Z deníku ajťákova

Kdysi dávno v dobách, kdy prabáby našich prabáb byly ještě dětmi, jsem zaslechl zásadní poučku. Ajťákem se člověk nestává, ajťákem se rodí.

A takový ajťák, který má za sebou nějaké to čtvrtstoletí v převážně velmi odborných IT pozicích ve velkých výrobních podnicích, které vyrábějí výrobky, si vůbec nestýská, když se na mladá kolena dostane do pozice, která se týká všeobecně IT provozu jako takového, protože si ji, ve srovnání s některými předchozími zkušenostmi, dokáže užívat.
Hlavní důvod toho, proč o tom tak zdlouhavě a přitom neuvěřitelně zajímavě vyprávím, je ten, že na životě ajťákově je nejlepší ta rozmanitost. Každý den se může pokazit něco jiného.
Jako například onoho dne, kdy se v ajťáckém prostoru, do nějž je vstup pouze na vlastní nebezpečí, objevila poněkud rozvrkočená kolegyně a zvýšeným hlasem oznamovala, že obě velké tiskárny, které kromě tisku ještě navíc kopírují, skenují, opékají bramboráky a zpívají Marseillaisu, se rozhodly stávkovat, na dotykových displejích generují otravnou hlášku v sanskrtu, kterou není nikdo kromě ajťáka s to rozklíčovat, a že tudíž nelze provádět aktivity tak či onak s oněmi tiskárnami spojené.
Ajťák kolegyni pozorně vyslechne a protože ví, že zbrklost není dobrý rádce, neboť může vést k tomu, že ajťák způsobí více škody než užitku (kamarád říkal), nejprve se nad celou situací zamyslí. A protože se mu to líbí, zamyslí se ještě jednou. A protože pochází z Valašska, což je kraj bez stresu, uvědomí si, že ve svém termohrnku maskovaném jako objektiv digitálního fotoaparátu má čerstvě uvařenou odpolední kávu.
Nejprve tedy nasaje vůni čerstvě uvařené kávy a počká, až tato vůně vyžene chmury z jeho duše. Pak rozvážně upije, což jej přivede na myšlenku, že by bylo dobré se zabývat tím, na co si stěžovala výše zmíněná kolegyně.
Ajťák (pořád tentýž) opatrně vstane a rozvážnou chůzí pana starosty na procházce s panem sekčním šéfem po výborném nedělním obědě se vydá obhlédnout situaci. Na místě samotném zjistí, že výše zmíněná kolegyně skutečně nekecala, že se s tiskárnami něco děje.
Oproti zmíněné kolegyni má ajťák tu výhodu, že otravné hlášce na dotykovém displeji rozumí. A protože je zkušený a životem protřelý, spustí sérii základních řešení obdobných situací.
Tiskárny odolávají jakýmkoli ajťákovým pokusům o jejich přivedení k rozumu. Ajťák se tedy opět zamyslí a přijde s řešením, které obsahuje dvě kladiva, tři šroubováky (z toho jeden křížový), několik slov, o kterých mu maminka v dětství říkala, že se neříkají, sušené svatojánské mušky a aerosol, jehož základní sloučeninou je velbloudí moč.
Nic nepomůže. Tiskárny stávkují dál a navíc se obě tváří, jako že jim takový stav vlastně vyhovuje.
Ajťák moudře pokývá moudrou hlavou a vrátí se na své pracoviště. Rozhodne se obrátit na svého vzdáleně připojeného kolegu, kterého probudí z odpolední siesty a ve třech stručných souvětích mu popíše stav závady a dosud uskutečněné kroky k nápravě, které nápravu nepřinesly. A dodá, že tiskový server normálně běží a tváří se, že s tiskárnami komunikuje, takže k chování tiskáren není žádný objektivní důvod. Vzdáleně připojený kolega konstatuje, že to je zajímavé.
