Zkouška, které jsem měla litovat

Na mém příteli mě zarážela jeho nesmělost. Chodili jsme spolu skoro půl roku a pořád se neodhodlal k ničemu, čím by náš vztah posunul dál.

Když jsem svého budoucího přítele potkala, byla jsem z něho celá vedle sebe. Vysoký, urostlý, sportovní kluk s vlnitými vlasy, okolo nichž mu sluneční světlo, když stál na správném místě, dělalo náznak svatozáře. A navíc i velmi charizmatický.
Překvapilo mě jeho jméno. Nikdy jsem si nedokázala představit, že potkám kluka jménem Julius. Měla jsem za to, že taková jména se už nedávají.
„Dědeček byl Julius,“ vysvětlil mi, „tatínek je Julius a já jsem taky Julius.“
„A až budeš mít syna, bude taky Julius?“ zeptala jsem se se smíchem.
„To ještě nevím,“ pokrčil rameny.
Jak už jsem napsala, Julek, jak jsem mu postupně začala říkat, měl všechno, co jsem hledala. Byl chytrý, šikovný, vtipný, pozorný, ale pořád se k ničemu neměl. Připadal mi jako nerozhodný moula. Když jsme spolu trávili víkend, došlo maximálně k letmé puse. Zpočátku mi to imponovalo, později mi to začalo vadit.
„Nemyslíš si, že je na čase, aby mezi námi bylo něco víc?“ zeptala jsem se jednou přímo.
„Nevím,“ řekl nerozhodně, „víš, než pokročíme dál, chci mít stoprocentní jistotu, že to, co mezi námi je, je to opravdové.“
„Ty se o tom musíš ujišťovat?“ divila jsem se.
„Já prostě nechci udělat chybu a něco uspěchat,“ odpověděl.
Když mezi námi takováto konverzace proběhla popáté, svěřila jsem se v práci kolegyni Aleně. Alena byla to, čemu se říká dokonalá žena. Sama nejsem žádná ošklivka, ale vedle Aleny jsem byla neviditelná. Každý chlap, který ji zahlédl, si za ní mohl vykroutit krk.
„To je zvláštní,“ zamyslela se Alena, „třeba má za sebou nějakou špatnou zkušenost. Nebo…, ale to určitě ne.“
„Nebo co?“ chtěla jsem vědět.
„Nebo by mohl být na kluky,“ řekla Alena, „ale to si myslím, že je blbost, protože jinak by se neseznamoval s tebou. Na tobě je z dálky vidět, že jsi žena.“
To mi moc nepomohlo.
„Má nějaké záliby, nějaké aktivity pro volný čas?“ loupla po mně Alena očima.
„Každou středu chodí hrát bowling s partou z jejich práce,“ řekla jsem. „Celkem jich chodí dvanáct, kluci i holky. Párkrát jsem tam s ním byla, ale nudila jsem se.“
„Ve středu? A od kolika hodin?“ zajímala se Alena.
„Od osmi,“ zabručela jsem.
„V té herně na náměstí?“ chtěla vědět Alena.
„Jo, kde jinde,“ zavrčela jsem a pak jsem se zeptala: „A proč to vlastně chceš vědět? Zajímáš se o mého Julka? Ty, za kterou se otáčí každý chlap, kterému to ještě aspoň trochu funguje?“
„O chlapy, kteří se otáčejí za mnou, nestojím,“ odpověděla Alena klidně, „já hledám takového, za kterým se otočím já, víš?“
„A myslíš si, že se otočíš za mým přítelem?“ to už jsem promluvila dost útočně.
„To ani ne, ale jen omrknu, jak se chová, když u toho nejsi,“ protáhla se Alena. „Třeba zjistím, proč je vedle tebe takový nevýrazný, že ani nestojí o druhou metu.“
„No,“ převalovala jsem to v hlavě, „to je možná zajímavý nápad. Ale ne že to přeženeš a začneš ho svádět!“ zahrozila jsem.
„A jak vlastně vypadá?“ zeptala se Alena a já jí neochotně ukázala jednu z našich společných fotek.
„No vidíš, není k zahození,“ zhodnotila. „A neboj, jakmile na něco přijdu, tak ti dám vědět.“

Ve středu večer mi pak přišly od Aleny tyto zprávy:

19:47 Tak jsem v herně. Ještě nepřišli.

