Tým snů. Firemní kultura. Pěkný blábol.

Každý den jsem se budila se sevřeným žaludkem. Věděla jsem, co mě zas v práci čeká. Z venku to možná vypadalo jako sen – pracovala jsem v týmu, který měl skvělé výsledky, vedení nás prezentovalo jako ukázkovou skupinu.

Ale já to viděla jinak. Každý den jsem cítila, jak mi chybí vzduch, svoboda, chuť…

Když jsem před 3 lety nastoupila, byla jsem plná energie. Měla jsem představu o tom, že budeme spolupracovat, že se budeme podporovat, že budeme tým. Ta naivita mi vydržela překvapivě dlouho – vlastně mě držela nad vodou i ve chvílích, kdy bylo jasné, že realita je úplně jiná. Ale nějak jsem si to nechtěla přiznat. Prestiž zaměstnavatele i finance samozřejmě také hrály svou roli.

Naše šéfová si na nás nikdy nenašla pořádně čas. Lítala z meetingu na meeting. Informace nám předávala chaoticky a v běhu. Když už s námi mluvila, připadala jsem si jako kus nábytku. Byla to hlavně čísla a cíle, všechno muselo šlapat. Jak jsem se cítila já nebo ostatní, bylo naprosto nepodstatné. „Nechápu, co řešíš, vždyť perfektně frčíme. Kdyby ostatní oddělení pracovala jako my, firma by byla jinde,“ řekla mi jednou, když jsem byla zoufalá a snažila se s ní promluvit o tom, jak strašně se v týmu cítíme.

Normální lidská komunikace jako by přestala existovat. Vše bylo ve fofru. Mluvilo se jen o tom, co musíme udělat, kdy to musí být hotové, a co se nesmí pokazit. Jako kdybychom my, lidé, nebyli vůbec součástí rovnice. Byli jsme nástroje – na výsledky, na výkon, na plnění tabulek. Aspoň tak jsem se já i některé kolegyně cítily.

Před necelým rokem přišla nová kolegyně. Pravá ruka šéfky, která měla převzít aktivity, na které šéfová neměla čas. Doufala jsem, že mezi to bude patřit i čas na nás. Na tým. Že se o nás bude zajímat, občas s námi zajde na oběd, zařídí třeba nějaký teambuilding. Ale skutek utek. Těžko bych pro ni hledala jiné slovo než „policajt“.

Byla tvrdá, chladná, nekompromisní. Naše chyby rozcupovala na kousky hned ráno, ještě než jsme si stihly dojít pro kafe. Během porad jsem kolikrát zapomínala dýchat – musela jsem věnovat maximální pozornost každému slovu, protože sebemenší nepozornost znamenala další kritiku. Začínala jsem mít pocit, že tohle už nedávám. Pracuju dobře a rozhodně nad sebou nepotřebuju policajta s obuškem.

Zvlášť pro nás – citlivější povahy – to bylo skutečně peklo. Dostala jsem se do stavu, kdy se mi rozbušilo srdce šílenou rychlostí, jen když jsem slyšela, jak si vyšlapuje po chodbě. Měla jsem sevřený žaludek, a vždycky jsem si říkala, co zase přijde. Jedna kolegyně dala výpověď a další už si hledala nové místo. Já jsem si pořád říkala, že to dám. Kde jinde mě takhle zaplatí. Kde jinde budu v týmu, který je ve firmě za hvězdu.

A pak se to stalo. Naprosto jsem se sesypala u kopírky. Přijela rychlá. A to byl bod zlomu. Až v nemocnici jsem si uvědomila, že tohle nemám za potřebí. Že mi to za to nestojí.

Z firmy jsem odešla. Pořád jsem si ale říkala – „Proč šéfová nic neudělala?“ Signálů od nás měla dost. Vždyť stačilo jen málo. Trochu zpomalit své tempo a uvědomit si, že úkolem šéfa není jen plnit tabulky, být na každém meetingu a prezentovat výsledky dalším fabrikám. Je to i starost a zájem o jeho tým. Obyčejný small talk. Zabralo by jí to jen pár minut.

Moje výzva pro vás:

Pokud jste vedoucí, dívejte se dál než na čísla a tabulky. Zamyslete se, jestli vaši lidé v práci JEŠTĚ JSOU nebo už vnitřně ODEŠLI a jen přežívají. Možná váš „dokonalý“ tým ve skutečnosti trpí. Možná jsou vaše perfektní výsledky vykoupeny zničenými jednotlivci.

Zeptejte se sami sebe:

Jak moc mluvím s lidmi o tom, jak se mají, jak jsou spokojení, jak se cítí?

Jak moc vím o tom, čím jim nevědomky házím klacky pod nohy já?

Známe se v týmu jako lidé, ne jen jako pracovní funkce?

Prohození pár slov, společné zážitky, smích, zájem o druhé - tyhle „drobnosti“ mohou někdy změnit úplně všechno.

Nepodceňujme sílu lidské komunikace a času i pozornosti, který druhým věnujeme. A to nejen v práci, ale i doma.

Snad tento příběh někoho přivede k zamyšlení, ideálně k nějaké akci, změně.