Biblické země

Mluví-li se o biblických zemích, je možné toto označení chápat ve dvojím smyslu: obecně se takto označují země, o nichž se zmiňuje bible a jež zjednodušeně řečeno nalézají mezi Středozemním mořem a Arabskou pouští; je tímto označení v užším smyslu myšleno území, na němž se odehrávala historie izraelského národa: ani toto vymezení není zcela jednoznačné; pokud jde o velikost území, jde zhruba o území mezi 27. a 36. stupněm severní šířky a 33. a 39. stupněm východní délky. Dnes se na tomto území nalézají státy: Sýrie, Jordánsko, Libanon, Izrael s anektovanými územími, Saudská Arábie. Pro oblast, jež se stala zaslíbenou zemí, lze najít i název Kanaan podle jejího obyvatelstva. V minulosti se tato širší oblast nazývala Syropalestina, resp. posléze provincie Sýrie.

Rozloha

Biblická Palestina se rozkládala od Středozemního moře na západě, s výjimkou území, které patřilo v jižní části Pelištejcům/Filišťanům (po nichž má ostatně země název) a na severu Fénicii (města Tyrus a Sidon), na jihu tvořil hranici tzv. Egyptský potok v poušti Negeb, na severu řeka Litani (Leontes) a pohoří Hermon (Antilibanon), na západě řeka Jordán a břehy Genezaretského jezera a Mrtvého moře. Tato hranice však byla v průběhu dějin velmi pohyblivá, k biblické Palestině patřila podle líčení bible i území na východ od Jordánu. Je to poměrně malé území, avšak v dějinách lidstva sehrálo obrovskou roli. Za vlastní „zemi. zaslíbenou“ byla považována část na západ od Jordánu, pro niž se vžilo označení území od Danu (nejsevernější město) po Beršebu (nejjižnější město), když mělo být vyjádřeno, že šlo o celý „stát“, o celý Izrael. Vzdušnou čarou je to cca 240 km. Vzdálenost od Středozemního moře k Jordánu je na úrovni Jeruzaléma 90 km, vzdálenost mezi Jeruzalémem a Nazaretem cca 105 km, mezi Jeruzalémem a Jerichem cca 25 km.

Poloha

Tradičně se biblická Palestina dělila na Judsko (na jihu), Samařsko (ve středu) a Galileu(na severu). Za Jordánem ležela v dobách novozákonních Perea, na severu a severovýchodě Iturea, Abiléné, Gaulanitis, Batanea a Trachonitis, na jihu Edom/Idumea. Označení jednotlivých částí (s výjimkou vlastní biblické Palestiny) bylo v průběhu dějin různé – podle toho, jak se měnily politické poměry. Krajiny východně za Jordánem a Mrtvým mořem nesly ve staré době název Moab (mezi řekou Zered a Arnon, východně od Mrtvého moře), Amon (mezi řekou Arnon a Jabbok), Gilead (mezi řekou Jabbok a Jarmuk), Bášan (mezi řekou Jabbok a pohořím Hermon: srov. např. Ž 60,8-11; 83, 6-9). V době řecké a římské pak se na tomto území (před i za Jordánem) nalézala ještě samostatná řecká města Dekapolis.

Ž 60, 8-11

Bůh ve své svatyni promluvil:

„S jásotem rozdělím Šekem,

rozměřím dolinu Sukót.

⁹ Mně patří Gileád, mně patří Manases,

Efrajim, přilba mé hlavy,

Juda, můj palcát.
¹⁰ Moáb je mé umývadlo,

na Edom hodím svůj střevíc.

Spusť, Pelišteo, proti mně válečný ryk!"
¹¹ Kdože mě uvede do nepřístupného města?

Kdo mě dovede až do Edómu?“

Ž 83,6-13

⁶ Tak se spolu svorně uradili,

uzavřeli proti tobě smlouvu

⁷ stavy edómské a Izmaelci,

Hagrejci a Moáb,

⁸ Gebal, Amón s Amálekem,

Pelištea, ti, kdo sídlí v Týru,

⁹ Ašúr se k nim také přidal.

Paží synů Lotových se stali.
¹⁰ Nalož s nimi jako s Midjánem,

jako se Síserou, jako s Jabínem v Kíšonském úvalu:

¹¹ u Én-dóru byli vyhlazeni,

mrtvou na roli se stali.
¹² Nalož s jejich knížaty jak s Orébem a Zébem,

s všemi jejich vojevůdci jako se Zebachem, se Salmunou,
¹³ kteří řekli: "Zaberme si

Boží nivy!"

