobcházet při rozvíjení svých úvah. A pokud dojde k nějakému názoru, může se dočkat toho, že ho někdo někdy a někdy zase zvrátí. Nic není pevného, jistého, nevyvratitelného. Ale člověk se nemá zastavit ve své cestě za pravdou, i když se zdá, že je nekonečná a pro délku lidského života třeba i zbytečná, protože se zdá, že vlastně do svého cíle ani nedojde.

1.2. Schopnost lidského poznání a jeho rámec – vytváření vědeckých paradigmat

Představme si, že schopnost lidského poznání je omezena rámcem, který tvoří soubor základních domněnek, předpokladů a představ v určitém okruhu zkoumajících vědců. Tedy vytváření vědeckých paradigmat. Vědci ale pak používají ke svému zkoumání určitou metodiku, která obsahuje i pravidla řešení. Ale nejen to, to by dokázal každý člověk pracovat podle příručky. Vědecké zkoumání má další pokračování, opírá se o jisté intuitivní postoje a hodnocení daných problémů.

1.3. Proměna vědeckého paradigmatu

Ke zvratu vědeckého paradigmatu dochází tehdy, když se dosavadní paradigma vyčerpá a tak přichází čas, když už nevyhovuje ve vědě při řešení některých otázek, které dávají nevyhovující odpovědi (podle Kuhna se takové nevyhovující odpovědi nazývají anomálie). Nahromadí-li se mnoho anomálií, dochází ke hledání nového paradigmatu a po dokončení tohoto procesu znovu nastává období tzv. normální vědy. Ovšem, není to tak, aby to v nás vyvolávalo domněnku, že paradigmata pouze otevírají je cesty a způsoby, jak mohou vědci přistupovat ke stejné skutečnosti. Takovou představu může v nás vyvolávat právě Kuhnovy závěry, který současně přispěl k povědomí o roli paradigmatu pro přírodovědné poznání.

1.4. Možnost nacházení jiných perspektiv

Se změnou paradigmatu či falzifikací a střídou orientujících hypotéz se začnou tvořit nové souvislosti a významy. Na rozdíl od vědeckého poznávání je lidské poznání jiné. Zkušenosti se budou jinak strukturovat a věci se nám začnou ukazovat z jiných pohledů. Proč? Protože lidské jednání, jak je známo, spolu s lidským poznáváním tvoří nedílnou jednotu. Tak skutečnost nejen odkrývá, ale zároveň strukturuje a spoluutváří. Tvoříme nové a nové možnosti v přístupu ke skutečnosti. A člověk, protože jeho život je časově omezený, může uskutečnit jen to, co uskutečnit může. A i když budeme, jako lidé, se snažit o co nejobjektivnější přístup, stejně skutečnost pozměňujeme a svým způsobem i spolurozhodujeme, čím je. Toto spolurozhodování není z naší vůle, ale je určeno tradicí, situací, je ovlivněno citem a inteligencí. Jako konečné bytosti se můžeme dívat na skutečnosti jen z určité perspektivy, jako na úlomek z nějakého celku, ale nemůžeme celek pojmout, rozdělit, rozvrhnout. Každý ten celek je zase součástí nějakých souvislostí a my je nedokážeme pojmout. A tak se nám jeví, že se skutečnost skládá z nějakých paralelních úlomků, které nejsme schopní a ani nemáme právo je spojovat v celek.

2. Paradigma křesťanského příběhu

2.1. „Bláznovství“ křesťanství

Křesťanství si samo, od svého počátku na základě příběhu, rozumí zjevený a nadsmyslový příběh Ježíše z Nazareta. Bůh se v příběhu zjevil, a tak jako osud každé postavy každého příběhu byl přitom spoluurčen jednáním jiných postav. Ale ony mohly také jednat jinak a mohly být jiné. Křesťanský Bůh se tedy zjevil v příběhu, který sám plně neurčil. Ale co je podstatné a zajímavé, že jednání částečně přenechal lidské součinnosti a to vydal dějinnosti. A tento příběh se vypráví, vykládá, je vydán na pospas porozumění a neporozumění, ale také je vyprávěn ze čtyřech různých znění, která nejsou slučitelná a kanonizuje je v jejich různosti, ale přitom nekanonizuje všechna vyprávění o Ježíši. Právě novozákonní kánon je složen ze čtyřech vyprávění. Příběh Ježíše z Nazareta je od samého počátku vyprávěn různě, je vydán různým vyprávěním. Také jeho přímí účastníci rozuměli tomuto příběhu velmi různě, viděli a pokládali za důležité jiné scény a přikládali jim různý význam. Zdá se že tatáž skutečnost byla mnoha různými skutečnosti zároveň. Každou skutečnost proměňujeme tím. jak ji rozumíme a opět, z určitého pohledu je možné říci, které vyprávění chceme nechat jako platné

2.1. Co znamená, že je křesťanství příběhem?

Křesťanství si samo rozumí tak, že je pokračujícím příběhem Ježíše, jeho druhým životem, jeho životem ve vyprávění a výkladu. Je vydán společenství lidí, věřících, které si ho vypráví a rozumí mu. A z něho, jako věřící, si vytváří svůj život, tak jak byl vydán nahodilosti vztahů a věcí, které mohou, ale nemusí být, a v důsledku toho také vznikají, mění se a zanikají. Křesťanství si rozumí jako následování Krista, Proto také příběh o Ježíšovi z Nazaretu není pouze teologickým výkladem nebo dokonce slovním výkladem, ale je v celé škále svých projevů výkladem života věřícího. Je živoucí zpřítomnění Kristovy osoby.

-- Následování Ježíše

Následování předpokládá však porozumění Ježíšově příběhu, který nikdy sám o sobě neexistuje, ale který žije v sérii předchozích či paralelních vyprávění, která každé další vyprávění – vědomě nebo nevědomky – vykládá spolu s příběhem samým. Původní žitá skutečnost dávného příběhu je nám totiž přítomna jen v sérii žitých a vyprávěných interpretací těch, kdo o něm svědčí. Ti v něm ovšem sami zároveň účinkují, neboť spoluurčují jeho smysl. Ježíšův příběh byl, ve své podstatě, spolutvořen lidským jednáním. Nadsmyslové zjevení patří k samotnému příběhu a Ježíš byl částečně vydán do lidských rukou.

-- Člověk spolurozhoduje o Bohu

Člověk spolurozhodl a spolurozhoduje o tom, jak se mu jeho Bůh zjevil. Zjevení Boha v Mesiáši, který nebyl přijat, který v lidských dějinách prohrál, bylo od počátku spoluurčeno lidským vkladem. Ve svém zjevení se Bůh sám vydal do lidských rukou, dal se všanc lidskému porozumění, a také neporozumění, lidskému přijetí, a také nepřijetí, mnohosti a konfliktu lidských výkladů o něm. A v tom je fascinující síla a jedinečnost i riziko křesťanství, že vystavuje samého Boha, nebo také, se Bůh vystavil tomuto riziku sám, aby se vydal lidskému rozumění a lidskému výkladu. A tak si křesťanství rozumí, tak si stojí a nemá mnoho možností se takovému výkladu ano vzdát.

Z přednášek FF MU Brno o postmodernismu

z vlastních poznámek samostudia křesťanství z oboru religionostiky a náboženské literatury

Výchozí literatura: Bible a výklady k Novému zákonu, zejména z let 1920, 1967 a z textů České biblické společnosti z roku 1991.