Ajťák tedy ponechá řešení situace s tiskárnami na vzdáleně připojeném kolegovi a věnuje se dalším záležitostem, spojeným s IT provozem (dostupnost systémů pro jednotlivá oddělení, nesmyslné reakce na pokusy o přihlášení a podobně). A aby se nenudil, většina z přítomných kolegů a kolegyň ve chvíli, kdy zjistí, že tiskárny nefungují, má nutkavou potřebu tisknout větší než nemalé množství dokumentů o větším než nemalém množství stránek.
Proto přicházejí za ajťákem a oznamují mu to, co už ajťák dávno ví; totiž, že to stále nefunguje. Ajťák opět moudře pokývá moudrou hlavou a odpoví:
„Vím o tom, naše nejvýkonnější mozky, čili já a vzdáleně připojený kolega, na tom bez přestávky pracují.“
Vzdáleně připojený kolega konstatuje to, co už sám ajťák ví. Že není objektivní důvod k tomu, aby tiskárny nefungovaly. A že došlo k závadě, se kterou si ani vzdáleně připojený kolega neví rady a že je potřeba, aby se k ní vyjádřil dodavatel tiskáren (to se jen tak mimochodem v okamžiku zveřejnění tohoto článku zatím nestalo; o tom když tak až někdy jindy), nicméně vzdáleně připojený kolega zkusí ještě jeden fígl, který spočívá v rituálu, vzniklém v Byzantské říši, odkud jej do našich krajů přinesl legendární šohaj Jura, v byzantských pramenech uváděný pod jménem šuhajus Jurus.
A někdy v této chvíli do příběhu vstupuje slečna recepční. Recepční jsou dvě a na první pohled je mezi nimi rozdíl jako mezi pomerančem a rajčetem. Rozdíl se zvýrazní, když obě promluví, protože každá z nich disponuje jinou rodnou řečí. A tato slečna recepční je vybavena kulometnou libozvučnou slovenštinou.
Slečna recepční tedy stojí u tiskárny a zoufale se snaží získat nějakou reakci mlčícího stroje. Ajťák prochází okolo a se svým typickým bezelstně dobrosrdečným švejkovským úsměvem informuje slečnu recepční o tom, že přístroj, u nějž slečna stojí, tak nějak nefunguje.
A slečna recepční na to odpoví zoufale: „Ale ja potrebujem tlačiť!“
Ti z vás, milí čtenáři a milé čtenářky, kteří a které mě znáte déle než poslední dva dny, víte, že pro mě není žádná ptákovina dost velká. A přes vážnost situace ve mně vyjádření slečny recepční vyvolá vlnu bujarého jásotu.
Slečna recepční se o chvíli později rozesměje taky a pronese nesmrtelný výrok: „Ja som vedela, že sa toho chytíte. U nás sa to takto povie.“
A poté, co ajťák nemůže zastavit smích, sama ještě se smíchem, ale už naoko nahněvaně, dodá: „A viete čo? Ja idem na záchod.“
Tím dodá absurditě celé situace korunu.
Příběh má, jak jistě tušíte, dobrý konec. Vzdáleně připojenému kolegovi se povede vyvolat ducha byzantského kouzelníka, který kletbu, která způsobila podivné chování obou tiskáren, vysloví pozpátku a ještě ve správné tónině. Čili obě tiskárny se pomalu a líně rozeběhnou a s očividnou neochotou začnou dělat to, kvůli čemu byly pořízeny.
Ajťák má z toho pochopitelně radost, pročež zavolá slovensky mluvící slečně recepční a oznámí jí dobrou novinu: „Tiskárny už fungují, takže můžete spokojeně tlačit. A pokud jste ještě na recepci obě, můžete tlačit synchronizovaně.“
Slečna recepční, která kdovíproč dostala nedávno k jedenadvacátým narozeninám od svých příbuzných třiatřicet růží, má radost a zároveň dodává, že pochopila, že nějakou dobu bude mít to konkrétní slovo od ajťáka na talíři.
A přesně proto jsme my ajťáci na světě. Abychom dělali druhým radost.