Proč mozek miluje cíle?

Protože je mozek velký strašpytel, potřebuje přesně vědět, co se bude dít a co ho čeká. Minimálně tedy pro vnitřní pohodu je důležité cíle mít. Jinak je mozek ve střehu a Vy ve stresu. 

Dosahování jednotlivých milníků mu přináší tolik oblíbený dopamin a Vám příjemné pocity i další dávku motivace a nadšení. Bez jasného fokusu Vám mozek vymyslí tolik možných aktivit a věcí, co byste mohli nebo měli, že nebudete vědět, co dřív. No a pak to dopadne, že budete dělat chaoticky všechno a ve výsledku nic. Zamrznete na místě. Budete unavení a naprudění. Také bude mít dost času na to, Vám intenzivněji předhazovat, co ještě v životě nemáte, co je “špatně“ a Vy budete smutní či naštvaní.

Co s tím?
Stanovte si jasné cíle a vyměňte nespokojenost a podrážděnost za klid a pohodu, za jasný fokus a progres!

Nejen kvůli uvedeným důvodům se v každé příručce time managementu i osobního rozvoje se píše, že je třeba mít jasno v dlouhodobých cílech. No, je to jako byste se vydali do hustého lesa mimo vyšlapanou cestu a tam prostě  nějak chodili. Chvíli je to možná fajn. Užíváte si totální svobody, ale kam dojdete? Nebudete mít za chvíli hlad a nebudete se chtít najíst a ohřát v nějaké restauraci nebo si dopřát krásný výhled z rozhledny? Ale místo toho trčíte někde uprostřed lesa. Nepopírám, že tímto způsobem určitě někam dojdete. Otázkou ale je, jak s tím NĚKAM budete spokojeni. Osobně jsem ráda aktivním tvůrcem svého života. Když bych se zase vrátila k výletu po lese, když si chci dát svíčkovou, je jasné, že musím svou trasu naplánovat kolem dobré restaurace. 

Teď ale vážně. Cíle nám přináší nadhled.  Díky nim se neztratíme v každodenních rutinních úkolech, což je asi nejčastější problém většiny z nás, ale máme na zřeteli celkový kontext. Definované cíle zároveň podporují naše jednání i myšlení orientované na budoucnost tak, abychom maximum energie vynaložili na ty správné činnosti. Posilují naši vnitřní motivaci skrze aktivaci našeho podvědomí. Mozek ví, co má dělat, má jasné zadání, kterému rozumí. A už na vašich cílech maká. Zároveň nám slouží jako jakési měřítko našeho progresu. 

Nemalou roli v cestě za cíli hraje i přebírání zodpovědnosti za své činy i rozhodnutí. Je jednodušší a svůdnější dělat jednodušší činnosti nebo řešit věci tak, jak přijdou nebo nám je někdo zadá, než si muset hájit své hranice, říkat ne a vědomě se určitých příjemných aktivit vzdát pro dobro těch, které teď možná trochu bolí, ale dlouhodobě jsou pro nás nejpřínosnější. Pokud rozhodování vezmeme do svých rukou, není to prča. Člověk občas prostě šlápne vedle, udělá chybu, zažije zklamání a nezastírám, že tu a tam i slízne pořádnou facku. S tím je třeba počítat. Přesto je pro mě osobně důležitý fakt, že to co tomu držkopádu předcházelo, bylo moje rozhodnutí a ne to, že „se mi něco událo“ nebo za mě rozhodl někdo jiný. Zároveň se skrze tuto zkušenost posunu zase o kus dále a budu vědět, co příště zkusit jinak.

KDO JDE ŽIVOTEM BEZCÍLNĚ, SOTVA DOJDE TAM, KAM SI PŘEJE.

Abych ale byla férová, musím dodat, že mám kolem sebe i lidi, kteří žijí výhradně tady a teď a jsou s tím spokojeni. Neplánují. Nemají „žádné“ cíle. Prostě jen jsou a užívají si to. Těch je ale jen hrstka. Vedle nich jsou ale tací, kteří jsou nespokojení, dokola se litují a opakují stále stejné chyby. 10 let nadávají na svou práci, ale pořád tam jsou. 20 let se trápí v nefunkčním vztahu, ale i nadále v něm setrvávají. 

Mě osobně dává větší smysl si stanovovat cíle pro privátní i pracovní sféru a postupně je naplňovat. I za cenu občasných pádů a zklamání. 

Jak to máte Vy? Víte přesně, kam v životě kráčíte? Jak se jednou chcete ze smrtelné postele na svůj život koukat a rekapitulovat si ho? Já rozhodně. Chci si říct: Byla to jízda, fakt jsem si ho užila na plný pecky!

Uzavřela bych to těmito vzkazy pro Vás:

UJASNI SI, KAM V ŽIVOTĚ SMĚŘUJEŠ A CO OD NĚJ VLASTNĚ CHCEŠ.

ŽIJ TAK, ABYS NA SMRTELNÉ POSTELI NIČEHO ZÁSADNÍHO NELITOVAL.