Bible: Slavnost Posvěcení chrámu

Tato kapitola je věnována biblickému příběhu, který líčí průběh slavnosti znovuposvěcení chrámu. Od té doby, co jej Antiochos znesvětil, uplynula určitá doba - téměř dvěstě let. Volné vyprávění biblického příběhu. V příběhu Zpráva z Bethanie jsme se dočetli, že Ježíš pobýval v Jordánské vysočině i se svými učedníky, když ho oslovil posel, aby se vrátil do Bethanie, že je Lazar nemocen. A učedníci se ulekli a připomněli mu, že musí cestou jít kolem Jeruzaléma a že minule tam byl málem ukamenován. A nyní je zde ta příhoda, jak se Ježíš utkal se zákoníky.

Zimní déšť v Judsku

První déšť! To byla událost! Tu očekával s napětím nejen chudý felláh, ale i velkostatkář. A také obchodníci. Na východě si lidé všimnou každé předzvěsti a mluví o ni. Slunce nyní vychází mnohem později a zapadá mnohem dříve. Dny bývají chladnější, už delší dobu nemá nikdo odvahu spát venku. Na prázdných humnech si hrají děti, obilí je uloženo. Určitě by mu škodila silná rosa, která nyní padá. A nad krajinou se táhnou husté mraky, zprvu je lidé mohou vidět z Jordánské vysočiny, jak se za rovinou v nížině a za světlým pruhem písičných přesypů vznášejí nad mořem. Vypadají jako řada chocholů z bílé beránčí vlny. Pak stoupnou a putují nad krajem. Vrhají stíny na vyprahlou a zaprášenou půdu. A tak tyto bílé mraky táhnou nad krajinou celé dni, i nad vysočinou, ale nepřinášejí deště. Až když se dostanou nad údolí Jordánu, z něhož vystupují sloupy teplého vzduchu. A pak se zase scvrknou nebo se docela rozplynou.  A konečně pak přijde první déšť, tedy déšť raný.

Zabezpečení střech domů

Vrstvy hlíny, které leží na střechách lidé znovu upěchují i s otvory ve zdech, které sloužily v létě pro větrání domů. Ale někdy nepomáhá ani to. Tak v případě, když je voda hnána vichřicí, která se řítí s hlasitým šuměním na zem. Ale přes ty všechny problémy se nyní lidem dýchá volněji.

Až tyto lijavce pominou ...

Pak se náhle vynoří krajina v ovzduší, v kterém není prach. A zvadlé bodláčí a traviny, i půda a holé skály mají nyní světlejší barvu. Vzdálené vrcholy, které jsou vidět mezi blízkými hřbety, i rozsedliny nad Mrtvým mořem, kterými se lidé dostávají na Jordánskou vysočinu, se skvějí nádherným a čistým jasem. A nyní jsou lidé rozradostněni sluncem a vyhledávají ho. Protože i v této době dešťů bývá mnohem méně dešťových dní než ve střední Evropě za pěkného léta.

http://www.youtube.com/watch?v=72QC8EGnxTw&feature=related

Ježíš se účastnil na slavnosti Posvěcení chrámu ^{Jan 10,11-39}

Koncem listopadu se slavila v Jeruzalémě slavnost druhého posvěcení chrámu. Byl to poměrně nový pamětní den, který se konal na paměť toho, kdy Antiochus znesvětil chrám. Od té doby neuplynulo ani dvěstě let. Ale za povětrnostních podmínek nebyl na slavnosti takový ruch, jak bývá o jiných letních slavností. I když lidé si oddychnou, že přichází déšť, při 5-15 stupních teploty je jim tak chladno, jako nám při 10-20 stupních a každý lijavec pak na ně nepříjemně působí, pokud je překvapí pod širým nebem. I Ježíš byl závislý na ročním období a tentokrát si nesedl na sedátko, nýbrž se procházel s učedníky podloubím Šalamounova chrámu. A tu se objevili před ním jeho protivníci. Ale ne proto, aby s ním zapředli dlouhé řeči, ale aby si na něm vynutili projev. Obstoupili ho ze všech stran. A ptali se ho:

"Jak dlouho ponecháš naši duši v nejistotě? Jsi-li opravdu Mesiáš, pověz to zjevně!"

To od velkého sporu na Slavnosti stánků uplynuly asi dva měsíce. Mezi tazateli byli i ti, kteří byli i tehdy přítomní, ale Ježíš zdůrazňuje, co již dříve řekl:

"Již jsem vám to řekl, ale nevěříte mi. Skutky, které já činím ve jménu Otce mého, ty vydávají svědectví o mně! Ale vy nevěříte, neboť nejste z ovcí mých. Ovce mé slyší hlas můj, já je znám a ony mne následují. Já jim dávám život věčný, nezhynou na věky, nikdo jich nevytrhne z mé ruky. Otec, který mi je dal, je mocnější nade všechny, nikdo je nemůže vytrhnout  z ruky Otce mého. Já a Otec jedno jsme!"

--- tak jasně Ježíš nikdy nemluvil ...

A tak vyběhnou z vydlážděného podloubí na prostranství před ním a chápou se kamenů. Ale ještě, než po něm začali kameny házet, vyslechli Ježíše.

"Mnoho skutků dobrých ukázal jsem vám z moci Otcovy! Pro ten skutek mne chcete kamenovat?"

Odpovídají podrážděně:

"Pro dobrý skutek tě nekamenujeme, ale pro rouhání, totiž, že ty, jako člověk, se vydáváš za Boha."

Jeho klidné vystupování je odzbrojuje. Upustí kameny. když ještě cituje ze svatých knih:

"Není-liž psáno v zákoně vašem, Já pravím vám, bohové jste! Jestliže bohy nazval Bůh ty, k nimž jeho slovo bylo řečeno,  a Písmo nemůže pozbýt platnosti! - jak můžeme tomu, jehož Bůh posvětil a poslal na svět, vytýkati: "Rouháš se, poněvadž jsi pravil: Syn Boží jsem!"

Chvíli nikdo nemluvil a tak se Ježíš vrací k otázce, jakým právem smí sebe nazývati Božím Synem.

"Nečiním-li skutků Otce svého, nevěřte mi! Jestliže však je činím, aspoň skutků, věřte, když nechcete věřiti mně. A tak poznáte, že Otec je ve mně a já v Otci."

A po těch slovech se ho chtěli znovu zmocnit.

Aby se Ježíš vyhnul dalšímu pronásledování, opustil město a uchýlil se do Zajordání, do krajiny, kde Jan kdysi křtil a kde ho prohlásil za Mesiáše ...

Hospodin je můj pastýř

http://www.youtube.com/watch?v=NobsVMQN44A&feature=related