Tebe si zaškatulkuju do...

Jak moc dáte na první dojem? Škatulkujete si v hlavě lidi ihned, jak se na ně jen podíváte dle výrazu obličeje, stylu oblékání, pohybů, vůně atd.? Nebo jste milosrdní a dáte jim „nálepku“až po prohození prvních pár slov? 

Či vám tento proces neběží hlavou vůbec? Pokud ne, jste šťastní lidé.

Proč tomu tak je? Je naprosto logické, že náš mozek se nějakým způsobem musí „bránit“ obrovskému množství informací, které k němu každou sekundu míří. Mozek upravuje, slučuje, vylučuje, škatulkuje i naprosto ignoruje přijímané informace, aby se z toho sám (potažmo my) nezbláznil.

Důsledkem toho je právě náš rychlý úsudek, který většinou uděláme do cca 3 sekund od prvního kontaktu, např.: Co tenhle mi tu chce vyprávět. Vypadá, jako by do pěti neuměl počítat. Nemá doma žehličku? Vypadá, jako by právě vstal z postele. Co si s tímhle uťáplíkem/ hastrošem/ namyšlenou ženskou asi tak mám říct, atd.

Už jste někdy přemýšleli nad tím, jak nás to vlastně omezuje? Z kolika lidí, které jsme prakticky hned na začátku „vyselektovali“ či zařadili do boxu s nálepkou „blbec“, „fiflena“, se při možnosti bližšího seznámení vyklubaly fajn osoby?

Nejenže se připravíme o možnost hlubšího seznámení, ale hned k těmto lidem přistupujeme jinak. Vnímáme je skrze filtry daného boxu, očekáváme od nich např. jejich neschopnost, neznalost, povrchnost, povýšené jednání. A dle našeho očekávání s nimi i jednáme, smýšlíme o nich.

Chudáka druhého člověka odsoudíme (prakticky bez jakýchkoliv ověření a „důkazů“) do určité kategorie, uložíme do boxu a dáme mu nálepku. Náš mozek následně zaktivuje všechny informace, které má k danému boxu z dřívějších zkušeností uložené. Automaticky mu tedy přisoudíme všechny vlastnosti této kategorie, a to naprosto bez ohledu na to, zda je opravdu má či ne.

Mozek nám takto chce „pomoct“ a ušetřit čas.

Člověka to vede k zamyšlení - v jakých krabičkách jsme asi my? Jak to ovlivňuje jednání, komunikaci, jakož i očekávání našeho okolí od nás samotných. Jak odlišně nás mohou ostatní vidět - jen na základě škatule, kam jsme byli při prvním kontaktu prakticky automaticky zařazeni? Nacházíme se ve správných mozkových boxech? Jak moc práce nám to dá, mozku druhé strany dokázat, že jsme třeba ve špatné škatulce a dostaneme k tomu vlastně vždycky od každého šanci? O co jsme díky tomu přišli?

Je od mozku sice hezké, že nám vše chce usnadnit a zpřehlednit, ale má to i řadu svých omezení. Zabraňuje nám lépe poznat fajn lidi a vnímat je bez filtrů dané škatulky. My totiž před sebou nevidíme konkrétního „Pepu Nováka“, ale soupis vlastností, které mu na základě rychlé analýzy přisoudil náš mozek. Soupis obecných vlastností pro daný box. Zrovna tak my jsme soupisem přiřazených vlastností pro druhé…