Povrch

Palestina je země převážně hornatá. I když hory tu s výjimkou Hermonu nedosahují příliš velké nadmořské výšky (Judské hory okolo 800-1000 m n.m.). Pouze horské vrchy (náhorní plošina) za Jordánem dosahovala přes 1000m). Nejvyšší pohoří leží na severu – pohoří Libanon a Antilibanon, jehož nejjižnější částí (v níž pramení i řeka Jordán) je pohoří Hermon (nejvyšší hora Hermon má kolem 2800 m). Při pobřeží se táhl asi 20 km široký pruh nížin, na severu nazývaný nížinou Akkoskou, spíše bažinatou, kterou dnes pohlcuje přístavní město Haifa, jež je od další nížiny tzv. Šáronské (Sáronské) oddělena pohořím Karmel. Sáronská nížina pokračovala na jihu tzv. Šefelou, nízkou – kdysi pelištejskou – pahorkatinou, která přechází pozvolna v Západojordánskou vysočinu (Judské hory). Střed země je vyplněn hornatinou, která má na západě název Judské hory a dosahuje výšek 800 m (Jeruzalém) – 1000 m n. m. (Negeb – Hebron). Na severu se od moře východním směrem táhne pohoří Karmel, na severní straně na ně navazuje Jezreelská rovina, velmi úrodná krajina, na niž dále navazuje kopcovitá, ale úrodná krajina Galileje. Krajina za Jordánem, Zajordání, je tvořena zajordánskou náhorní plošinou,jež je asi o 100 m vyšší než Západojordánská vysočina. Na jihu se rozkládá náhorní rovina Mišor, severně od ní ležel biblický Gilead, krajina vhodná zejména k pastevectví, jež pokračovala dále na sever biblickým Bášanem, úrodnou zemí, kde se pěstovalo obilí. Za touto náhorní rovinou směrem na východ se rozkládá Arabská poušť.

Vodní zdroje

Palestina je chudá na vodu, zejména na tekoucí řeky. Největší palestinskou řekou je Jordán, pramenící 3 prameny v pohoří Hermon. Nejvyšší z nich vyvěrá ve výšce 520 m n.m. na místě, kde se rozkládalo město Pan/Banas, později Césareia Filipova. Jordán protéká Genezaretským jezerem, největší palestinskou sladkovodní zásobnicí, teče v délce 220 km tzv. syrsko-africkým zlomem (nejhlubší a nejdelší prohlubní světa, jež se mezi Mrtvým a Rudým mořem nazývá el-Araba), a vlévá se do Mrtvého moře asi 400 m p.m., tj. překonává rozdíl více než 900 m. Jordán je díky své poloze v této proláklině překročitelný jen na málo místech. Genezaretské jezero (též zvané Tiberiadské, resp. Galilejské moře) leží asi cca 200 m p.m., zabírá plochu asi 200 km², dosahuje hloubky až 48 m. Dnes jsou z něho odváděny slané prameny vyvěrající z jeho dna. Je bohaté na ryby. O něco severněji od Genezaretského jezera leželo dříve jezero Hule, v 50. letech však bylo vysušeno a proměněno na úrodnou půdu. Z levé strany se do Jordánu vlévá potok Jarmuk v blízkosti Genezaretského jezera, jižněji potok Jabok (Jabbok), dále ještě směrem na jih jsou biblické Sered (Zered) a Arnon, které se vlévají do Mrtvého moře. Jordán ústí do Mrtvého moře deltou. Mrtvé moře je zbytkem moře uprostřed pevniny (moře, jež sahalo až ke Genezaretskému jezeru). Je dlouhé asi 80 km, v severní (hlubší) části dosahuje hloubky až 400 m. Těží se z něj sůl a minerály pro kosmetický průmysl a dnes slouží léčebným pobytům. V poslední době viditelně vysychá. V západní části země je o tekoucí vodu velká nouze: jedinými celý rok tekoucími vodami je potok Kišon, vlévající se do Středozemního moře u Haify, a Jarkon, vlévající se do Středozemního moře u Jaffy/Jopé (Tel Avivu). Palestina byla odkázána především na deště v zimním období a na zavlažovací systémy. Voda se dodnes uchovává v cisternách (přírodních i umělých) nebo je vedena až desítky km daleko (dříve akvadukty, dnes potrubím v zemi, např z Genezaretského jezera až k Beeršebě). Středozemní moře vytvořilo, s výjimkou Akkoského zálivu na severu, ploché a písčité pobřeží, takže tu nebyly příliš vhodné přírodní podmínky pro vznik přístavů. Nejznámější z přístavů, které na pobřeží byly, byla Jaffa (Jope – viz knihu Jonáš, Sk; údajně nejstarší přístavní město světa) a Césareia Přímořská (jež vznikla až v době Heroda Velikého a byla posléze sídlem prokurátorů– viz Sk: cesty apoštola Pavla). K přístavním městům patří Gaza, Aškalon a Ašdod. Vzhledem k tomu, že jižní část pobřeží měli obsazenu Pelištejci a na severu, kde byly příznivé podmínky pro vznik přístavů, Féničané, se Izraelci nestali nikdy dobrými mořeplavci.

