Etika:Svět je v pořádku, jen lidé mají prostě svobodnou vůli

Velmi pozorně jsem četla článek kolegy, pana Popelky a ten mne přivedl k nočnímu zamyšlení nad věřícím člověkem a jeho konfrontací ze světem "plným špíny". Zde je má úvaha a autorovi děkuji  za krásný článek, který napsal. http://popelkajiri.blog.idnes.cz/c/171762/Zamysleni-nad-Slovem-Bozim-a-clovekem.html#t2

Pýcha a sebestřednost je obvykle hluchá... 

Člověk se dostává denně do situace, kdy se může rozhodnout, pokud by rád mluvil k ostatním, však přijmout velmi moudrou radu : mlčeti zlato. Není to výzva ke zbabělosti, ale ke zdržení se, nebo se vzdání projevu ve chvíli, kdy může přínos jeho názorů a myšlenek zapadnout v proudu jiných názorů. I v tom je jistá svoboda rozhodnutí se nevyslovit ani ne chvíli, kdy si myslí, že by to pro něho samého nebo pro okolí prospěšné. Protože chvíle, kdy by se člověk měl k něčemu vyslovit, třeba nenastala a zbytečně by se dostal do bezvýchodného sporu, který by nadělal více škod než užitku.

... člověk není ve své zemi prorokem

A dnešní doba není jiná, než byly předchozí doby anebo budou budoucí doby. Jakési zákonitosti toho, kdy mlčet a kdy promluvit o nějakých zásadních věcech jsou dány přítomnou atmosférou a nastavením nitra lidí okolo, tedy naslouchajících. A ani proroci, jak to známe z bible, neskončili většinou dobře, protože jejich slova vážně míněná, varující byla považována za jen neuctivou kritiku panovníka, protože nebyl natolik moudrý, aby jim naslouchal. V tuto chvíli však neuvádím příklad Ježíšův, neboť on si nemohl, vzhledem ke svému poslání, vybrat osobně svou dobu, kdy promluvit.

Věřící člověk může vidět mnoho dějů dopředu ...

Tím, že bible je naplněna příběhy a příklady nemoudrých činů, skutků a špatných pohnutek, které byly sankcionovány a sankce popsány (například v případě krále Davida), a lidé stále opakují, v jistém ohledu, tytéž nemoudré činy, skutky a mají mnohdy špatné pohnutky a záměry, člověku to nedá, aby s nimi promluvil a varoval je. A tím se vystavuje posměchu, odporu nebo i výhrůžky, aby radši mlčel, že tomu nerozumí, nepřekážel zbytečně a klidil se.

... neodvracet se od druhých, kteří nakonec potřebují pomoc 

Je to v tom, že někteří prostě sledují jiné cíle, než mají sledovat a i když jejich pozorovatel vidí, že to dopadne stejně nebo obdobně špatně, nemůže udělat nic jiného, než být připraven jim pomoci, až budou padat do propasti, aby jim nabídl svou ruku a vytáhl je zpět. Kdo je schopen se z čeho poučit, to je otázka nastavení jeho osudu a schopnosti i vůle se vystříhat svodů, kterých je kolem dokola habaděj.

... ale radit v předstihu nepomůže, ani se obětovat

Já se osobně zdržuji radit dřív, než jsem o radu požádána a pak volím slova, která mohou druhého, vzhledem jeho vlastní  schopnosti, je pochopit, varovat anebo ho povzbudit. Každý má svobodnou vůli ke konání a jednání, jen rozdíl je v tom, zda mají lidé dost moudrosti nebo více chtivosti. Na otázku, zda jsem prospěšná, musí odpovědět ostatní. Já si ji nekladu, protože to není mým cílem ani posláním. Spíš jsem připravená pomoci, když jsem o ni požádána. Osud druhých lidí nelze měnit ani napravovat. Dokonce ani vztáhnout na sebe, i kdyby si to člověk přál. Takové oběti ani Bůh nechce.

Je mé vlastní přesvědčení o dobru mých názorů objektivní? 

Takovou otázku si kladu ve chvíli, kdy se skoro neudržím, abych něco neřekla někomu, kdo se zrovna chystá udělat velkou chybu. Ale myslím si, že cesty každého jsou nějak nastaveny a každý má šanci rozpoznat, na základě jasných etických i jiných ukazatelů, na kterou se má v tu chvíli vydat a na kterou zapomenout. A že všechny uhlazené cesty vedou do pekla, to je pořekadlo, které nemusí mít pro každého v tu chvíli železnou platnost. Lidské vášně roztáčí osudy lidí, kteří ani nechtějí rozeznávat, co je anebo není správné a křehkost lidského mínění a charakteru pak jsou mnohdy následně posíleny o takové zkušenosti, že opravdu není o co stát. I na takové cestě mohou být bludné kořeny, které člověka zavedou jinam, než si myslel. Je otázka, zda to sám pochopí a přijme svá opatření, aby své chyby napravil a do budoucna si vzal ponaučení. Ale mám zkušenost, že hodně lidí toho není schopno. Více je oslovuje vnější svět než vnitřní hlas, kterému nenaslouchá, protože ho jen zdržuje vykonat něco, co považuje za důležité a co mu konečně i vnější svět nabízí, ovšem nedává mu návod k použití a bezpečnostní rizika.

A přesto je nutné vnější  svět brát vážně ...

Protože je to dějiště, kde se stále odehrává zápas mezi dobrem a zlem, mezi láskou a nenávistí, mezi slušností a arogancí, mezi vírou a malomyslností, mezi odvahou a zbabělostí apod. A proto je stále ve vývoji, ve varu a v rozporu. Tento vír s sebou semílá čas, v němž se něco odehrálo a dokonce i tzv. velké dějiny zůstávají pak na papíře, aniž jejich význam a smysl kdo pochopí. Jen ví, že se to odehrálo, že to bylo, že některé křivdy nebyly napraveny a proto ty stopy po tom zůstaly a táhnou se dalšími časy a nabalují na sebe podobné činy, které však už mají jinou vnitřní příčinu. Je třeba ji hledat? Pokud člověk věří, že svět byl Stvořen, tedy kosmos, vesmír a náš svět, v němž žijeme, pak musíme předpokládat, že je naplněn i inteligencí Stvořitele, že nic se neděje bez příčiny a následku a že mezi ním a námi, lidmi chybujícími, slabými, ale posilovanými, stojí ten, který zákon "oko za oko, zub za zub" ve svém dopadu vůči nám zmírnil, pokud jsme se vydali jeho cestami, které nabídl, nikoliv vnutil. Ale vnější svět je stále naše tvrdá realita, nikoliv však káznice, v které musíme za každou cenu jen trpět, když nechceme a když to nepřipustíme uvědomělou prací sami se sebou. Ale k tomu všemu člověk potřebuje svobodu v tom pravém slova smyslu.