Ze tmy

V krbu praskal oheň, díky čemuž bylo v domě příjemně teplo. To se nedalo říci o venku, kde jsme z okna viděli závěje sněhu a oblohu černou tak, že nebýt hvězd, nevíme ani, že tam je.

„Zase jste odhrnuli závěsy,“ zahartusila teta Margot. „Kolikrát vám budu připomínat, že tuto noc musí zůstat zatažené. A vůbec jsme sem neměli jet. Minulý nebo příští týden ano, ale ne teď, když je tato noc.“
„A proč je zrovna tato noc špatná?“ zeptala se moje žena Helena, zatímco teta zatahovala závěsy.
„Předpokládám, že ti o tom Gordon nic nevyprávěl, Heleno,“ švihla po ní teta Margot očima. „Blíží se půlnoc a to je chvíle, kdy musíme, když už jsme tady, zůstat uvnitř až do rána. A hlavně nekoukat ven.“
Helena otočila svůj pohled ke mně. „Co to má všechno znamenat, Gordone?“ zeptala se.
„Uvidíš po půlnoci,“ odpověděl jsem s povzdychnutím. „Dnes je výročí jedné události z naší rodinné historie. A proto je toto jediná noc v roce, kdy přebývat v tomto domě není bezpečné.“
„Všichni mluvíte v hádankách,“ zakabonila se Helena, „je snad venku nějaké strašidlo nebo jiné monstrum?“ pohlédla nejprve na mne, ale protože jsem se zrovna díval na tetu Margot, otočila svůj pohled k tetě také.
Bratranec Simon, který dosud mlčel, zvedl hlavu od knihy a tiše řekl: „Není to strašidlo, není to monstrum. Je to nešťastná láska, která je po smrti.“
Nedalo se říci, že by tím Helenu uklidnil. Vrtěla hlavou a pak řekla: „Teď už tady nerozumím vůbec ničemu. Vážně mi to nikdo z vás nechce říct, co se tu děje?“
Oba se Simonem jsme se podívali na tetu Margot. Ta se nadechla, pak vydechla a pak řekla: „Dobře, já to tedy povím. Je to poprvé od chvíle, kdy zemřel můj muž Herbert, kdy to mám v plánu vyprávět. A to je dobře, že Gordonův bratr Henry spí ve svém pokoji. Ten tu totiž byl, když se to s Herbertem stalo. Dodnes z toho má zmatek v hlavě,“ na což jsem přikývl, čehož si Helena všimla.
„Tvé sherry, mami,“ ozval se Simon a podal tetě sklenku.
„Děkuji,“ řekla teta, decentně usrkla a pokračovala ve vyprávění.
„Stalo se to v době, kdy Herbertův dědeček byl ještě mladý muž. Sloužil v armádě a těšil se, že až jeho služba skončí, vrátí se domů a bude žít poklidný život. Na jedné dovolence se seznámil s dívkou poněkud extravagantního zjevu. Pocházela z některého z těch malých a málo významných států na Balkáně. Do Herbertova dědečka se zamilovala na první, maximálně druhý pohled. Pokračovalo to i poté, co se vrátil ke své posádce. Jela tam, kde posádka sídlila, ubytovala se v tamním hostinci a vyhledávala příležitosti, jak Herbertova dědečka potkat.
Pak přišel den, kdy vojenská služba skončila a Herbertův dědeček se mohl vrátit domů,“ odmlčela se, upila a zatímco my ostatní jsme si uvědomovali, že během její řeči i praskání dřeva v krbu ztichlo, pokračovala:
„Potíž byla v tom, že Herbertův dědeček o pokračování té známosti nestál. Dal to té cizince najevo, ale ona ho odmítla pochopit. Stále mu byla v patách. Mezitím si Herbertův dědeček našel svou skutečnou nevěstu, z níž se stala Herbertova babička.
Pak jednoho večera, a zrovna dnes je to další rok od té události, se za ním ta cizinka vydala. Sem. Nikdy sem nedošla. Venku byl mráz, studený vítr a ona šla jen v haleně, květované sukni a bosa. Ráno ji našli na jednom rozcestí v půlce kopce mrtvou.