Podnebí

Svou zeměpisnou polohou patří Palestina mezi země s mírným středomořským podnebím, ovšem s tím, že klimatické podmínky jsou v závislosti na povrchu v jednotlivých oblastech odlišné – od přímořského podnebí na západě po subtropické (tropické) u Jericha. Průměrná roční teplota je na pobřeží kolem 20 stupňů, v pohořích kolem 17 a v Jordánské proláklině 24,5 stupně. Teplotní rozdíly mezi létem a zimou, dnem a nocí jsou v hornatých (pouštních) částech země značné. Roční období jsou dvě: období sucha (květen-říjen) a období dešťů (listopad-duben). V zimním období se vyskytují i mrazy a sníh. Stává se, že ani v období dešťů neprší. Pokud se to opakuje několik let po sobě, má to značné hospodářské důsledky – v antice katastrofální, totiž hladomor. V období dešťů se celá země – včetně pouště – změní v nádhernou zelenou a kvetoucí zahradu. Východní a jihovýchodní větry, jež přicházejí před začátkem a po skončení období dešťů, jsou horké a suché a nesou s sebou prach z pouště. Severní a západní větry přinášejí osvěžení a vláhu.

Flóra a fauna

Palestina leží v tomto ohledu na rozhraní tří světadílů (Evropa-Afrika-Asie) a dvou oceánů (Atlantský a Indický), což se projevuje velkou rozmanitostí rostlinných i živočišných druhů. Původně byly v Palestině hojně rozšířeny lesy, ale působením člověka (získávání zemědělské půdy, pastevectví, války, těžba dřeva) byly z velké části zničeny, což vedlo k rozšiřování pouště. Působením kočujících pastevců (beduínů) dochází i dnes k úbytku zelených ploch a rozšiřování pouště. Úrodná půda byla mnohde odvátá větry. Z kulturních plodin je kromě obilí (pšenice, ječmen) pro biblickou dobu třeba zmínit vinnou révu, olivy a fíkovníky, granátová jablka, zeleninu (zejm. cibuli) a koření (kopr, máta, routa). Z domestikovaných zvířat hrál významnou roli osel, koza, ovce, velký skot, pes. Jako tažné zvíře sloužil od přelomu 2. a 1. tis. př. n. l. i velbloud a i kůň.

Nerostné bohatství

Palestina byla a je země chudá na nerostné bohatství. Ve starověku se tu těžily pouze některé rudy (měď a železo), jinak se téměř všechny suroviny dovážely. Nejdůležitějším nalezištěm nerostných surovin je od starověku okolí Mrtvého moře (sůl, sádra, fosfáty, asfalt, čedič, vápenec). Dodnes nemá Izrael průmysl z vlastních zdrojů a zůstává především turistickou a zemědělskou zemí. Největším průmyslovým odvětvím je broušení diamantů, svou roli hraje i chemický průmysl. Omezení až likvidace turistického ruchu kvůli ozbrojeným konfliktům znamenají pro Izrael značné hospodářské ztráty.

