Mozek, hormony a prokrastinace

Bojujete s tím, že se ne a ne dokopat k určitým aktivitám a povinnostem? Necháte se zlákat jinými, které mozek v danou chvíli vyhodnotí jako příjemnější? Asi tušíte, kam tím mířím. Dnes si povíme o fenoménu s názvem prokrastinace.

Jednou za čas, náročné či nudné záležitostí odsunout je OK. Pokud se z toho ale stane zvyk a tento vzorec jednání používáte ve více oblastech našeho života, může Vám prokastinace udělat ze života peklo. Kdy vlastně prokrastinujeme a jak se tohoto zlozvyku zbavit?

Prokastinace rozhodně není občasné lenošení! Je to v podstatě náš zaběhnutý vzorec chování, naše naučená obranná taktika vyhnutí se něčemu, skrze odsouvání konkrétních aktivit. 

Prokastinace je obrovská psychická zátěž, nejen proto, že některé věci prostě neuděláme, ale předně proto, že ty nedodělané věci jsou stále přítomny v naší hlavě. V naší paměti. Mozek pak, chudák, musí vytrvale makat na tom, abychom na něco nezapomněli, a občas nám naše resty vrátí zase hezky z podvědomí do vědomí, aby nám je připomněl. Tohle asi znáte. Je to takový ten nespecifikovatelný vnitřní press a opakující se trýznivé myšlenky, že toho máme hodně, nestíháme, jsme tedy neschopní atd.

Každopádně je pro mozek, potažmo pro Vás, enormně energeticky náročné tyto informace neustále udržovat v paměti. Prostě někde v podvědomí Vás pořád tlačí a svírají. Jsou tam, byť je vědomě nechcete „vidět“. No a navíc nám je mozek předhodí zpět většinou ve chvíli, kdy s nimi nic udělat ani nemůžeme – těsně před spaním, v autě, ve sprše atd.

Velmi nebezpečné je, že naučené odsouvání pak mozek používá i v řadě dalších oblastí Vašeho života. Většinou zde platí – buď konkrétní věc odsouváte vždy, jako např. otevření nepříjemných témat, vědomé vyvolání konfliktu, říkání ne, vyjádření svého názoru či nesouhlasu, rozhodování, atd. nebo neodsouváme nikdy a jednáme. 

Nutno podotknout, že prokrastinace není nutně lenost. Spíše jsou na vině určité bariéry, které v hlavě máte – předně strach. Obava z něčeho nového, ze selhání či ztrapnění, nejistota výsledku, pocit, že nesplníte něčí očekávání nebo nevíte, jak a kde začít atd. 

Někdo však určitou dávku stresu a s ním spojené vyplavení kortizolu a adrenalinu pro podání skvělého výkonu potřebuje a teprve tehdy začne řádně makat. V podstatě miluje ten pocit, kdy už se blíží termín odevzdání. Ale i zde je to určitý zvyk, či spíše po dlouhá léta naučený zlozvyk. No a nemalou roli hraje i určitá závislost na adrenalinu a předně na pocitech, které následují po opadnutí adrenalinového fáze, tedy po dotažení daného úkolu. Do těla se nám vyplaví úžasný hormonální koktejl plný endorfinů a dopaminů. Přijde extrémní úleva, příjemný pocit zadostiučinění, vítězství. Dostaví se až určitá euforie. 

Prokrastinace jde ruku v ruce s efektem Akrasia (nepřítomnost síly – tedy vůle), který již před více než 2400 lety pojmenoval Platon. Je to naučené chování, kdy (si) děláme věci, kterých poté litujeme a vyčítáme si je. Víme, že nám škodí, přesto je děláme. Lékem by měla být silná vůle, plánování, sebedisciplína, sebeovládání. Z mého pohledu je to opět věc mozku, který chce rychlou odměnu. Je to krásný příklad toho, že po většinu života nejednáme racionálně, ale instinktivně – ve hře je náš „zvířecí mozek“ a ten „racionální“ je vypnutý. Proto si večer lebedíme před obrazovkou a sledujeme cosi, co nám do života nic nepřinese, a ještě to doladíme pivkem, vínem nebo cigaretou a miskou chipsů. 

Kdybychom se na prokrastinaci zaměřili pohledem hospodářské politiky, tak by se tento fenomén nazýval časová nekonzistence. Znáte to, když přijde šéf nebo kolega či známý s nějakou prosbou o pomoc, tak prakticky vždy druhému vyhovíme. Navíc to ani nemusí být ten nejlepší kamarád či člověk, na kterém nám extra záleží. Jasně, to udělám. Určitě se na to podívám. To zvládnu, spolehněte se na mě. Prostě naslibujeme v daný okamžik hory doly, ale pak to horko těžko dodržíme nebo taky nedodržíme. Zavážeme se v danou chvíli k věcem, které vlastně ani dělat nechceme či dokonce ani pořádně neumíme.  Nebereme v potaz nutnou časovou investici pro splnění daného úkolu a zcela zapomínáme na jiné slíbené či naplánované věci. Podhodnocujeme náš čas v budoucnu. Žijeme s představou, že teď ho sice nemáme moc, ale v budoucnu to bude jinak a pak VŠE hravě zvládneme.  Možná se v tuto chvíli ptáte, kam se podělo naše rácio, že? :) To asi zrovna makalo na něčem jiném. :) 

Krátkodobě uspokojíme naši potřebu respektu a důležitosti, potřebu být milován, někam patřit a slíbíme druhým či sobě vše možné i nemožné. Skutečnost je pak ale jiná a my jsme ve stresu. A proč se tohle děje? Opět nemalou roli hrají hormony a naše základní sociální potřeby.  Vítězí krátkodobá dopaminová odměna ve chvíli, kdy učiníme závazek, a sice ve formě blaženého pocitu. Oxytocin, který rovněž přináší příjemné pocity, se vyplavuje díky tomu, že jsme vyhověli, pomohli, byli užiteční pro druhé. Uspokojili jsme naši potřebu sounáležitosti, spojení s jinými lidmi. No a triádu uzavře i serotonin, kterého jsme si dopřáli, protože stoupla na chvíli naše subjektivně vnímaná důležitost, náš status. No a pak tomuhle hormonálnímu pokušení odolejte, že? :) :)

Jak s prokrastinací bojovat, o tom až příště. 

Prokrastinujete také? Co nejčastěji odsouváte?