Bible: Ježíš a Samaritánka

Ježíš byl na cestě do Galileje. Samařská krajina svou polohou tvoří přechod mezi Judskem a Galileou. Výšiny jsou většinou rovnější, kamení měkčí, údolí mezi jednotlivými pohořími jsou širší a větší.  Jak je krásná ta rovina u starobylého města Sicharu ... Jan 4, 4-42

Asi v poledne stanul Ježíš u studnice. Právě u této studnice, která se připisovala praotci Jákobovi, docházelo častěji než jinde k hádkám a rozepřím mezi Židy a Samaritány.

Chtěl si odpočinout na obezdívce u studny. Náhle se k němu blížila Samaritánka se džbánem na hlavě a s vědrem v ruce. Spatří cizince. Pozná hned, že je to Žid, a dál se o něho nestará. Ale Ježíš k ní sám promluví:

"Dej mi píti."

To ji překvapilo. Jakoby nevěděl o všech těch sporech! Samaritánka zatím už spustila vědro provazem dolů. Podá Ježíšovi vodu. Ale přeci, nikdo na Východě nepije, aby, když podává dál číši, neprohodl několik vhodných slov.

"Kterak ty, Žid, můžeš žádati odemne, Samaritánky, abych ti dala píti?"

Ježíš odpovídá:

"Kdybys znala dar Boží a věděla, kdo jest ten, jenž ti praví " Dej mi píti," i ty bys ho poprosila, a dal by ti vody živé."

Samaritánka stála nad studnicí a dívala se do prohlubně. Vespod byla živá voda. Studnice Jákobova totiž dosahuje až pramenům, které své vody sbírají u hory Garizim. Cizinec mluví o vodě, a přeci nemá ani vědro, ani provaz. Samaritánka zároveň cítí, že neznámý s ní mluví naprosto vážně. A téhož člověka, které před chvílí nazvala "Židem", osloví nyní "Pane".

"Pane, ani nemáš, čím bys navážil, a studně je hluboká. Odkud tedy vezmeš vodu živou? Tys přec nejsi větší než otec náš Jákob, který nám tu studnici zanechal. On sám z ní pil i synové jeho i stáda jeho."

Protože k němu nabyla důvěry, mluví k ní Ježíš jasněji. Avšak Samaritánce se tím jeho řeč zdá ještě tajemnější.

"Každý, kdo pije z vody této, žízniti bude opět. Kdo však se napije z vody, kterou já mu dám, nebude žízniti na věky. Voda, kterou mu já dám, stane se v něm pramenem vody vytryskující do života věčného."

A Samaritánka mu řekne:

"Pane, dej mi té vody, abych nežíznila a nemusila sem choditi pro vodu."

Tu Ježíš změní řeč.

"Jdi a zavolej muže svého a vrať se sem."

"Nemám muže," odsekne. Hovor se začíná týkat příliš osobních věcí. Ale diví se, když cizinec porkačuje:

"Dobře jsi řekla: "Nemám muže." Neboť pět mužů jsi už měla a šestý, s nímž nyní žiješ, také není tvůj. Pokud jsi ovšem pověděla pravdu."

Samaritánka cítí, že mluví s člověkem, který dokáže nahlédnout do jejího nitra. Rychle obrací řeč a praví:

"Pane, vidím že jsi prorok. Otcové naši se klaněli na této hoře. Vy zase pravíte, že Jeruzalém je místo, kde se má člověk klanět."

A Samaritánka ukazuje na návrší Gerizimu. Chrám, který tam stával, byl už rozbořen. Musí tedy nyní do Jeruzaléma, pokud se chce modlit k Bohu:

Tu Ježíš prohlašuje slavnostně:

"Ženo, věř mi, přichází hodina, kdy se nebudou klaněti Otci ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy se klaníte tomu, co neznáte, my se klaníme tomu, co známe, poněvadž spása vychází ze Židů."

Žena na něho pohlédne a myslí si:

"Je tak pyšný jako všichni Izraelité."

Ale neznámý pokračuje dál a ještě slavnostněji:

"Avšak přichází hodina, a nyní jest tu, kdy praví ctitelé se budou klaněti Otci v duchu a v pravdě, neboť Otec hledá takových, kteří by se mu tak klaněli. Bůh je duch, a jeho ctitelé se mu musí klaněti v duchu a v pravdě."

Samaritánka pokládá neznámého za proroka, který musí také čekat, až se ukáže Mesiáš. Je přesvědčena, že neznámý touží stejně jako ona po jeho příchodu a uzavírá rozmluvu:

"Vím, že jednou přijde Mesiáš. Až tedy přijde on, poučí nás - i mne Samaritánku, i tebe, Žida."

Ježíš vidí a slyší, že žena vyznává svou naději na Vykupitele a nezáváhá ani na okamžik:

"Já jsem Mesiáš, jenž mluví s tebou."

Byl to pohled očí Ježíšových, který ji říkal: "Mluvím pravdu."

A byl to i pohled očí Samaritánky, který odpověděl: " Věřím."

Pokračování