Cesty

Přes Palestinu vedly dvě velké mezinárodní cesty: Via maris (Mořská cesta nebo též Horova cesta) při pobřeží a Via regis (Královská cesta) v Zajordání. Kromě nich procházely středem země dvě další, jedna Západojordánskou vysočinou (Beeršeba, Hebron, Betlém, Jeruzalém, Bet-El, Šilo, Sichem, Samaria, Dotan, Jezreelská rovina), tzv. Horská cesta nebo též cesta patriarchů; druhá jordánskou proláklinou (Jeruzalém, Jericho, Bet-Šean, Galilea i na východ do Gileadu). Tato cesta je doložena až z období Druhého chrámu. Další cesty vedly jako spojnice hlavních cest od pobřeží směrem na východ. Via maris vedla od egyptských hranic severně k území obývanému od 12. stol. př. n. l. Pelištejci přes Gazu, z níž vedla odbočka přes Beeršebu k Mrtvému moři, do Meggida, kde se rozvětvila: východní větev vedla přes Bet-Šean k Jordánu a dále, střední cesta vedla přes Dolní Galileu kolem Genezaretského jezera do Hazoru a Danu a dále do severní Sýrie, západní cesta vedla podél pobřeží přes Akko, Tyrus, Sidon, Beirut, Byblos do Horní Sýrie. V době nadvlády Egypta nad Kanaánem byla velmi pečlivě střežena zejména v úseku Delta-Gáza – byly na ní rozmístěny pevnosti s vojenskou posádkou (se sýpkami, studněmi a zásobnicemi). Via regis vedla paralelně k Via maris na východní břehu Jordánu do Damašku a Aleppa. Měla dvě větve – západní, blíže k Jordánu, a východní na okraji pouště. Východní cesta (tzv. pouštní cesta) byla rychlejší, ale nebezpečnější: nebyl na ní dostatek vody a hrozily na ní nájezdy nomádů z pouště. V Rabat Amón se obě spojovaly. Západní cesta se stala v době římské součástí dlážděné římské Via nova, vybudované císařem Trajánem po zřízení provincie Arábie. Východní cesta tvoří dnes nejkratší spojení mezi Ammánem a Akabou. Horská cesta (Cesta patriarchů) odbočovala v Sichemu na východ a přes brod u Damije vedla údolím Jabboku na Zajordánskou náhorní rovinu.

Cesta Izraelitů z Egypta

Pokud jde o cestu Izraelitů z Egypta, jsou biblické zprávy velmi rozporuplné a vzhledem ke komplikovanosti tradic je itinerář zmatený. Z textu je zřejmé, že nepostupovali po Mořské cestě, ačkoliv byla nejkratší (viz Ex 13,17). Z města Pitom ve východní deltě a Ramses se dostali do Sukkotu, pevnostního města na východní hranici, kde začínala Via maris. Obrátili se do pouště až k Rákosovému moři (jeho přesná poloha je také sporná) a putovali přes Sinajskou poušť, kde na hoře Sinaj (Choreb) obdrželi desky Zákona, a poušť Paran do Kadeš-Bareneji v poušti Sin. Mojžíš vyslal z Kadeše posly k edomskému králiv, aby jim dovoli průchod, ale museli Edom obejít. Táhli pak Moabem až k hoře Nebo, kde Mojžíš zemřel, a pokračovali stepí po východní straně Jordánu až k místu naproti Jerichu. U Jericha přešli Jordán a vstoupili do Zaslíbené země.

Exodus

Biblické podání

Knihy Exodus až Deuteronomium se vztahují k zakládající tradici izraelských dějin, tj. východu z Egypta (hodnoceno jako osvobození z faraónovy moci), zázračného přechodu přes Rákosové/Rudé moře, putování Sinajskou pouští, obdržení Desek zákona (Desatera) na hoře Sinaj/Choreb.

Historické souvislosti a archeologické nálezy

Stanovit dobu východu Mojžíšovy skupiny z Egypta je do současnosti v literatuře velmi spornou otázkou. Tradiční datování podle biblických údajů (1 Kr 6,1: „480 let po vyjití Izraelců z egyptské země, 4. roku svého kralování nad Izraelem, v měsíci zívu, což je 2. měsíc, začal Šalamoun budovat dům Hospodinu.“) zařazovalo východ z Egypta do 15. století, resp. do doby kolem poloviny 15. století. Tento údaj však bývá považován za symbolický s tím, že odkazuje na symbolických 12x40 let. Podle Ex 12,40n pobýval Izrael v Egyptě 430 let, podle Gn 15,13 400 let. Ani tzv. el-amarnská korespondence z 15. a 14. století neprozrazuje, že by na území Kanaánu existovala nějaká skupina (kmen) zv. Izrael. V souvislosti s údaji z Ex o stavbě zásobovacích měst Raamses a Pitom (v době faraóna Ramsese II., 1279-1213) je exodus kladen do konce 13. století. Z dochovaného nápisu na tzv. Mernaptahově stéle z r. 1208/07 př. n.l. je zřejmé, že na konci 13. století byl už v Kanaánu kmen zv. Izrael. V textu nápisu se hovoří o tom, že faraón Merneptah (syn Ramsese II. 1213-1203) zlikvidoval na svém tažení v Kanaánu Izrael tak, že jeho „sémě již není“. K exodu by muselo dojít tedy v 2. polovině 13. století př. n. l.

