A horkou noc zdobil půlměsíc ... část 7. Závěrečná

Zazvonil telefon a já jsem se bála ho zvednout. Od té doby, co jsem hovořila s Mohamedem, jsem měla pořád předtuchu nějakého dalšího neštěstí. S nikým jsem o tom nehovořila a tím to bylo pro horší se stím vyrovnat. Musela jsem si přiznat, že mi už nejde o jen o sestru a mé neteře, ale situace, která se "tam" odehrává, mi zalézá pod kůži.

"Dobrý večer, Nechci vás vyrušovat," ozval se hlas té vysoké a vážné paní ze Židovské obce.

"Jsem ráda, že mi voláte. Máte pro mne nějakou zprávu?"

"Ano. Chtěla bych vám ulehčit pátrání. Zjistila jsem, že doklady, které asi vaše matka předložila vašemu švagrovi nemohou zakládat židovství ve vaší rodině podle našich pravidel."

"Je to jisté?"

"Ano," řekla, "a jestli vám mohu poradit, nechte ty záležitosti být. Ponechte to v klidu. Vaše sestra i její dcery skutečně zahynuly. A vy nemáte žádné povinnosti k pozůstalým. Prosím vás, odpoutejte se od toho, dokud je čas, nebo vás to citově vtáhne do sebe a vy ztratíte všechen klid, který jste kdy měla. Buďte ráda, že stojíte úplně mimo. Vím, o čem mluvím."

"Děkuji vám."

Položila jsem sluchátko a sedla jsem si do křesla. Vytáhla jsem ze stolku ovládač a pustila si zprávy. V Iráku právě vypukla válka ...

Doslov

Zbyly jen střípky vzpomínek a já jsem se snažila je oprostit od citů, které ve mně vzbuzovaly. Nemohu udělat nic. Nemohu nikoho obviňovat. Tyto dva světy nebudou mít nikdy společnou řeč. Ani láska mé sestry k Mohamedovi a jeho láska k němu, jeho utrpení, jeho vzpomínky a krátké štěstí, které je potkalo, nic na světě nezmění. Neomilostní ho a ani z něho nesejme krutosti, kterých se lidé dopouští. Ale v duchu vím, že mám v srdci vzpomínky na pouště, krajiny, lidi, kteří mne krátkou chvíli doprovázeli po mých cestách a byli ke mně laskaví. Ale já, já k nim prostě nepatřím.

Vypnula jsem televizi, rozsvítila jsem svíčku a myslela na jediného člověka, který byl mou bytostnou součástí   - moji drahou sestřičku, kterou mi roztrhala při náhodném atentátu bomba.