Bible: Starý zákon a jeho knihy, úprava textu

Následující texty nejsou o hloubce a síle víry, ale o pramenech a jejich inspiraci pro dějiny lidstva i jednotlivců.

Stručně o knihách Starého zákon

Starý Zákon skládá se ze tří hlavních částí, zvaných: Thóra, Nebiím a Ketúbím.

Thóru tvoří Pentateuch, čili pět knih Mojžíšových, nazvaných: Genese, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium.

Nebiím jsou proroci: Jesaia, Jeremiáš, Ezechiel, Daniel, Ozeáš, Joel, Amos, Abdiáš, Jonáš, Micheáš, Nahum, Abakuk, Sofoniáš, Aggeus, Zachariáš, Malachiáš (podle bible Kralické).

Ketubím (doslovně „písma“ - řecky „Hagiografa“ - „Svatá písma“) zahrnují v sobě:

Knihu Josue, Soudců, Rút, první a druhou Samuelovu, první a druhou Královskou, první a druhou knihu Paralipomenon, knihu Esdrášovu, Nehemiášovu, Esteřinu, Jobovu, Žalmů, Přísloví, Kazatele a Píseň Šalamounovu.

Podle Dr. Rudolfa Kittla („O starém zákoně“ - vyšlo v překladu Dr. J. Hrozného v Praze, 1914)

Starý Zákon jako celek vypadá stručně toto: v prvých 11 kapitolách Genese pradějiny, odtud až do konce: druhé Knihy Královské vlastní dějiny Izraele od Abrahama až do babylonského zajetí. Knihy Esdráše a Nehemiáše líčí příběhy po exilu a posléze knihy prorocké podbarvují a blíže vysvětlují vyprávěcí osnovu výše podanou. V celém díle projevuje se zdánlivě shodný a ustálený názor, že Izrael jest národem, vyvoleným od Boha a ve zvláštním poměru k němu na základě smlouvy, učiněné obapolně na Sinaji, již však Židé, jak Starý Zákon sám dosvědčuje, zhusta nedodržovali (modlářství na poušti, Šalamounovo a jiných králů).

Bible je kniha knih...

Až do počátku století osmnáctého byl Starý Zákon obecně považován za knihu knih a výplod nadpřirozeného zjevení. Ještě dříve však, než rozvoj asyrologie, egyptologie a semitologie umožnil nalézt k textu Starého Zákona překvapující analogie a paralely v kulturních, nebo i přímo v literárních památkách babylonských, asyrských a kanaánských, většinou mnohem původnějších, než obdobné zprávy starozákonní - byli to již v XVIII. století někteří kritičtí badatelé, kteří ve Starém Zákoně, ba dokonce i ve zdánlivě jeho nejucelenější části, Mojžíšově Pentateuchu, odkryli neshody, protiklady a nápadné odchylky, které ukázaly, že ani Pentateuch není původu jednotného, to jest ze stejné doby a od stejného autora. Byl to především Jean Astruc, dvorní lékař krále francouzského, jenž publikoval svůj objev roku 1753. V jeho kritické práci pokračoval Ilger r. 1798. Výsledek jejich kritického hloubání jest asi tento:

Pentateuch

V Genesi, první knize Mojžíšova Pentateuchu, prolínají se navzájem dva prameny: tak zvaný Jahvista a Elohista. Kriteriem odlišení jest zde jméno, dávané bohu Izraele. Ale ani pramen Elohistův není jednotný. Jsou v něm dvě vrstvy: starší a mladší. Jedna z nich jet tak zvaný kněžský kodex, jenž prochází celým Pentateuchem, druhou je Deuteronomium, pátá kniha Mojžíšova, jako téměř samostatný zákoník. Kněžský kodex byl dlouho považován za nejstarší starozákonní pramen. Teprve Jindřich Graf a hlavně Welhauser (r. 1878) dokázali, že tomu tak není, ačkoliv muselo být i laikovi nápadné, že zákon Mojžíšův, vydaný v době kočování Izraele na poušti, nemohl předvídat poměry Izraele, jako již usedlého rolnického národa, pro který jsou jeho předpisy především určeny.

Výsledek (dle Eliáše z roku 1938)  kritických studií starozákonních je následující:

Kněžský kodex

Kněžský kodex je nejmladší. Vznikl po návratu Židů z babylonského zajetí (r. 538 př. Kr.) asi kolem roku 500. Deuteronomium vzniklo však před exilem a je patrně totožné s památkou, objevenou náhodou (snad úmyslně nastrojenou) veleknězem Hilkiášem roku 521 př. Kr. za vlády judského krále Josiáše (II. Královská, 22; 23). Nejstarším pramenem je původní Elohista a Jahvista, hlavně v Genesi. Pocházejí asi z VIII. a IX. století př. Kr., snad ze školy proroků Eliáše a Elisea. Z toho plyne, že Mojžíš nebyl autorem domnělých svých pěti knih. Byl ostatně nepochybně již zcela zapomenutý, až teprve v poexilním kněžském kodexu byla jeho památka opět vzkříšena. Nemůže však býti aprioristicky vyloučeno, že Mojžíš (Móše), takový, jak ho líčí zejména Exodus, skutečně žil a že vskutku zanechal nějakou, patrně však jen ústní tradici, jež se dochovala jednak v domnělých jeho pěti knihách, jednak v Kabbale.

Palestinský kánon

Kněžským poexilním kodexem, čili tak zvaným palestinským Kánonem svatých knih, jenž byl dokončen kolem roku 444 př. Kr. a stal se prototypem nynějšího Starého Zákona, byl hlásán ideál theokratického státu Izraelského, jehož ústřední myšlenkou byla jedinost Boha. (to je i základním principem i Kabbaly). Zároveň byl tehdy poprvé prohlášen Jeruzalém místem výhradního kultu Jahveho. Před exilem tomu tak ještě nebylo. Deuteronomium jenom touží po tomto ideálu a ještě starší prameny nevědí nic o centralisaci bohopocty v Jerusalémě. Třeba mít na paměti, že Jerusalém byl Izraelem opanován nejpozději, byv dobyt na Jebuzejských teprve Davidem asi roku 1004 př. Kr.  V kapitole 20. Exodu dovoleno stavět Hospodinu oltáře na místech různých, a v prvých stoletích po dobytí Palestiny měnila se střediska Jahvovy bohopocty. Jmenována jsou místa: Šilo, Dan, Berseba, Ofra, Betel. Také byl Jahve v těch dobách pouze kmenovým bohem, jakého měl každý okolní národ. Izraelité ostatně často odpadali od něho k jiným bohům kanaanským a fénickým, tak již na poušti (zlaté tele - kopie egyptského býka Hapise), ba dokonce i za stavitele prvního Jahvova chrámu, krále Šalamouna.

Masora – Aharón ben –Móše –ben Ašér

Z toho je patrné, že původ Starého Zákona jest nejednotný a pestrý. Jeho konečná redakce je výsledkem mnohých vlivů a dlouhého historického vývoje. Avšak sbírka knih měla být zbavena všech nejistit a chyb opisovačů a také chráněna proti možným proměnám. Cílem bylo zachovat jednotně a pevně text Starého zákona. Pracovaly na něm celé generace po celé jedno tisíciletí. V rámci celkové činnosti se ustaloval souhláskový text a to se protáhlo zhruba na  prvních pět století křesťanského letopočtu. V 10. století se věnovali ustalování přízvuku a samohlásek, čímž dosáhli vokalizovaného textu. Na konci pak stál Aharón ben –Móše –ben Ašér jehož úprava textu byla prohlášena za závaznou.

Další článek : Septuaginta