19:56 Už přišli, losují o to, kdo bude s kým ve skupině.

20:03 Už hrají. Já sedím opodál a koukám, jestli na něco přijdu.

Další zpráva mi od ní už nepřišla.

Ve čtvrtek ráno přišla Alena do práce o deset minut později.
„Tak co, jak to vypadalo? Co Julek?“ vyhrkla jsem na ni.
„Ani mi nemluv,“ mávla Alena rukou, „seděla jsem tam, koukala na něj, vždycky, když se ohlédl, jsem se tahala za vlasy, olizovala si rty, dělala oči, přehazovala nohu přes nohu,“ mávla druhou rukou, „vůbec nic. Jako kdybych byla ze skla.“
„A ty holky, co s nimi hrají ten bowling?“ chtěla jsem vědět.
„S těmi se sice baví, ale nijak osobně, drží si od všech odstup,“ pokrčila rameny. „Očividně se do žádného flirtování nechce pouštět.“
„Takže mám být pořád trpělivá?“ zeptala jsem se.
„Určitě,“ usmála se Alena.

Dalších několik týdnů pokračovalo ve stejném rytmu. S Julkem jsem se vídala hlavně přes víkendy, během týdne jsme si spíš volali a psali. Asi po měsíci se objevil zádrhel.
„Tento víkend spolu nemůžeme být,“ řekl, „musím jet na oslavu tetiných narozenin.“
„Co to povídáš?“ divila jsem se, „tvoje teta měla narozeniny před třemi měsíci.“
„Tohle je druhá teta,“ objasnil mi, „z tátovy strany, víš?“
„Aha, hm,“ řekla jsem zklamaně.
Přesto jsem měla o víkendu pocit, že Julka vidím. Zahlédla jsem ho, nebo někoho, kdo mu byl podobný, před vinárnou, o které tvrdil, že by do ní nikdy nešel, protože mu víno nic neříká. A vedle něj jsem viděla holku, která takhle na dálku mi byla povědomá.
Ale třeba to byl jen nějaký dvojník, řekla jsem si.

Ovšem hned od následujícího pondělka jsem měla dojem, že se něco děje. Julek mi nebral telefon a když ho vzal, hned se na něco vymluvil. Většinou na hodně práce. Nebo na únavu.
Když jsem to chtěla probrat s Alenou, odbyla mě na půl pusy. Vypadala, jako bych se jí nějak dotkla tím, když se ptám, jak zacházet s Julkem.
Odhalení přišlo v pátek a byl to pro mě šok. Alena se vymluvila, že musí odejít z práce o čtvrt hodiny dříve. Mávla jsem nad tím rukou a myslela si svoje. Ale když jsem o chvíli později vykoukla z okna, viděla jsem ji, jak se venku na chodníků objímá s Julkem.
Krve by se ve mně nedořezal. Nehleděla jsem na případné následky, vyběhla jsem z kanceláře a po schodech, bez ohledu na podpatky, vyběhla až ven.
„Tak takhle to je!“ zařvala jsem na celé kolo.
Ti dva se na mě dívali podivnými cizími pohledy.
„Ano, je,“ řekla asi po půlce minuty Alena, „vzpomínáš si, jak jsem ti řekla, že hledám ne chlapa, který se otočí za mnou, ale za kterým se otočím já? Tak jsem ho našla,“ a přivinula se ještě víc k Julkovi.
„Denisko, neber to zle,“ řekl měkce Julek, „víš, jak jsem ti říkal, že se nechci do ničeho pouštět, dokud nebudu mít stoprocentní jistotu? Tak tady s Alenkou jsem ji měl hned,“ a pokrčil rameny.
„Jak mi teď budeš chtít přijít na oči?“ křičela jsem na Alenu.
„Toho se neboj,“ odpověděla mi s úsměvem, „podala jsem u nás v práci výpověď a v pondělí nastupuji do práce tady k Julínkovi,“ kývla k němu hlavou, pak se k němu otočila a řekla klidně: „Miláčku, můžeme jít, doma jsem si přichystala překvapení, to budeš koukat,“ vzala ho za ruku a společně odcházeli pryč.
Nevím, na co měl koukat Julek, ale já jsem koukala jako…