Haha. Já a vyhořelá? Hloupost!

Jedním z největších mýtů o vyhoření je přesvědčení, že pokud milujeme svou práci, jsme v bezpečí. Opak je pravdou.

Moje zkušenost je taková, že právě ti, kteří svou práci milují, často ani nepostřehnou, že už jim hoří za patama. Uvědomění většinou přijde, až když v tom jsou už po uši.

Už prostě nemůžou dál.

Padají únavou.

Jsou alergičtí na lidi v týmu, klienty, kolegy, zaměstnance.

Práce a jejich nasazení jim najednou přestanou dávat smysl.

Prostě už je všechno a všichni ... štvou.

Všechno je vyčerpává.

Kde je kámen úrazu?

Vášnivý přístup nás nutí dávat ze sebe maximum a často i mnohem víc, protože nás to baví.

Děláme přesčasy.

Žijeme v tempu sprintera.

Klademe na sebe vysoké nároky.

Ignorujeme únavu.

Šidíme spánek.

Osekáváme koníčky i přátele.

Potíže začnou tiše:

Permanentní únava

Špatná koncentrace, roztěkanost

Nekvalitní spánek

Úzkostné stavy s pocitem, že se nemůžeme pořádně nadechnout

Poruchy zažívání (průjmy, zácpy, bolení břicha bez příčiny)

Podrážděnost – výbušnost nebo plačtivost

Ztráta schopnosti se radovat

Pocit bezvýchodnosti a bezmoci

Přesvědčujeme sami sebe:

„Zvládnu to! Stačí se hecnout!“

„Musím být silná!“

A ignorujeme fakt, že už jedeme přes čáru.

Uvědomit si, že jsme na cestě k vyhoření, je těžké – znamená to přiznat si, že potřebujeme změnu. To, že svou práci milujeme, z nás rozhodně neudělá nezničitelného supermana.

Tělo máme jen jedno.

Mentální zdraví máme jen jedno.

Dovolte si zpomalit a říct stop dřív, než vás tělo zastaví samo. Práce může být láskou, ale ne na úkor nás samých.