Můj život stojí za prd. No a co?

Vážně šílené! Obdobné fráze a výroky typu: ono to není zas až tak hrozné, může být i hůř, to je ta moje špatná karma, stejně se nedá nic dělat, já to nějak doklepu…, mi opravdu berou dech.

Pokud žijete cca 55 „dospěláckých“ let v „módu přežívání“, tak vám váš život může připadat neuvěřitelně dlouhý, prázdný a otravný. Asi i proto si ho někteří lidé i dobrovolně zkrátí. Když ale žijete naplno a užíváte si vše, co vám přináší, tak si spíše přejete, aby byl aspoň 3 x delší, a vy jste stihli zrealizovat všechny své plány, sny a představy.
O to více mě zaráží, že lidé v „modu přežívání“ jsou se svou situací více či méně smířeni. SMÍŘENI. Prostě to tak je, co já s tím? Jako by bylo předem někde určeno, že ten a ten bude mít život na prd a už se s tím nedá nic dělat. Tak to ale přeci není!
Rčení typu „každý je strůjcem svého osudu“, je rozhodně pravdivé. Všechno se dá změnit. Od malých věcí, až po ty zásadní. Můžete si najít práci, která vás opravdu baví, rozjet podnikání, odejít z paneláku a postavit barák, všechno zabalit o odstěhovat se na Bali a tam třeba psát knihy nebo se starat o opuštěná zvířata. Můžete prakticky vše, co si jen přejete. Jen se nesmíte stále bát. A také je nutné začít něco pro svůj sen dělat. Ideálně hned. Člověk musí v životě občas více riskovat, aby něčeho dosáhl. Párkrát klopýtnout, zase vstát a zkoušet to dál.
Je třeba vystoupit ze své komfortní zóny, a to není nikdy lehké. První kroky změny hodně bolí. Tak to prostě je. Z dlouhodobého hlediska je ale počáteční bolest i pocit nepohody pro vás ve finále extrémně prospěšné.
Řídíte svůj život, nebo jen pasivně vyčkáváte, co se bude dít? Máte zapsaný svůj dlouhodobý cíl a kroky, které k němu vedou? Pokud ne, sepište si, čeho byste chtěli např. v rámci 6 až 12 měsíců dosáhnout a rozdělte si svůj plán do menších částí. Na každý měsíc si vytvořte seznam aktivit, včetně kroků a termínů, kdy je provedete. První aktivitu si tam připište s dnešním datem. Neodkládejte to a začněte!