Kdyby se to týkalo jenom něčeho, co člověk dělá. Horší je, že se to týká (především) toho, jak člověk myslí, respektive uvažuje. Zažité přístupové vzorce. Problém zde nastává v podobě lenosti posunovat se dál – protože to, co popisujete, je vlastně jeden z aspektů osobního vývoje. Lidem intelektuálně líným a pohodlným, kteří na vývojové úrovni postupují velmi pomalu, bude v cestě za změnou vzorců stát ego v kombinaci s atavistickými pudy. Pro ego – jehož původním úkolem bylo zařídit, aby člověk přežil, což už dnes není tak těžké, a ego tudíž akorát více škodí, je-li mu poskytován neúměrně velký prostor – je změna teoreticky ohrožujícím elementem. K tomu atavismus – zůstanu-li stát od smečky opodál, pak zemřu – a máte výsledek v podobě smrtícího koktejlu "půjdu radši s davem a nebudu vystrkovat hlavu, nebudu vylézat z myšlenkové krabice a dívat se na věci jinak, než jak jsem zvyklý" atd. To je moc práce, je to nebezpečné, jsou to všechno blázniviny a podobně (škatulek je vždy po ruce dost). Je to zkrátka jeden z úkolů zde – učit se a rozvíjet se. Vzato kolem a kolem, je to pořád evoluce – individuální a pak i kolektivní.