Herbertův dědeček domluvil s místním farářem pohřeb a myslel si, že tím je celá věc uzavřena. Jenže přesně rok od té noci se stalo to, co se stane i tuto noc. Na světě byl už Herbertův otec, i když byl teprve nemluvnětem. Najednou o půlnoci zaslechl Herbertův dědeček z venku hlas, připomínající lidské volání o pomoc. Podíval se oknem a zahlédl postavu, která nejspíš ten hlas vydávala. Neváhal, hodil na sebe kožich, vyběhl ven a mířil za tou postavou. Už se nevrátil. Ráno ho našli mrtvého na tom samém místě, kde rok předtím zahynula ta cizinka.“
Teta Margot opět upila ze své sklenice a pokračovala: „Herbertova babička tu neměla stání. Okamžitě sebrala sebe i dítě a odstěhovala se ke svým rodičům. Byla mladou vdovou, ale Herbertovu dědečkovi zůstala věrná. Nikdy neměla žádnou známost, natož sňatek. Vychovávala Herbertova otce a sem, do tohoto domu, který se měl stát jeho dědictvím, nikdy nevkročila. Herbertův otec se sem poprvé dostal až jako dospělý. Nechal si od svojí maminky převyprávět, co se tu v osudovou noc stalo, a proto tu nikdy nestrávil tuto jedinou noc v roce. Na toto výročí pravidelně odjížděl do města a nocoval i se svou ženou a malým Herbertem v různých hostincích a hotelech.
Proto se taky dožil přirozené smrti. To se nepoštěstilo Herbertovi. Ten sice legendu znal, ale nevěřil jí. Tady Simonovi bylo jedenáct let, když jsme tu strávili tuto výroční noc. Herbert zaslechl z okna hlasy, volající o pomoc. Oknem viděl dvě postavy, jedna mu připomínala podobu jeho dědečka, kterou znal z různých podobizen a vedle něj viděl ženskou postavu. Prohlásil, že jsou venku dva lidé v nouzi a on jim musí pomoci. Asi rozumíte tomu, že jsme ho další ráno našli mrtvého na tom samém rozcestí, kde jsme našli i jeho dědečka.“
Hodiny na krbové římse začaly pomalu odbíjet půlnoc. Teta Margot se napřímila v zádech, dopila svou sklenku sherry, vstala z křesla a pomalu došla k oknu. Odhrnula okraj závěsu, chvíli zírala do tmy a pak tiše řekla: „Jsou tam. Přicházejí.“
Oba s Helenou jsme se k ní přidali a vyhlédli ven. Zprvu jsme v té tmě neviděli nic. Až po chvíli jsme postřehli tři dvojice červených bodů, které se pohybovaly venkovním prostorem. A až po další chvíli jsme viděli obrysy tří postav. Ty červené body byly jejich oči.
„Jsou tři,“ konstatovala teta Margot, „Herbert, jeho dědeček a ta cizinka. Vědí, že tu jsme a budou se snažit někoho z nás vylákat ven. Ty nikam nechoď, Gordone. A ani ty, Simone, ne aby tě napadlo jít ven. Henry naštěstí spí, o toho mít strach nemusíme.“
Sotva to teta dořekla, zaslechli jsme rychlý dupot po schodech. Ze svého pokoje v podkroví přiběhl můj bratr Henry. Byl rozrušený a ukazoval k oknům.
„Tam,“ vykřikoval, „tam,“ opakoval, „tam jsou, já musím!“
„Nikam nechoď, Henry,“ okřikl jsem ho, ale bez výsledku.
„Oni potřebují pomoc,“ křičel Henry a hnal se ke dveřím. Oba se Simonem jsme vyskočili a zastavili ho. Dovedli jsme ho ke krbu a Simon mu nalil a podal sklenku sherry. Henry ji otočil do sebe na jeden lok, pak se nám vysmekl a než jsme stihli zakročit, vyběhl ven.
„Nikdo za ním nepoběží,“ hlas tety Margot zazněl jako prásknutí biče.
Viděli jsme, jak se Henry blíží k těm třem postavám. Viděli jsme, jak se ty postavy blíží k němu. Pak se zvedl vítr a neviděli jsme nic.
Henryho jsme našli až ráno. Ležel mrtvý na rozcestí, kde kdysi ležel strýc Herbert, jeho dědeček i ta tajemná cizinka.