Mernaptahova stéla

"The princes are prostrate saying: "Shalom!"

Not one of the Nine Bows lifts his head:

Tjehenu is vanquished, Khatti at peace.

Canaan is captive with all woe.

Ashkelon is conquered, Gezer seized,

Yanoam made nonexistent;

Israel is wasted, bare of seed,

Khor is become a widow for Egypt.

All who roamed have been subdued.

By the King of Upper and Lower Egypt, Banere-meramun,

Son of Re, Merenptah, Content with Maat,

Given life like Re every day." (převzato z internetu)

„Princové leží (přede mnou) na zemi a říkají: ,Šalom!‘

Žádný z devíti podrobených nezvedá svou hlavu:

Tjehenu zmizel, Khatti je v klidu.

Kanaán je zajat zcela zbědován.

Askalon je přemožen, Gezer dobyt,

Janoam už není;

Izraelje zpustošen, zbaven semene,

Khor se stal vdovou pro Egypt.

Všichni kočovníci jsou porobeni.

Králem Horního a Dolního Egypta,Benerem-meramunem,

Synem Rea, Merenptahem, Spokojeným (?) s Maat,

Obdarovávaným životem jako Re každým dnem.“

Předpokládaný počet těch (mužů), kteří vyšli z Egypta 603 550 (Nu 1,46), je nerealistický. šlo by o skupinu tak obrovskou, že by to představovalo víc než stěhování národů – pro tehdejší dobu stěží myslitelné. V Nu (1,46; 2,32) udávané číslo 603 550 mužů (plus ženy a děti) je symbolické, neodpovídá historické skutečnosti: číselná hodnota písmen údajně tvoří jméno Izrael (JSRL). Další údaje o počtu jsou v Ex 12,37 – asi 600.000 mužů a v Nu 26,51 – 601 730. Takovou skupinu lidí by Egypt na vrcholu své moci těžko nechal uprchnout. tolik lidí (přes milión) se nemohl uživit v poušti ani po příchodu do Kanaánu. Muselo jít o skupinu velmi malou, které se podařilo uprchnout. „V Egyptě existují nálezy, které dokazují existenci velkého množství přistěhovalých dělníků z mnoha míst. Neexistují však žádné nálezy, s nimiž by se dala spojit představa jednotného cizího etnika, které by žilo v jasně vymezené oblasti východní Delty, jak se to naznačuje v biblickém vyprávění o dětech Izraele, které usadily v zemi Gošen (Gn 47,27).“ (Finkelstein-Silberman 64). „Izrael se usadil v egyptské zemi, na území Gošenu. Zabydleli se v ní, rozplodili se a velmi se rozmnožili.“ Kdyby bylo bývalo šlo o tak obrovskou skupinu, která by se pohybovala po Sinajském poloostrově a téměř 40 let byla usazená v Kadeš Barneji, jistě by byly zůstaly nějaké pozůstatky, dodnes se nepodařilo žádné stopy najít.

Podle Finkelsteina-Silbermana byl celý příběh exodu zpracován v 7. století a nese stopy (s historickými odkazy) této doby. V 7. století dochází v Egyptě k renesanci (26. dynastie – faraóni Psammték I. 664-610 a Néko 610-595) a navázání právě na tradice velkých faraónů Ramsese II. a jeho nástupců včetně znovuvybudování měst Raamses a Pitom. Podobně i údaje o boji v Moábu a odporu Edómců a Amónovců neodpovídají historické realitě, protože v dané době (mladší době bronzové) tyto oblasti byly jen velmi řídce osídleny, nebyla zde města ani království. Ta existovala ovšem v době královské. Edóm jako království existoval až v době asyrské nadvlády. Rozhodující místa, zmiňovaná ve vyprávění o putování pouští, Kadeš Barnea a Esjón-Geber dosáhla svého skutečného rozkvětu v 7. stol. př. n. l. a také zajordánská království byla v době královské důležitými a známými veličinami.

„Všechny tyto náznaky svědčí o tom, že vyprávění Exodu dostalo svou závěrečnou podobu za vlády 26. dynastie, ve 2. polovině 7. a 1. polovině 6. století př. n. l. Množství odkazů na konkrétní místa a události té doby zcela jasně svědčí o tom, že autor nebo autoři zahrnuli do příběhu řadu soudobých detailů. /.../ Je možné, že do působivého vyprávění, které používalo známé krajiny a památky, byly zakomponovány starší, méně formalizované legendy o vysvobození z Egypta.“ (Finkelstein-Silberman 71).

Pokračování