A horkou noc zdobil půlměsíc ... část 4.

Jeli jsme pak do toho domu, který si vybudovali Mohamed s mou sestrou a kde byli šťastní. Alespoň podle jejich dopisů jsem to vycítila. Pokoušela jsem se je číst rodičům, ale nějak se k tomu neměli. Myslím si, že tím sňatkem ji zavrhli úplně. Vůbec se o ni nemluvilo. Dokonce jednou na vánoce jim poslala dárky po jednom Syřanovi, ale oni řekli, ať jí je vrátí, že "tam odtud" nemají žádný zájem si něco brát. Bylo mi jí tak líto. Běžela jsem za ním a řekla jsem mu, ať mi to dá a jí vyřídí, že byli rodiče šťastní.  Podíval se na mne a zeptal se mne, proč lžu. Pokrčila jsem rameny. Aby byla šťastná ona, řekla jsem. Asi to nepochopil Zabouchl dvířka od auta a odjel.

Mohamed mne řídit nenechal, seděla jsem tedy na zadním sedadle a paní Hayat vedle něho. Ta slabost mne neopouštěla. I když to nebylo nic nepříjemného, ale přesto jsem cítila, že něco  není se mnou v pořádku. Pravda byla, a to si musím přiznat, že jsem se bála setkání s Karimem.

¦

Vím, jak své mamince lpěl, bylo to její první dítě. Pak přišly ty dvě holčičky. Vím, jak si je přála. Vždyť to byl celý její život, jakkoliv před tím zbytečně zpackaný. Stejně jsem tomu nerozuměla, proč kladla takový důraz na tu příhodu. Přeci se tohle stává, říkala jsem ji, ale ji zahltil smutek, zklamání a myslím, že i zoufalství. Bylo to v ní a nyní to přišlo na povrch. Taková rakovina duše, myslela jsem si. Vím, že se se o ni někdo pokoušel, ale odmítla ho. Pak přišlo léto a prázdniny. Pamatuji si, byla to středa. Přilítla domů.

"Prosím tě, půjč mi ty bílé plážové šaty," prosila mne.

"A na co?"

"Ale jdu s Evou na plovárnu. A ten klobouk, prosím tě."

Oblékla si je. Pak si nasadila klobou a já ji dala ještě svou bílou kabelku.  Dívala jsem se za ni, jak peláší alejí a netušila jsem, že na konci té aleje stojí Mohamed ...

¦

Jeli jsme po cestě a kolem nás byla poušť. V dálce jsem viděla pár velbloudů a slunce házelo kolem sebe nejen ty své žhavé úsměvy, ale také plné náruče barev. Mlčeli jsme. Jen jsem se dívala, očima mé sestřičky. A ptala jsem se v duchu, jestli tu mohla být opravdu šťastná. Asi za hodinu jsme dojeli na místo. Byla jsem překvapená. Krásný atriový dům, obehnaný plotem! A bylo jich tam víc. Ještě nedodělaných. Nikdo nikde nebyl. Vystoupila jsem z auta a málem mne to porazilo. Takové strašné vedro.

"Rychle do domu, je tam puštěná ventilace," řekla paní Hayat a sama se mnou spěchala dovnitř.

"Letos je opravdu děsné vedro," řekl Mohamed, "běžte si sednout do salonu, musím se osprchovat."

"Já bych se taky ráda.."

"Dole je koupelna, Sultána ti připraví koupel a osušky. Karim je nahoře."

Seděla jsem v křesle a chladný vzduch mi dělal dobře.  Paní Hayat šla do kuchyně asi zařizovat oběd. Za chvíli se Mohamed vrátil oblečený do tradičního mužského hábitu a posadil se proti mně.

"Chtěl bych ti jen říci, abys ses na Karima moc neupínala. On v tobě vidí svou maminku. A bude to pro tebe i pro něho pak těžké se rozloučit."

"Takže ty nesouhlasíš?"

"Nesouhlasím. Zůstane v Sýrii a ty můžeš kdykoliv přiletět. Ale já se k vám už nevrátím."

"Já vím, Muho, ale jsme příbuzní a já já jsem Karimova teta. Na to nezapomeň. Nikdy bych ho neopustila."

Vstala jsem a prošla jsem se po pěkně zařízeném pokoji. Na zdi visely fotografie mé sestry a jejích dcer. Prohlížela jsem si je a pak jsem se k němu obrátila.

"Chtěla bych se tě zeptat. Jaký byl její poslední den?"

"Podívej se, řeknu ti to tak. Milovali jsme se a byli jsme spolu šťastní. Patřili jsme k sobě od prvního okamžiku, co jsme se potkali. Nechápu to, ale byla mi víc, než všechno na světě. Poslední den jsme si plánovali, že odjedeme na Kypr. Na měsíc. Byla šťastná. Dokonce si dala šít šaty a vybírala si boty. Byli jsme spolu v Damašku, víš? Miloval jsem ji," řekl a složil si hlavu do dlaní.

¦

Pamatuji se, že když se vrátila z té plovárny, byla jak vyměněná. Nesvěřila se. Ale já tušila, že za tím je nějaká láska. A jednou v noci, to už spala, jsem šla k oknu a podívala se ven. O vysoký javor, který stál před ulici, se opíral vysoký statný muž a díval se do okna. Poodhrnula jsem záclonu. Myslel si, že je to má sestra a zvedl ruku na pozdrav. Zamávala jsem mu. Bylo mi to naprosto jasné. Poznala jsem, že je to cizinec a úplně mne zatrnulo u srdce. Tohle, až se dozví rodiče, to bude strašný cirkus.  A byl. Nevídaný. Otec to nevydržel a zbil ji. Krvácela z nosu a plakala. Když jsem ji v koupelně pomáhala, aby přestala krvácet, řekla mi, že ji nic jiného nezbývá, než si ho vzít. Ale snad se nad ní kdosi smiloval. Prožívala neskutečně krásnou dobu. Byla velmi zamilovaná a on také. Modlila jsem se, aby se jim nic nestavělo do cesty. Zkoušela jsem promluvit s matkou, ale ta mlčela. Jen se dívala tupě před sebe. Naléhala jsem na ni. "Víš určitě, že je to Arab?" zeptala se mne.

"Je ze Sýrie, tak to musí být Arab, ne?"

"To není tak jednoduchý. A co o něm víš?"

"Nic."

Vůbec jsem netušila, že ho vyhledala na kolejích a mluvila s ním. Až později jsem se dozvěděla, co bylo tématem té řeči, až potom, co mé sestře vypumpovali žaludek, protože se pokusila otrávit prášky na spaní.

Tíha lásky

Každý den jak korálek,
pouštíš mezi prsty.
Sny ze suchých fialek,
úzkostně se svrkly.

Taková tíha přišla!
A pavučiny ví,
jak by se moucha chytla,
letící kolem zdí.

Řekni jen: "Miluji!"
já zašeptám:
"Co smím, ti daruji".

Maura, 2010

Pokračování