Zákon diskotékových kšand

Když se můj otec před lety rozhodoval, zda mě má pustit do tehdejšího vyhlášeného kulturáku na sobotní čaj, pronesl větu, kterou si pamatuji dodnes: „Světu, chlapče, nevládnou myšlenky, ale uvolněné gumy v rozkroku.“

Tehdy jsem tomu nerozuměl.
Seděl u kuchyňského stolu, v jedné ruce svíral sklenici polotmavé desítky a tvářil se, jako by právě dešifroval tajný kód lidstva.
Matka z předsíně jen suše utrousila, že kdyby si raději opravil vlastní kšandy, udělal by pro stabilitu rodiny víc než všichni filozofové světa.
Sobotní večery v naší domovině totiž nikdy nebyly přehlídkou intelektuální noblesy, nýbrž galerií postaviček, které si pletly vzpřímenou chůzi s demonstrací vojenské převahy.

Přesně na tuhle otcovu premisu jsem si vzpomněl minulý víkend, když jsem stál u baru v moderním podniku, kde hudba duněla tak silně, že se mi usazenina v pivu pohybovala v rytmu synkopovaného techna.
Nedaleko ode mne se pohyboval exemplář, jakého by můj bratr bez váhání označil za rodinnou tragédii v přímém přenosu.
Byl to mladík, jehož celá existence se zdála být pouhým biologickým omylem založeným na nadměrné konzumaci syrovátkového proteinu a naprosté absenci rodinné výchovy.
Na hlavě měl kapuci, na sobě cosi, co vzdáleně připomínalo domácí úbor na ranní rozcvičku, a v očích hluboký, upřímný vzdor vůči čemukoli, co vykazovalo známky vyšší nervové činnosti.
Tento nekorunovaný král parketu se pohyboval prostorem s rukama mírně odtaženýma od těla, jako by podpažím transportoval neviditelné melouny.
Jeho komunikační repertoár se skládal výhradně z narážení do ramen kolemjdoucích a z onoho klasického, hluboce intelektuálního dotazu:
„Co čumíš?“

Když se na něj neopatrně podívala barmanka, zatvářil se, jako by mu právě dlužila za tři měsíce nájemného.
Otec by řekl, že chlapec má v hlavě místo mozku jen dobře utemovanou pilinu, kterou mu tam zapomněl truhlář při výrobě jeho první kolébky.
Atmosféra houstla, vzduch byl prosycen lacinou vodkou a očekáváním věcí příštích, které obvykle končí návštěvou stomatologické pohotovosti.
A pak se to stalo.

Scéna, kterou by žádný dramaturg nevymyslel lépe, i kdyby měl k dispozici celý rozpočet Národního divadla.
Z davu, tiše a s elegancí staršího účetního, který si jde do trafiky pro ranní tisk, vystoupil nenápadný člověk.
Neměl svaly, neměl kapuci a jeho obličej postrádal jakékoli hrdinské rysy.
Prošel kolem našeho rozzuřeného gladiátora právě ve chvíli, kdy se ten nešťastník nadechoval k dalšímu verbálnímu útoku na studenta s brýlemi.
Onon tichý muž nepromluvil jediné slovo.
Nevztyčil ukazováček k morálnímu kázání, ani nezatínal pěsti v duchu antických zápasů.
Pouze natáhl obě ruce, zachytil horní lem mladíkových tepláků a jedním plynulým, téměř láskyplným pohybem je svezl dolů k jeho kotníkům.
Byl to pohyb tak čistý a samozřejmý, jako když matka stahuje ubrus ze stolu po nedělním obědě.
Gravitace, která do té doby spala, se okamžitě chopila své příležitosti.
Agresor, zaskočen náhlým přívalem chladného klubového vzduchu na svá stehna, udělal instinktivně krok vpřed, aby zachránil zbytek své mužné důstojnosti.
Jenže látka kolem kolen byla neúprosná.
Zakopl, ztratil rovnováhu a s těžkým, poněkud nesportovním žuchnutím se rozplácl na parketu.
Následovalo ticho, které by se dalo krájet, ticho delší než pauza mezi otcovým kýchnutím a matčinou rezignovanou reakcí.
A pak klub explodoval.

Nebyl to smích posměšný, byl to smích osvobozující, hluboký a nakažlivý, jaký zažijete jen tehdy, když velká pompéznost narazí na malou, ale dokonale umístěnou banální překážku.
Pán u vedlejšího stolu si v záchvatu veselí vylil obsah sklenice do vlastní kapsy, barmanka se schovala za pípu a DJ omylem zrychlil tempo na dvojnásobek.
Ponížený titán se zvedl, bleskově si vytáhl oděv až k hrudníku a bez jediného ohlédnutí, s výrazem psa, kterému právě sebrali nejoblíbenější kost, zmizel ve tmě směr nouzový východ.

Onen tichý zachránce veřejného pořádku už byl tou dobou dávno pryč, pravděpodobně na cestě k nočnímu autobusu, s pocitem dobře vykonané, byť ponížený práce.
Ukázalo se, že k porážce domnělého zla někdy netřeba mečů, ale stačí jen chabá guma v pase.

Obrázek vytvořen pomocí Gemini